Váš projekt pohybových volnočasových aktivit je určen pro všechny děti bez rozdílu pohybového nadání. Jaký to má smysl?

Když jsem Volejbalovou školu v roce 1991 zakládal, byla hlavním hnacím motorem snaha udělat něco pro děti z neúplných rodin, které více či méně viditelně, ale vždy, něčím trpí. Snažit se předejít tomu, aby trávily čas na ulici, umožnit jim všestranný pohybový rozvoj. Být prevencí kriminality a drogových závislostí. Pokusit se vychovat novou generaci dospělých, kteří budou mít správně nastavené hodnoty od útlého věku, a to pod dohledem kvalifikovaných pedagogů. A u většiny dětí, které prošly naší školou, se to podařilo.

Tvrdíte, že vrcholovému sportu se má dítě začít věnovat až v pozdějším věku. Jak to tedy je – kdy začít dítě směrovat do konkrétní pohybové aktivity?

Ano, dítě by do věku deseti dvanácti let nemělo podstupovat žádnou sportovní specializaci. Ta musí přijít až v době, kdy se dětská chrupavka mění v kost. Přílišná zátěž v útlém věku může dětské tělo poškodit. Málokdo se tím ale řídí. Například volejbal, kterým já osobně žiji celý život, má dokonce minivolejbalové soutěže. Navíc s dětmi mnohdy pracují amatéři, byť třeba úspěšní bývalí sportovci, ale i ti tak činí bez potřebného pedagogického vzdělání. Konečně v mnoha případech se stává, že aniž dítě do sportu pronikne, jeho trenéři už vědí, zda má nebo nemá na sport nadání, a podle toho jej zapojují, nebo spíše nezapojují do dalších aktivit. I tato „nespravedlnost“ má pro dětskou duši neblahé následky.

Josef Farmačka
Autor: Archiv


Co je tedy pro školáky lepší? A co musí dítě splnit, aby k vám mohlo přijít?

Jsme odpolední zájmová činnost – škola po škole, nejmenší docházejí dvakrát týdně 90 minut, ve vyšším věku častěji. Kromě sportovních aktivit děti čekají i besedy s olympijskými vítězi, zveme umělce. Jediná podmínka, kterou pro přijetí máme, je, aby děti byly duševně zdravé, bez psychických poruch. Měli jsme tu i děti po obrně. Zkušenosti jsou takové, že to má smysl. Děti se velmi rychle mění, pokud jde o pohyb, z průměrných žáků se během pár měsíců stávají jedničkáři. Ale i v jiných předmětech si zlepšují prospěch, o který se také zajímáme. Výchova musí být komplexní. U nás se nikdo nepreferuje a špatné věci se netolerují. Řád přitom děti potřebují. Důkaz, že to děláme správně, je nejvyšší české ocenění Národní protidrogové centrály, který jsme obdrželi jako jediný subjekt po roce 1989.

V názvu máte slovo volejbal. Ale nehraje se u vás jen tato míčová hra, že?

Od šesti přibližně do dvanácti let je dítě vedeno k všestrannému pohybovému rozvoji bez vyhraněného zaměření. Seznámí se se všemi míčovými hrami, gymnastikou, atletikou, plaváním tak, aby se mohlo později rozhodnout pro jaký sport chce. Vše pod dohledem dospělých, znalých té které pohybové aktivity či sportu a vzdělaných i v oboru pedagogiky, aby dokázali najít ke každému dítěti vhodný přístup. Děti učíme i toleranci, snášenlivosti, trpělivosti, i to je velice důležité.

Jak dlouho u vás může dítě fungovat?

To je dobrá otázka. My se děti snažíme přesvědčit, že sport je radost a cesta k sebepoznání, ale nikoli způsob, jak vydělat miliony. Nemá smysl pomýšlet na to, že by je sport živil. Profesionální sportovec si může zlomit nohu a je v tu chvíli odepsaný, lékař si zlomí nohu a může ve své profesi úspěšně pokračovat. Nikdy jsem se nesetkal s odporem proti tomuto názoru, ani u dětí, ani u rodičů. U nás může být dítě od útlého věku až do vysokoškolských let a to se často děje, první generace našich dětí už k nám vodí svoje dcery a syny.