Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Oblačno 8°C
Nejčtenější
na Blesk.cz

Češi letěli na Mars v roce 1988!

Autor: František Prachař, Kbali - 
12. června 2011
08:01

Předtím ani potom u nás už nikdo nic podobného nepodnikl. V září 1988 poblíž Tišnova na Moravě uskutečnili českoslovenští vědci pokus, simulující kosmický let k Marsu. Tři týdny tam v podzemí, v přísné izolaci, žilo ve dvou skupinách dvanáct dobrovolníků. Fyziologický ústav Akademie věd na nich zkoumal, jak člověk vydrží dlouhodobý pobyt ve stísněných podmínkách a jak se v nich lidé budou navzájem snášet.

Duchovním otcem a organizátorem pokusu byl Jaroslav Sýkora z Fyziologického ústavu ČSAV. „Soustředili jsme se na analýzu sociologických, psychologických a fyziologických vlastností i projevů lidí, vystavených extrémní zátěži, modelovali jsme dlouhý let kosmem,“ vysvětlil.

Československo tehdy bylo členem sdružení Interkosmos a výsledky pokusu v podzemí u Tišnova zajímaly kdekoho.

Strážci a Chovatelé

V podzemní štole byly dvě skupiny, sedm a pět lidí. První plnila program nazvaný Stráž. »Řídila« kosmickou loď, obsluhovala počítače s programem, připravovaným vědci z »řídícího střediska na Zemi«, a řešila i krizové situace, uměle vyvolané.

Vedl ji Pavel Toufar, čtyřicetiletý spisovatel a novinář, odborník na vesmírnou problematiku. Druhou skupinu – pět lidí včetně jedné ženy – měl na starosti Miloš Čermák, známý publicista, který tehdy u profesora Sýkory dělal diplomovou práci o počítačovém modelování uzavřeného biologického systému.

„Říkali nám Chovatelé. Měli jsme v naší části štoly slepice, japonské křepelky a ryby v akváriu. Naším úkolem bylo se o zvířata starat. Krmit ryby, sbírat snesená vajíčka anebo pozorovat slepice a zapisovat, co přesně dělají,“ svěřil se nedávno v tisku.

Tehdy se počítalo s tím, že lidé na dlouhých letech v kosmu budou potřebovat čerstvou potravu. Proto slepice pro pokus vyšlechtila Vysoká škola zemědělská v Brně. Neměly totiž peří.

„To by ve stavu beztíže mohlo vyřadit z provozu přístroje a let zmařit,“ vysvětlil Pavel Toufar. Obě části štoly byly od sebe odděleny, Strážci ani Chovatelé se po dobu pokusu neviděli ani neslyšeli.

Autorita Velitele

Pavel Toufar se k šéfování skupiny Strážců dostal díky své publikační činnosti o ves-míru a kosmických letech, ale i proto, že dva podobné pokusy za sebou už měl. „V letech 1978 a 1979 jsem byl vždy týden ve skupině dvaceti lidí ve velice stísněném prostoru přes čtyři stovky metrů pod zemí na Dole Paskov na Ostravsku. Dělo se tam v podstatně menším rozsahu něco podobného jako později ve štole u Tišnova, ale výzkum byl hlavně pro potřeby důlních záchranářů,“ vzpomíná.

»Jeho« polovina podzemní štoly sloužila i s ním sedmi dobrovolníkům. Až na něj to byli všechno studenti, kteří se buď o kosmonautiku zajímali, anebo brali svoji účast na pokusu jako něco, co se jim už v životě nepřihodí.

Jeden z nich, Petr Šauer ze Zlína, říká: „Do projektu jsem se přihlásil spolu s kamarády z čiré zvědavosti. V té době to bylo jedno z mála dobrodružství, které jsme mohli prožít na vlastní kůži.“ Všichni Pavla Toufara respektovali jako velitele, který má zejména v krizových situacích první i poslední slovo, proti kterému není odvolání.

„To tak být prostě musí,“ říká on sám. „V podmínkách dlouhého letu v kosmu může rozhodovat jen jeden. A kluci to chápali.“

Žít společně

Ve stísněném prostoru si účastníci pokusu překvapivě rychle zvykli. „Naučili jsme se dokonce dělat i úsporné pohyby,“ vzpomíná Pavel Toufar.

„Po pár dnech nám přestaly vadit i kamery. Bylo jich asi osm nebo možná devět a s výjimkou toalet a sprch sledovaly všechno.“ Štola začínala přechodovou komorou, kde byly rozvody vzduchotechniky a elektřiny a kam výzkumníci dostávali potraviny a pití. Ve velíně obsluhovali počítače a »řídili « loď, ve společenské místnosti, která byla i kuchyňkou a jídelnou, se bavili.

„Nikdo nikomu nevadil, až překvapivě jsme se sžili. Nikdo neměl před druhým žádné tajemství, vždyť když to přeženu, slyšeli jsme dokonce i zvuky z WC,“ říká Toufar. Mimochodem – WC používali jen kvůli velké potřebě. Na moč měl každý svoji láhev a její obsah pravidelně odevzdávali přechodovou komorou do ústředí.

„Vrtulníkem, který tehdy pilotoval Oldřich Pelčák, náhradník našeho prvního kosmonauta Remka, létaly všechny odběry na rozbor do Prahy.“ To se týkalo i vzorků krve, které velitel Toufar své posádce i sám sobě pravidelně odebíral.

„Naučil jsem se docela bezbolestně píchnout do bříška prstu a kapkukrve ještě setřít,“ vzpomíná s úsměvem.

Jídlo a dotazníky

Den v podzemí měl pouhých osmnáct hodin, žilo se v časových úsecích po šesti hodinách. Šest hodin obsluha počítače ve velínu, šest odpočinek, šest spánek. Někdo večeřel, jiný teprve snídal, další obědval. Dopad změny biorytmu na organismus člověka byl jedním ze zkoumaných cílů, stejně jako způsob trávení volna nebo spánek.

Významným úkolem bylo zkoumání stresu. Spolu s tím se souběžně sledovala i kondice a psychika posádky. „Každý den po službě jsme vyplňovali dotazníky a hlášení, které řídicí středisko zpracovávalo. Když jsem je viděl po skončení pokusu vyhodnocené, musel jsem uznat, že nás všechny i naše vlastnosti, schopnosti nebo zápory odborníci, kteří s nimi pracovali, dokonale vystihli,“ vybavuje si v paměti Pavel Toufar.

Jídlo dostávali třikrát denně, všichni stejné porce, ale ne všichni měli stejný hlad. Dělit se s ostatními ale nikdo nesměl. „To bylo taky součástí pokusu,“ říká velitel Strážců. „Tady jsme – poprvé a naposledy – řídící středisko oklamali.“ Jeden z účastníků měl prostě větší potřebu jídla než ostatní, tak našli mrtvý úhel, kam se kamery nedostaly.

Nasycený jakoby jedl vestoje, hladový se němu připojil a v chůzi mu ujídal z talíře… „Proto jsem při vyhodnocení pokusu řekl profesoru Augustinu Wolfovi, že nejvíc stresu nám připravily jeho protistresové pokrmy,“ směje se Pavel Toufar.

Volno a triky

Po jisté době (nikdo v podzemí neměl představu, kolik je hodin, který je den nebo datum) se režim ve štole ustálil. Ve volnu hráli karty, a protože knihy neměli, vyprávěli si o svých blízkých, životě, o koníčcích. Jeden druhého hodně naučili, třeba o sběru brouků, rybaření nebo kuchařině.

„Řídící středisko na Zemi nám chystalo psychické zátěže, nečekaně a rafinovaně,“ vysvětluje Pavel Toufar. „Měli jsme rozehranou partii karet a najednou zazvonil telefon s pokynem – karty okamžitě odevzdat do přechodové komory.“

Právo spojení s povrchem měl jen velitel, nikdo jiný. Jen on mohl použít telefon, ale pouze v případě krize nebo závady. „Za celou tu dobu to bylo jen dvakrát,“ vzpomíná velitel. „Poprvé, když se ucpaly obě toalety a neodtékaly, a podruhé, když došlo ke zkratu v rozvodné skříní v přechodové komoře, cítil jsem zápach hořící gumy.“

Když závady ohlásil, řídící středisko vydalo pokyn: „Zaizolujte se,“ a všichni se stáhli buď do velína, nebo do ložnice. Pozemský servis uvedl věci do pořádku a jelo se dál. Ale Pavel Toufar si dodnes myslí, že i to bylo součástí pokusu.

„Možná došli k závěru, že jsme pod tlakem, a tak vyvolali situaci, kdy naše vnitřní napětí nasměrovali na sebe. Předešli tak krizi mezi námi ve štole.“

Kosmická velmoc

Československo se i díky pokusu u Tišnova zařadilo mezi státy s velkým podílem na výzkumu kosmu.

Závěry výzkumu ve štole se používají dodnes v praxi. „Ukázalo se například, že žena v posádce – tak jako studentka Renata v posádce Chovatelů – má být, ale musí to být mateřský typ, kterému se chlap nebude stydět svěřit a vyzpovídat se. Ne taková, která se se všemi vyspí a rozeštve je,“ tvrdí autor pokusu Jaroslav Sýkora.

„Poznatky ze života a práci ve stísněném kolektivu lidí dodnes využívají i naši vojáci v Afghánistánu, ve velínech jaderných elektráren i jinde,“ dodává. I díky Štole 88, jak se projekt tehdy jmenoval, je dnes Česká republika součástí pokusu Mars 500, který začal v červnu 2010.

Mezinárodní posádka šesti výzkumníků v Moskvě bude v izolaci 520 dní, simuluje let na Mars. Česko bylo do projektu přijato bez konkurzu…

Aktuální dění

 

Izraelsko-palestinský konflikt:

ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome

Válka na Ukrajině:ONLINE dění na Ukrajině

gogo ( 13. června 2011 14:27 )

Ano, bývávalo kdysi Československo.. bývávalo ... A dnes ? Masaryk (kterého mívají naši "politici" plná ústa) se musí v hrobě obracet. Jeho "nebát se a nekrást" bylo dovedeno k absolutní absurditě ...

venxa ( 12. června 2011 16:59 )

Meli jste tehdy poslat na Mars Havla s Klausem a nasledovne vsehny prospechare co meli stranickou legitimaci poslat do tej cernej diry!

drazor ( 12. června 2011 14:02 )

Nebylo to tak náhodou ještě Československo?? Tak jací pak Češi???? Tenhle experiment nelze upřít i Slovensku,určitě se na tom podílela spousta jejich lidí,když už tohle místo bylo vybráno asi tak uprostřed republiky.

gogo ( 12. června 2011 12:14 )

Pokud vím, tak první k Marsu letěl český kosmonaut Jára Cimrman. Bylo to tuším okolo roku 1910 .....

Zobrazit celou diskusi