Orchestr Ladislava Štaidla doprovázel Karla Gotta, Iveta na Mistrových koncertech vystupovala jako host s Michalem Penkem a Darinkou Rolincovou. „Jeli jsme spolu do Alp za ostatními, kde měl Gott koncert. Povídala jsem mu o celém svém životě a on mě pochopil a chytil za ruku… Já se celá rozechvěla. Najednou jsem cítila, že ho moc chci, protože mě chápe,“ svěřila se autorům knihy Bartošová, když už za manželství s Pomejem chtěla rekapitulovat svůj život.

Se Štaidlem začala žít v domě v Apolinářské ulici. Stále ženatý hudebník a otec tří dětí ale dalšího potomka nechtěl, a tak když Iveta otěhotněla, šla na potrat. Ve čtvrtém měsíci. Po dítěti ale Iveta dál strašně toužila. Přestože jí potom Štaidl odpočítával plodné a neplodné dny, snažila se ho oblafnout a jednou se jí to skutečně podařilo. „Bylo to na Floridě, kde jsme zrovna prožívali krásné období,“ vzpomínala Iveta.

„Nejdřív reagoval hrozně, potom to zase bylo jinak. On je prostě takový. Na jednu stranu z toho měl radost, a na druhou ho to trápilo.“ Iveta se mu ale postavila: „Řekla jsem mu, že si dítě nechám, i kdyby udělal kdovíco. Ať mě vyhodí, zabije, ale stejně si to vzít nenechám. Byla jsem smířená s tím, že se o něj budu starat sama. Ale věděla jsem, že to dítě s Láďou chci, protože bude úžasné a dokonalé. A ono to tak také je. Artur je dokonalý.“

Štěstí

Artur Štaidl (ve hře byla ještě jména Josef a Igor) se narodil v pátek 11. října 1996 v 6 hodin 20 minut ráno. Vážil 3,20 kg a měřil 49 cm. „Láďa měl radost, když ho držel poprvé v náručí. Jeho oči zářily a byl šťastný!“ vybavovala si Iveta.

Rodila císařským řezem při epidurální anestezii, tedy lokálním znecitlivění.
Když viděla Iveta Artura poprvé, svoje pocity popisovala jako nejšťastnější chvíle v životě: „Pamatuju si, jak se na mě díval. Přenášela jsem ho tři týdny a když se narodil, vůbec neplakal. Jenom byl takový zpruzelý, že ho doktoři vytáhli na svět.“

Jevany

V prosinci se Bartošová se Štaidlem přestěhovali do vily v Jevanech. „Rozhodla jsem to já o Vánocích, ale vymysleli jsme to už v době, kdy jsem řekla, že si Artura vzít nenechám. A tak Láďa řekl, že Jevany zrekonstruujeme a budou pro nás. A že si tam uděláme krásný život s miminkem. Jevany byly zdevastované, ještě s břichem jsem sháněla pokrývače, dohlížela na novou dlažbu a vymýšlela barvy stěn…“

V Jevanech žili tři roky. Šťastně i nešťastně. Iveta s Láďou se milovali a potom nenáviděli. Když byly Arturovi tři roky, Iveta se rozhodla, že Štaidla po třináctiletém vztahu opustí. A učinila tak. S tím se Štaidl nemohl vyrovnat. Prosil ji, ať se vrátí. Marně. A tak v roce 1999 začal soud o Artura…

Štaidl žádal syna do výlučné péče, ale neuspěl. Potom šla Iveta ke dnu, alkohol a prášky, až se dostala na psychiatrii do Kroměříže. Soud se znovu otevřel v roce 2008. Tentokrát Štaidl nežádal syna ze zdravotních důvodů (bolesti zad) do výlučné péče, chtěl ho jen každý druhý víkend a tři týdny o prázdninách. A ochranný dohled sociálky nad matkou a synem.

Není divu, v té době už Iveta prokazatelně trpěla psychickými problémy, pila a nejméně dvakrát se neúspěšně podrobila psychiatrické a protialkoholní léčbě. Kromě toho se třikrát pokusila o sebevraždu a vystřídala za posledních deset let nesčetně milenců.

Soud Štaidlovi v roce 2010 vyhověl a pověřil dozorem nad matkou odbor sociálněprávní ochrany dětí v Uhříněvsi.

Ztratila syna

V roce 2011 soud svěřil Artura do péče otce. Impulzem byl Bartošové už čtvrtý pokus o sebevraždu, který čtrnáctiletého Artura přiměl, aby na sociálce oznámil, že chce žít s tátou.

Kdykoliv měl Štaidl Artura, protože se jeho máma léčila na psychiatrii nebo rehabilitovala v nemocnici po pokusech o sebevraždu, Iveta trpěla. „Artur je to nejvíc, co mám, bez něho nemůžu žít. Je to moje vymodlené dítě,“ hořekovala vždycky Iveta.

Je tedy s podivem, proč se alespoň kvůli synovi nedokázala dát do pořádku. A proč se rozhodla, že její vymodlené dítě musí do konce života sžírat způsob jejího odchodu z tohoto světa.