Jak jste ji vlastně na začátku osmdesátých let poznal?

„Tehdy jsem pracoval jako programový ředitel Lucerna baru a po soutěži v Jihlavě, kde je dali dohromady, za mnou Petr a Iveta přišli. Měli natočené první písničky, ale neměli práci. Ivetě ani nebylo osmnáct. Dal jsem jim příležitost zpívat v našem programu.“

Jak na vás tehdy zapůsobili?

„Petr to měl v hlavě srovnané, skládal písničky, byl to skvělý kluk. Iveta působila velice nejistě, i když zjevně přišla do Prahy s tím, že z ní bude hvězda. V té době nevypadala tak hezky jako později. Byla v pubertě a měla špatnou pleť...“

Přesto jste v nich viděl budoucnost?

„Když jsem je viděl spolu, působili na mě jako další idylický pár – jako byla Simonová s Chladilem.“

Jak to mezi nimi vlastně bylo?

„Láska to byla ze strany Ivety, která se zamilovala do svého prvního kluka. Petr z toho ale nebyl nadšený, protože se na něj příliš upnula. Několikrát chtěl tu spolupráci přerušit a jít vlastní cestou. Pak se seznámil s tou Maruškou, s níž měl posléze syna.“

Iveta u vás nakonec bydlela. Ostatně jste o tom napsal knihu Temná tvář princezny Ivety Bartošové. Byla to pro vás dost nemilá zkušenost, pokud vím.

„Petr se shodou okolností zabil v den mých narozenin. Po pohřbu jsme se s Ivetou domluvili, že není možné pokračovat dál. Doporučil jsem jí, aby se vrátila do Frenštátu a že by bylo dobré, kdyby si našla nového partnera. Za dva měsíce se mi ozvala, že chce za každou cenu zpívat, že by se tam zbláznila. Našel jsem jí Michala Penka, jenže vztah mezi námi už nebyl ideální. Už tenkrát byla psychicky labilní.“

Prý se už tehdy pokusila o sebevraždu…

„Jen za mého působení to bylo dvakrát kvůli nějaké lásce. Já ani nevím, o koho šlo, tenkrát se svěřovala mojí ženě. Pokaždé vzala prášky.“

Proč měla psychické problémy? Měla to v rodině?

„Nemyslím. Rodinu jsem znal dost dobře, protože jsem ji do Frenštátu vozil. Měla senzačního bráchu Lumíra a také Ivana, její sestra, byla v pohodě.“

Jenže i s ní se nakonec rozkmotřila.

„Samozřejmě, že jsme je chtěli dát dohromady jako duo. Bylo ale jen pár koncertů a musím říct, že Iveta ji nesnesla. Ivana je totiž na tom pěvecky líp, má silnější hlas. Dopadlo to tak, že Ivanu to donutilo odjet do Švýcarska, kde se nějaký čas živila i jako dýdžejka. Několikrát jsem se pak s Ivanou ještě sešel, je to fajn ženská, ale s Ivetou se přestala stýkat.“

To je vůbec problém Ivety, že se rozešla ve zlém s tolika lidmi – manažery, hospodyní, muži…

„Pro mě to bylo také nepochopitelné, kolika lidem stačila způsobit trable, vlastně včetně sebe. Jak ublížila Áně Štaidlové, která se o ni zpočátku starala jako o vlastní. Iveta dobře znala jejich rodinu. Štaidlovi měli tři skvělé děti a přes všechny Láďovy úlety tam vládla pohoda. Iveta to opomenula, šla prostě přes mrtvoly, i když vypadala, že neumí do pěti počítat. Láďa měl samozřejmě už předtím milenky, ale rodinu ctil a dělal všechno pro to, aby zůstala pohromadě. Zdá se mi, že jí to všechno procházelo.“

Jako by její život byl příběh složený z různých malérů.

„Co je na tom nejhorší, že při tom všem zapomněla zpívat. Všechno bych dokázal pochopit, ale ona už potom, co odešla od Štaidla, nikdy nic pořádného nenazpívala. Já ji přivedl k prvnímu Zlatému slavíku, pak ještě Štaidl ji dovedl k dalším dvěma, ale tím to skončilo.“

Cítil jste k ní zášť, že vám vlastně nebyla vděčná za to, co jste pro ni udělal? Koneckonců jste ji podpořil i tím, že u vás nějaký čas bydlela a vaše žena se o ní starala.

„Zlobu ani zášť ne. To, že jsem uvedl v knížce některé skutečnosti, jako to, že se můj syn po letech svěřil, že ho Iveta v posteli osahávala, když mu bylo třináct let, to bylo jen dokreslení situace, v níž jsme se tenkrát ocitli. Nemyslel jsem tím nic zlého, jak mi někteří přisuzují, že to byl jeden z hřebíčků do její rakve.“

Takže jste se rozešli v nedobrém?

„Ještě jsem jí tenkrát sehnal byt vedle Sagvana Tofiho, odstěhovala se a tím to skončilo. Po čase se někde nechala slyšet, že když u nás bydlela, bylo to jako v doupěti feťáků. To právě natolik rozčílilo mého syna Dana, že mi vyprávěl, jak to bylo s Ivetou v posteli. Ale víte co, dneska už je to všechno za námi, nechci na ni vzpomínat ve zlém.“

Tomáš Gottlieb (65)

Začínal jako tanečník, založil svojí taneční skupinu Lucerna balet, později Tomi dancing show a účinkoval se svojí skupinou v Itálii. Vystupoval v show Jiřího Korna Zpívat jako déšť a po ukončení kariéry tanečníka nastoupil do Lucerna baru jako programový manažer. Později se začal věnovat produkci společenských akcí na klíč a v současné době i nadále pomáhá v produkci už jen jako poradce.

1982620:gallery:true:true