Michal David v Hráčích: Proč zahrál Babišovi na svatbě a kdo ho lanařil do politiky?

Co vynáší nejvíc? Cédéčka? Koncerty? Muzikály? Vystoupení?

„Cédéčka vůbec, ta se přestala prodávat. Dneska všechno máte na sociálních sítích. Mladí lidé už ani nevědí, že nějaké cédéčko existuje. Muzikály šly taky trochu do pozadí, i když pořád hrajeme. Nejvíce vydělávají koncerty.“

Vy prý chcete s muzikály, kterých jste napsal řadu, seknout, je to pravda?

„Víceméně s tím seknout chci, až dokončím poslední muzikál. A je o Coco Chanel.“

Proč končíte? Už nemáte co říci?

„Vezměte si, že mně bude letos 64 a už mám nárok na důchod. Myslím si, že má člověk odcházet na vrcholu. Po těch zhruba 8 muzikálech, které jsem napsal a vyprodukoval, bude ten jeden poslední stačit. Je to docela náročná disciplína. Muzikál píšete rok, musíte ho zhudebnit, nahrát, nacvičit se zpěváky…“

Řekl jste slovo důchod. Už jste se informoval o jeho výši?

„Ne. Jenom vím, že v listopadu se mám přihlásit někde na úřadě. Co mi vyměří, to opravdu nevím.“

Michal David v Hráčích: Končím s muzikály a požádám o důchod! Ale umřít chci na pódiu...

Asi je vám to jedno, asi jste materiálně za vodou, nebo se mýlím?

„Jedno mi to není, protože si myslím, že by si člověk měl důchod za ta odpracovaná léta z principu nechat. Spíš jde o to, že se na to ještě necítím, takže to je zvláštní pocit jít si pro důchod.“

Budete pracujícím důchodcem?

„Samozřejmě. Minimálně do sedmdesáti pracovat chci.“

Vy jste si všiml konfliktu, který měla Helena Vondráčková se správou sociálního zabezpečení, protože jí nezapočítali léta, kdy působila v Pragokoncertu? Já přemýšlím, kolik jste odváděl před revolucí vy.

„My jsme odváděli 40 procent toho, co jsme vydělali, takže hodně. Už jsem se o tom i s Helenou bavil. Někde úplně zmizely záznamy o tom, že jsme hráli pod Pragokocertem nebo Pražským kulturním střediskem, což byly ty dvě agentury, které nás vedly.“

Máte informace o tom, že zmizely i ty vaše?

„Netuším.“

A kdyby ano, tak se také budete soudit?

„Nevím, jak to bude. Zadám to mému daňovému poradci a ten se o to postará. Ale moje manželka (Marcela Davidová rozená Skuherská, kdysi profesionální tenistka – pozn. red.) se už o to zajímá, protože má také jít do důchodu, a tam jí také neuznávají peníze, které odváděla do tenisového svazu. A ona byla 45. na světě a odváděla veliké peníze. Ta to také zadala tomu našemu »daňákovi« a uvidí se, jak to bude.“

Na čem teď aktuálně pracujete, kromě toho muzikálu?

„Aktuálně na novém albu, které natáčím v Londýně ve studiu, kde natáčeli třeba Adele, Robbie Williams, James Blunt. Natáčím to s producentem Martinem Terefem, který je spojený s kapelou Train nebo Robbiem Williamsem, píšeme společně hudbu, já píšu texty. Tady jsme ve studiu potkali Williamse (ukazuje fotku zpěváka, jak hraje stolní tenis – pozn. red.), tady jsem s Jamesem Bluntem. Dostal jsem se do zajímavé party lidí, které bych jinak nepotkal.“

Proč jste oslovil zrovna tenhle tým?

„Chtěl jsem album, které nebude úplně »davidovské«, chtěl jsem změnu. Bude to trochu víc kytarové než klávesové. Britové tu hudbu dělají jinak, uvažují dlouho nad každým taktem, nad každým akordem. Jedna písnička trvá celý den, je to zajímavá práce.“

A název alba?

„Asi Život je náš podle jedné z písní.“

To musí být pořádně drahá produkce na to, že jste před chvílí říkal, že cédéčka respektive nová alba se nevyplácí… Je to vůbec výhodné?

„Já si myslím, že ano. Mnoho mých příznivců mě už několik let žádá, abych přišel s něčím novým, i když mají pořád rádi ty moje »nonstop«. A já když mám přijít s něčím novým, tak chci přijít s něčím jiným.“

A ta cenovka?

„Řádově něco kolem 200 tisíc liber, takže nějakých 6 milionů.“

Říkal jste, že písnička s Brity trvá dlouho. Kolik vám to trvá běžně?

„Já když mám zadání, tak se napojím na ten vesmír a přijde nějaký nápad. Třeba když šlo o hymnu pro tým z Nagana, tak jsem dostal to zadání, oslovil Jaroslava Machka, textaře, a přes noc jsme udělali píseň, druhý den ji natočili. Když jsem psal Dlouhou noc pro Helenu Vondráčkovou, bylo hotovo za 20 minut, Pár přátel jsem měl za 25 minut. A někdy se potíte a děláte písničku celý den a stejně to není ono.“

V roce 2008 jste řekl, že když si vás někdo objednal na vystoupení, účtoval jste si 60 tisíc a polovinu »ujedly« náklady na tým, dopravu a tak dál. Jak ta částka vypadá dnes?

„Není to asi tajemství, ale podle mě není vhodné to říkat. Je to interní věc. Navíc já si honoráře nedomlouvám, to dělá manželka. Já pak přijedu a jsem tam od toho, abych ty lidi pobavil.“

Vy se tváříte, jako by vás to snad ani nezajímalo.

„Vlastně ani moc ne, protože kdybych měl řešit nějaké honoráře, strašně by mě to svazovalo.“

Protože vy jste umělec a manželka je ta manažerka?

„Přesně tak, ona je ta banka. Já to odzpívám, vydělám peníze a zbytek už neřeším.“

Smíte si pak aspoň ty peníze utratit podle svého, anebo nad tím také bdí žena?

„No tak to samozřejmě můžu, nejsem až takový podpantoflák. My jsme spolu 40 let a po takové době už máte ten vztah takový, že tyto věci neřešíte.“

Jak velká je ‚mašina' kolem Michala Davida?

„Mám osmičlennou kapelu, pak mám synovce, který mi dělá asistenta. Veronika mi dělá sociální sítě, manželka mi řeší agendu, a pak jsou kolem technici atd. Takže můj koncert živí třeba 30 lidí, a když máme muzikál, tak ten živí i 100 lidí.“

Jsou nějaké 'kšefty', do kterých se vám tolik nechce, tak si za ně řeknete víc než obvykle?

„No abych pravdu řekl, tak to, co mě v poslední době nebaví, a tak to ani nedělám, jsou jakékoliv politické akce. Kdykoliv jsem to myslel v minulosti dobře, vždycky to dopadlo špatně a nebylo to nikdy pro peníze. Vždycky to bylo z nějakého přesvědčení, ale zjistil jsem, že politika je strašně falešná a neláká mě se s kýmkoliv propojovat.“

A když jste hrál na svatbě Andreje Babiše, to jste bral jako politické angažmá, anebo jak?

„Já Andreje znám přes 30 let ještě z doby, kdy dělal v Petrimexu, a my jezdili na Slovensko. Zahrát mu na svatbu jsem bral jako slušnost.“

Je to kamarád? Dobrý známý?

„Nemůžu říct, že spolu v sobotu chodíme na pivo, ale znali jsme se a dostal jsem pozvánku, tak jsem přišel.“

Vás někdo lanařil, ať kandidujete na nějakou politickou funkci?

„Jasně.“

A kdo?

„Byly tenkrát nabídky ze sociální demokracie, když jsem jim ještě fandil a když tam byl Jiří Paroubek. Ale byl jsem rychle vyveden z omylu a přestal jsem jim věřit.“

To bylo proto, jak podle vás zneužili ten váš song Správný tým? Anebo toho bylo víc?

„Spíš i potom mi vadilo obecně chování všech těch stran a způsob, jakým za nás jako za občany nebojovaly a místo toho je zajímaly jejich vlastní peníze. Politika je za mě bohužel falešná. A možná se na mě budou politici zlobit, ale naše současná vláda se mi nelíbí už vůbec. Je to jenom můj názor. Taky připouštím, že to s námi mají ti politici těžké, není to jednoduchá práce.“

Když jste nedávno viděl fotku Felixe Slováčka s kandidáty KSČM, co jste si pomyslel? Že nedělá dobře?

„To záleží na tom, jak on to má v hlavě, jestli to dělá z přesvědčení nebo pro peníze. Já to nevím. Ale dnes už ani to KSČM není to KSČ, co bývalo, je to politická strana, která má své příznivce a hraje na tomhle písečku. Takže jestli jim někdo fandí, je to jeho věc. Já se mezi fanoušky nezařadím.“

Politiku tedy očividně sledujete.

„Ano.“

A ty uplynulé eurovolby? Co na ně říkáte?

„Víceméně to dopadlo tak, jak jsem očekával. Pro mě je důležité, že tam budou lidé, kteří pro naši republiku něco udělají. Nejde o to, jaká to je politická strana.“

Vy jste v jednom rozhovoru na Primě řekl, že se bojíte války na Ukrajině. Na jaké straně toho konfliktu jste? Na straně těch, co říkají, že máme co nejvíc pomáhat, protože Ukrajina bojuje i za nás, anebo na straně předvolebních billboardů se slogany jako »Ukrajině ani korunu«?

„Já si myslím, že každá válka je špatná, ať už jde o Ukrajinu nebo to, co se děje mezi Izraelem a Palestinou. Vlastně se divím, že v téhle době války vůbec vznikají, když už všichni víme, že to nemá žádný smysl a stojí to strašně peníze. My na jednu stranu máme pocit, že pomáháme, pak zjistíme, že ty peníze utekly jinam.“

Kam jinam? A pomáhat nebo nepomáhat?

„Pomáhat, ale ne tak, jak to dělá naše vláda. Já si nemyslím, že je dobré posílat peníze na zbraně. Já bych pomáhal humanitárně, posílal léky, anebo lidsky. U nás jedna paní z Ukrajiny uklízí 30 let a taky jsme jí teď s něčím pomohli. Ale posílat zbraně a pomáhat, aby se zabíjeli další lidé, s tím já nesouhlasím.“

Vy víte, že se tímhle stanoviskem dostáváte do horké vody? Že mezi námi a agresivním Ruskem stojí právě ta Ukrajina?

„Jasně, ale pořád si myslím, že máme pomáhat jinak.“

V životopisném dokumentu na ČT s vámi byla taková scéna, kdy jste si v autě pustil jazz a řekl: to, co mě živí, je něco jiného, než to, co mě baví. Co si z toho mám odnést? Že vy sám byste svoji hudbu neposlouchal?

„Já jsem s hudbou začínal někdy ve čtrnácti, patnácti. Hrál jsem jazz a už si neuměl představit, že bych dělal něco jiného než muziku, jenže tím jazzem se v té době vůbec nedalo živit. A já nechtěl jít dělat někam do továrny a jazz hrát amatérsky. Pak přišla nabídka od Kroků (Františka Janečka – pozn. red.) a bylo to osudové. Já zrovna ten den poslouchal Janu Kratochvílovou v rádiu a řekl si: ta je úžasná, s tou bych chtěl hrát. A za týden sháněli klávesáka.“

Ale ten pop, to bylo rozhodnutí materiální. Zmíním, že jste měl mámu v důchodu, co nevystačila s penězi…

„Ano, byl to motiv, protože ona žila fakt jenom z toho invalidního důchodu a my jsme byli chudí jako kostelní myši.“

Jako posluchač tedy, pustíte si radši pop Michala Davida, anebo jazz?

„Asi by mě bavil víc ten jazz, ale já už tam jako klávesák byl na vrcholu svých možností, protože mám na to moc krátké prsty. Na některé věci tam už nedosáhnu, zvláště v levé ruce.“

Když vám roku 2018 dal Miloš Zeman státní vyznamenání, vyvstala ta věčná otázka, jestli vůbec děláte dobrou hudbu. Jaká je na ni odpověď?

„Já si myslím, že dobrá hudba je taková, kterou lidé chtějí a kterou lidé poslouchají. Jasně, může být i dobrá hudba, která se neposlouchá, ale tu nikdo nezná. V Londýně mají ti muzikanti a ty hvězdy úplně jiný pohled na věc. Oni neřeší, co je dobrá nebo špatná hudba. Když máš publikum a vyprodané koncerty, děláš dobrou hudbu.“

No tak podle tohohle kritéria jste na tom dobře.

„Určitě. Když tu muziku lidé nechtějí, tak přestává mít smysl.“

Hudební vkus stranou, já jsem až při rešerši na tento rozhovor zjistila, jak vy jste kvalitní klavírista. Neštve vás, že se to neví víc?

„V hudební branži to všichni vědí. Možná ti, kteří neznají moji minulost s jazzem a poslechnou si ty až skoro dětské písničky pro Kroky, jako Céčka, to netuší. Ale to byl záměr. My jsme fakt psali pro děti nebo pro mladší publikum. Chtěli jsme, aby to bylo chytlavé a lidé si pak řekli, ten David…“

…umí zahrát jen pět tónů.

„Přesně tak. A pak když si pustíte píseň Největší z nálezů a ztrát, tak ta harmonie je tak těžká, že když ji nacvičovali do muzikálu Děti ráje, vylámalo si na ní zuby dost lidí. Hodně jich šlo na konkurz a myslelo si, že Davida zazpívají s prstem v nose, a pak zjistili, že to není tak jednoduché.“

Z vašeho životopisu mě zaujalo vaše dětství, které jste zčásti strávil v Itálii a maminka vás dala do církevní internatní školy, v osmi letech jste byl i v dětském domově. My dneska máme ten trend intenzivního rodičovství, snažíme se děti nevystavovat stresu, prožívat s nimi emoce. Vy jste měl takovouhle tvrdší výchovu. Zpětně: jaké vám to zanechalo na duši šrámy?

„Když mi byly tři, tak se naši rozváděli a ten soud trval do mých sedmi let. Čtyři roky se o mě hádali. Jednou pro mě přijel táta, jednou máma, různě si mě takhle brali a já jsem nevěděl, kam patřím. Pak přišel finální soud a soudkyně se nás zeptala, kde chceme být. Sestra řekla, že u táty, já že u mámy. Táta pak se sestrou emigroval do Švýcarska, já tady zůstal s mámou a musím říci, že to bylo zřejmě správně, osudově. Já jsem tělem i duší komediant, táta byl pedant, takže já bych v jeho rodině hrozně trpěl. Zatímco v komediantské rodině, kde všechny babičky a tetičky a celá rodina včetně cirkusáků Kočkových bydleli v činžáku na budějovickém náměstí (v Praze – pozn. red.), jsem se cítil dobře.“

A to odloučení od mámy a rodiny? To nebylo trauma?

„Vlastně bylo dobře, že mě tam máma dala (do internátní školy – pozn.red.) místo toho, abych někde celý den seděl na hotelu a nic nedělal. Naučil jsem se skvěle řeč, měl spoustu kamarádů a matka představená mě začala učit hrát na varhany.“

A ten dětský domov, kde jste se z okna v roce 1968 koukal na tanky?

„Za to taky máma nemohla. To italské angažmá dostala celá naše rodina Kludských s jejich varietní show. Máma mě chtěla vzít s sebou a nepustili mě.“

Nezazlíval jste jí, že nezůstala kvůli vám?

„Zeptala se mě, jestli to vydržím tři měsíce. A že když do tří měsíců nevyřídí papíry, vrátí se a budeme zase spolu.“

A vy jste to vydržel jak dlouho?

„Dva měsíce. Po dvou měsících mámě vše povolili, ona pro mě přijela a vzala mě do Itálie, kde jsem strávil krásné dva roky.“

To jsou ale stejně neobvyklé situace. Vy jste se ženou jednu dobu vychovávali svého vnuka, aby dcera mohla studovat. Nezazlívá vám to celé on, když vy jste to nezazlíval své mámě?

„To je asi nějaká karmická věc v naší rodině, protože se opakuje pořád dokola. I když jsem já de facto přišel o tátu a sestru a deset let je neviděl, tak se z toho člověk nějak oklepe. Já jsem z toho vlastně neměl žádné trauma, měl jsem hezké dětství a muzika mi strašně pomáhala. Myslím si, že Sebastian (vnuk – pozn. red.) má v nás zázemí, je to inteligentní a bezvadný kluk, který nikdy nedostal facku, protože to nebylo třeba. Vše mu vždy stačilo vysvětlit a má nás rád. A nic nám nezazlívá, anebo jsem to od něj aspoň nikdy neslyšel.“

Vy jste dítě rozvodu, ale sám máte alespoň co do délky hodně stabilní manželství. Je to nějaká reakce na to dospívání? Že jste si řekl: já chci mít tu rodinu jako kotvu?

„Když si už v dětství projdete něčím takovým, jako jsem si prošel já, strašně za tu rodinu bojujete. Jsou věci, které se prostě stanou, jsou různé krize, většinou chodí po sedmi letech, když se mění krev (ezoterická teorie – pozn. red.).“

A v jaké části toho cyklu jste se ženou teď?

„V tom nejlepším. Manželka mě ve všem podporuje, je bezvadná, letos máme 40 let od seznámení. Napsal jsem jí text na jednu z těch nových písniček, která se jmenuje Náš cíl a je to takové vyznání lásky.“

Vy jste zmínil Kočkovy. Když se občas řekne: Michal David, to je ten, co je spřízněný s podsvětím, co si myslíte?

„To je vtipné.“

Proč?

„Protože podsvětí, to je silné slovo. To zaprvé. Kočkovi jsou mí bratranci. Do té rodiny jsem se narodil a s tím nic neudělám. Zadruhé já s nimi žádné obchody nedělám. Znal jsem Vaška (Václav Kočka ml. zastřelený podnikatelem Ďuričkem roku 2008 – pozn. red.), byl to bezvadný kluk, znám Honzu (bratr Václava – pozn. red.), ale že bychom se nějak přátelili, to zase ne.“

Takže když si vás představím, jak v 90. letech sedíte v Discolandu s Kočkovými u stolu, je tam kufr s hotovostí, tři střelné zbraně a máte na sobě vtipná saka…

„Já vím, že jsem spojený s různými věcmi, že se říká, že jsem znal Frantu Mrázka, což není pravda, ale to je moje povolání. Já někam přijdu a v tu chvíli se se mnou někdo chce bavit. A já neřeším, jestli to je dělník nebo byznysmen nebo politik. Pokud je mi ten člověk sympatický, tak si s ním povídám. Když se dělají různá vystoupení pro firmy, většina jiných zpěváků zaleze do šatny, pak vyleze, odzpívá to a odjede. Já to takhle nedělám. Já přijdu mezi lidi a bavím se s nimi, chci je poznat, chci si s nimi dát skleničku. Jsem takový lidový. Těžko se pak dá odolávat tomu, že se bavím s někým, kdo dělá věci, které nejsou úplně »in«. Není to moje věc, protože já s ním ty věci nedělám.“

Kolik jste roku 1985 dostali s Františkem Janečkem za Poupata?

„Nic. Ta nabídka přišla tehdy od Pragokoncertu, ale odmítnout ji bylo na okamžitý zákaz činnosti.“

Mně totiž přijde vtipné, že vám se dařilo celá desetiletí odmítat členství v KSČ. Takže by to byl asi polibek smrti a ta Poupata už jste musel?

„Bylo to samozřejmě zadání z ÚV KSČ, přišlo Františkovi Janečkovi. On je autor, já to jen nazpíval a postaral se o aranže. V té době jsme to tak ale nebrali, byla to prostě velká sportovně společenská akce, jezdili jsme po krajích a okresech, protože ty dívky, které se nedostaly na Strahov, z toho měly málem zničené životy. A ty, co se na Strahov dostaly, navázaly nové vztahy, vznikly z toho rodiny, mělo to nějaký smysl a spousta lidí na Spartakiádu vzpomíná dobře.“

Existuje spis StB Komediant, podle kterého jste na večírcích podával nezletilým alkohol a drogy a právě Poupata vás měla z tohohle podezření »vyplatit«…

„Já ten spis nikdy neviděl. A že bych podával alkohol nezletilým, o tom nic nevím. Nebudu se tedy tajit tím, že jsme byli muzikanti, žádná neviňátka, a k tomu patří bujará zábava. Drogy jsem nebral nikdy. Ti estébáci si tam psali, co chtěli, a i když nevím, co tam psali o mně, většina z toho nebyla pravda.“

Když jste po revoluci upadl v nemilost jako normalizační hvězda, ocitl se ve stejné temné ‚díře' jako třeba Karel Gott. Bavili jste se o tom spolu?

„Mě zachránilo, že jsem se začal věnovat studiové práci, což mě ekonomicky drželo. Tehdy byl trend ty »popíky« smáznout, protože konečně mají přijít na řadu rockeři. Ale lidé si o to vždy řeknou sami, a už v roce 1993, 1994 mě začaly oslovovat diskotéky, kam jsem jezdil jako galahost, pak začaly koncerty, pak kulturáky, a pak přišly i haly. A když jsme pak vydali cédéčko 20 největších hitů, jedničku a dvojku, prodalo se toho 600 tisíc. Karel tu dobu, kdy jsme nebyli moc »doporučovaní« prožíval dost těžce. Ale já mu říkal: Karle víš co? Teď je to těžký, ale lidi si o nás zase řeknou, počkej si na to a naše doba přijde. A ona přišla.“

Zmínil jste, že jste měl rád alkohol, věčírky. Proč jste nikdy nespadl na to příslovečné dno, jak řada dalších?

„Žili jsme v Československu. Ten tlak na mě nebyl nikdy tak velký jako na ty světové hvězdy. Showbyznys je v tomhle tvrdý.“

A proč to nezvládla taková Iveta Bartošová, když to tady nebylo tak drsné? Vy jste ji dobře znal.

„Iveta byla bezvadná holka, prožil jsem s ní velký kus života. Když umřel Petr Sepéši, vzali jsme ji hned do Kroků a napsali jí písničku Léto a udělali z ní sólovou zpěvačku, což se neví. Pak přešla k Láďovi Štaidlovi, ale spolupracoval jsem s ní pořád a znal jsem ji opravdu hodně dobře. Myslím si, že jí nepomohlo, jaké měla partnery. Dostávali ji do situací, že už asi nevěděla, jak dál. Sehrály v tom roli také alkohol a prášky, žila ve svých bludech. Byla totálně na dně. Snažil jsem se jí několikrát pomoci, ale pan Rychtář nás k ní vůbec nepustil. Bylo mi to celé líto, protože jsem měl Ivetu hodně rád.“

Posloucháte dnešní tvůrce? Hip hop?

„Hip hop ne, ale poslouchám mladé interprety, Mirai, Slzu.“

Co se vám líbí, co se vám nelíbí?

„Ty mladé formace se mi líbí dost. Nelíbí se mi ale, když se někteří zpěváci a zpěvačky snaží zpívat jako Rihanna, Adele, dělají ty jejich kudrlinky. My jsme Slované, nejsme Amíci, nemáme to v sobě. Máme jiné hudební myšlení a měli bychom zpívat, jak to cítíme, místo kopírování někoho jiného.“

Jak dlouho jste na pódiích vy?

„Za dva roky to bude 50 let, je to šílené.“

Nějaká rada, jak to vydržet? I pro ty mladé tvůrce?

„Zaplať Pánbůh, jsou mezi námi tací, kteří něco umí. Ale někteří mají dojem, že když něco udělají na počítači a s pomocí umělé inteligence, že ta jim to složí a oni se pak pod to podepíší. To není cesta. Člověk má umět hrát na nějaký nástroj, mít k muzice sklony a dělat vlastní muziku, mít vlastní tvář a dělat písničky pro lidi.“

Přestanete někdy dělat hudbu?

„Až to nebudou lidi chtít, přestanu. Zatím moji muziku chtějí.“

Takže šichta nadosmrti?

„Bylo by hezké, kdybych jednou na pódiu umřel.“

Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!

Blesk už druhým rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se vystřídají všichni, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky i na rozhraní těchto dvou disciplín. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli Vera Renovica (39), si můžete po nadcházející letní pauze, která potrvá do září, vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!