Praděd a Hřensko: Minus 1377 metrů

Sekyra, jídlo na týden, pořádné boty. Polibek manželce. Nakonec vyšlápnout krpál. Když se vichr vydá ze všech sil, naměří mu rychlost 220 kilometrů v hodině. Nafouká i čtyřmetrové závěje. Takto se po celou polovinu roku dostává do práce šest chlapů obsluhující vysílač na hoře Praděd. Nejvyšší trvale obydlené místo v Česku, 1492 metrů nad mořem. Opačný pól. Pokud se rozvodněné Labe neprodere až do kuchyně, padající kus skály neprorazí střechu a vietnamští obchodníci se neperou s německými turisty, je všechno v pohodě. Hřensko, nejnižší bod v republice, 115 metrů nad mořem. Kdyby na Pradědu někoho v zimě trefil šlak, dostane se k němu lékař za hodinu, dvě. Protaženou silnicí na chatu Ovčárnu, pak rolbou tři a půl kilometru. Naštěstí doktora tady zaměstnanci Českých radiokomunikací dlouho nepotřebovali. Jsou vytrénovaní, sněhové vozidlo používají hlavně k dopravě materiálu, do práce chodí většinou od konce října do poloviny května pěšky. Střídají se zhruba po pěti šesti dnech ve dvoučlenné nepřetržité službě, jeden má na starosti vysílač, druhý zázemí. Například sto metrů vzdálenou čistírnu odpadních vod, k níž se v zimě probíjí sněhem třeba šedesát minut. Jinak dvanáct hodin šichta, stejně tak dlouho pohotovost, během níž musí být připraveni makat. Každý z nich má v budově svůj pokoj. Spí tak na nejvýše položených postelích u nás, nepočítáme-li turistické chaty na hřebenech Krkonoš, abychom byli úplně přesní. Žádný Hilton, sektorovým nábytkem zařízená ubytovna. "Polovina profesní dovednost, polovina umění se o sebe postarat a zvládnout krizové situace," charakterizuje kolegy správce vysílače František Malík (60). Začal tady pracovat, když mu bylo jednadvacet. Doby, kdy se na saních tažených motorovým navijákem nechávali vyvézt z hospody čtvrt kilometru pod vrcholem, jsou pryč. Není čas. Kdyby nebyly ty rvačky V Hřensku se také na saních moc nepovozí. Leda by s nimi sjížděli ze skal. Spíš se občas dostanou domů výhradně člunem. Obhlédnout škody. "Když voda nevleze do kuchyně a obýváku, je to dobrý," povídá Hana Holanová (45). Hladina Labe se zvedá každým rokem. Obrazně řečeno, když na Pradědu naprší nebo taje, nosí v Hřensku děti a televize do patra. Občas jim na zahrádce nebo na autě přistane zbloudilý šutr. Daň za to, že mají okolí jako z pohádky. Pískovcové monumenty, potok, řeka, nedaleko unikátní Pravčická brána, zapsaná v seznamu světových přírodních památek. Paní Hana: "Dokud nám kámen neprorazí střechu, nevnímáme ho. Kamarádi se divili, proč se nepřestěhujeme. Ale vždyť jsme se tu narodili!" Na Pradědu se nikdo nenarodil. Těhotné turistky si dávají pozor a manželky personálu věže sem na kontroly nechodí ani v nepožehnaném stavu. Kdo by se kvůli tomu trmácel. "Hodně chlapů ale skončilo, protože jejich partnerky neunesly odloučení," říká pan Malík. Nic jiného v tom nemohlo být. Ženskou aby tady člověk hledal lupou. Zato v Hřensku mají hned šest nevěstinců na 211 obyvatel. Ti tam samozřejmě nechodí, alespoň pokud je nám známo. Jsou pro Němce. Jak už to v pohraničí bývá. O stavu ekonomiky našeho západního souseda možná trochu vypovídá, že dva noční kluby jsou na prodej kvůli malé návštěvnosti. Přitom sem jezdí v průměru tři až pět tisíc turistů denně. Dávají přednost skalním krasavcům před křivkami ženských těl, u našinců se tomu kvůli ceně za sex (klasicky kolem 100 euro za hodinu) nelze divit. Už když se počátek letopočtu psal číslicí 18, došlo zde k nebývalému rozvoji turismu. Dnes stěží najdete místo, které by nebylo restaurací, hotelem, obchodem, tržnicí či parkovištěm. První po listopadu 1989 zavětřili Vietnamci. Jak už to v pohraničí bývá. Místní alespoň mají z pronájmů prachy na opravy vodou poškozených nemovitostí. Jdou řeči, že až místní Asiaté dostanou české občanství, což nebude dlouho trvat, ovládnou i zdejší radnici. "Já bych to neviděla tak černě. Stejně jako ty padající kameny," povídá Hana Holanová. Vietnamcům říká Číňané a nejvíc jí vadí, když se hlasitě hádají nebo perou s německými turisty, kteří ve své šetrnosti nechtějí platit euro za hodinu parkování či použití WC. Z kopce do kopce Na Pradědu tržnici s kožešinami, osuškami, nápoji ani trpaslíky nenajdete. Vietnamci sem nechodí, na výšlap nemají čas, pracují od nevidím do nevidím. Zatím nikoho z nich nenapadlo otevřít si tady stánek s čerstvými potravinami. Po těch by mezi chlapy byla poptávka. Obědy sice mají v horském hotelu coby závodní stravování za režijní cenu, ale jinak si všechno nosí na zádech. "Konzervy v dnešní době nestojí za nic, a když chcete pořádný salám, je pěkně drahý," zní názor správce pana Malíka. Navíc si lze těžko představit, jak si vietnamský boss chodí na Praděd s batohem pro své desátky. V Hřensku si pro ně jezdí jednou, dvakrát měsíčně. Pozná se to jednoduše. Před obchodem v uvedeném cyklu zastaví velmi drahé auto, z něhož vystoupí přepychově oblečený člověk. "Lidé se odtud nikdy nestěhovali kvůli padajícím kamenům a povodním, ale zlatokopeckým úmyslům výhodně koupit a prodat nemovitost," míní starosta neobyčejné obce Josef Černý. V zásadě se dá říci, že mezi životem na Pradědu a v Hřensku je nebetyčný rozdíl. V prvním případě, ať se vydáte kamkoliv, jdete z kopce. A v druhém naopak.