Jak jste se dostal od rockové kapely až k tomu, že skládáte hudbu pro divadlo?

V tom je několik rovin. Tou první je, že se člověk vůbec o jiný druh hudby a skládání začne zajímat, druhá, že to začne reálně dělat, a třetí je to, jestli člověku někdo tu práci dá.

Ta první pro mě přišla přirozeně. Na klasice jsem vyrůstal, měl jsem i základní hudební vzdělání. Potom jsem dlouho dělal rock’n’roll,  do svých skladeb jsem ale vždycky měl tendenci přidávat další nástroje a čím dál víc jsem tíhnul k pestřejším aranžím. Bavilo mě experimentovat s jinými žánry, s elektronikou, orchestrálními zvuky a podobně.

To mě přivedlo až k zájmu o klasickou a filmovou kompozici. Po více než deseti letech jsem se začal znovu učit noty, které jsem v mezičase zapomněl, a „do šuplíku“ skládal vlastní skladby.

K samotnému získání skladatelské práce pak samozřejmě pomohla protekce.  Maminka  je dramaturgyní Jihočeského divadla, díky čemuž jsem před čtyřmi lety poprvé dostal příležitost předvést svou tvorbu režisérce Janě Kališové, která tehdy hledala skladatele pro představení V jámě lvové a moje práce se jí (snad) líbila. Znovu mě pak Jana přizvala ke spolupráci po dvou letech, když byla oslovena režírovat Večer tříkrálový v rámci Letních shakespearovských slavností.

Zároveň vaši hudbu mohli diváci slyšet i na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Obojí jsou štace, kam se člověk bez talentu nedostane.

Obojí mě hrozně potěšilo, skládání hudby pro inscenaci Pes Baskervilský v režii Petra Zelenky obzvlášť. Na otáčivém hledišti jsem strávil dětství a dospívání a Petr je můj nejoblíbenější současný český scénárista a režisér. Nedělám si iluze, že bych se bez již zmíněných konexí k něčemu podobnému dostal, obzvlášť hned v začátcích mé skladatelské kariéry, ale doufám, že talent hrál taky určitou roli.

Co se týče Letních shakespearovských slavností týče, tam hrálo roli i štěstí. Pokud si dobře vzpomínám, oslovila Jana přede mnou ještě jednoho nebo dva jiné skladatele, žádný z nich ale neměl čas, takže přišla řada na mě.

Ať tak nebo tak, oboje pro mě byly skvělé příležitosti a práce na obou představeních mě bavila.

Jak vnímáte rozdíl mezi tvorbou vlastní muziky, kde máte volnou ruku a skládáním pro divadlo? Nebo i při tom máte tvůrčí svobodu?

Při skládání pro divadlo má samozřejmě poslední slovo vždy režisér. Pochopitelně je nutné se hned na začátku sejít, sdělit si své vize a najít shodu, jak by to celé mělo vypadat. Potom už člověk tu svobodu má a režisér ho jen v některých věcech koriguje.

Tahle změna a šance naučit se pracovat jiným způsobem mi vlastně ve finále hrozně vyhovovala.

Myslíte, že jste si z práce pro divadlo odnesl i něco pro svou vlastní tvorbu?

Nevím, jestli se projevila přímo zkušenost s psaním scénické hudby, ale rozhodně těžím z toho, že jsem začal jinak komponovat a celkově přemýšlet o hudbě. To, že jsem najednou psal partitury někdy pro orchestr, jindy pro smyčcový kvartet, mi dalo strašně cenné zkušenosti. Nejvíc se to asi projevilo na naší poslední desce, kde jsme jinak poměrně přímočarý rock’n’roll začali obohacovat smyčci, dechy, klavírními party a celkově jsme k aranžím přistupovali trochu jiným způsobem.

Nesmím ale zapomenout zmínit, že mi hlavně ze začátku obrovsky pomohl kamarád a spoluhráč z různých kapel Vojta Libich, který je mimořádný punker, seladon a výtečný skladatel. V úplných počátcích jsem sice jakž takž uměl napsat melodii a rozepsat ji mezi několik hlasů, ale správně jï zapsat do not, natož to instrumentovat tak, aby vše znělo tak, jak má, jsem neuměl ani náhodou. Učil jsem všechno za chodu s tím, že mi pomáhal v téhle oblasti pověřenější člověk.

Jak se liší vaše zkušenost s reprodukcí hudby v divadle a tím, kdy ji s kapelou pokaždé hrajete sám?

Zatím byl způsob, jakým se moje scénická hudba v jednotlivých inscenacích vytvářela a následně reprodukovala, pokaždé jiný. Poprvé jsem hudbu nahrál živě se členy České filharmonie a Vojtou Libichem za pianem. Pro inscenaci Pes Baskervilský na otáčivém hledišti jsem dostal k dispozici orchestr Jihočeského divadla, v posledních inscenacích pak byla hudba do velké míry dělaná digitálně a dohrávaly se jen některé nástroje.

  U Večera tříkrálového pak přišel takový bonus tím, že se jako hudebníci objevujeme na jevišti. Samotná hra je svým obsahem dílem do velké míry hudebním a hudebníci v Orsinově družině se vyskytují již v původním Shakespearově textu. Jediný rozdíl je tak v moderním režijním pojetí Jany Kališové, kdy se celý děj odehrává na luxusní jachtě a my jako extravagantní partička Orsinových nohsledů na začátku představení hrajeme takový electroclashový rave a po tragické události, kdy intoxikovaný bratr Olivie přepadne přes palubu a utopí se, se z nás stanou taková psychedelická individua, z rychlých drog se přechází na opiáty a v rámci zachování extravagantního pozéství jeden z nás hraje na violoncello, druhý na synťák a třetí na kytaru.

Večer tříkrálový je zároveň hra, kde zazní několik písní, které byly již mnohokrát a různým způsobem zhudebněny, takže i to pro mne byla nová výzva a vlastně mě nové zhudebňování Shakespearových písní bavilo na celé práci asi nejvíc.

Zároveň jste říkal, že jste, co se kompozice hudby týká, samouk. Narazil jste například při práci s orchestrem na nějaké problémy?

Problém byl hlavně v tom, že nemám úplně naučené to řemeslo. V tomhle byl ale skvělý dirigent Jihočeského divadla pan Bubák, kterému jsem od začátku mohl posílat partitury pro orchestr a on je komentoval pohledem znalého člověka.

Posílal mi komentáře k instrumentaci, k vedení hlasů a po celou dobu příprav jsme spolu dílo konzultovali. Často jsem uznal, že má pravdu, někde jsme s Vojtou záměrně zůstali u “prasáctví”, protože se nám to zdálo funkční. Během samotného nahrávání orchestr samozřejmě řídil pan Bubák a já jsem k tomu jako skladatel měl pouze občasné poznámky k dynamice nebo tempu.

Za možnost nahrávat s živým orchestrem jsem Jihočeskému divadlu dodnes vděčný, byla to pro mne obrovská zkušenost.

A baví vás objevit se na pódiu i přes to, že na rozdíl od koncertů s kapelou nejste hlavním středem pozornosti?

Baví mě to. Tíhnul jsem k divadlu od malička. Od osmi let jsem vystupoval v různých dětských rolích, potom, dokud jsem na to měl čas, jsem se snažil hrát alespoň v komparzech, takže tuhle příležitost se k divadlu znovu vrátit si strašně užívám.

Daří se divadlo skloubit i s životem kapely? Přece jen Shakespearovské slavnosti se potkávají i s dobou hudebních festivalů.

To jsme právě zjistili, že je trochu složitější. Během posledních dvou let jsme bohužel museli odmítnout několik skvělých akcí, na které jsme byli pozvaní.

V jednom případě se nám ale podařilo zajistit za sebe záskok, abychom mohli odehrát koncert na slovenském festivalu Grape, jelikož to je pro nás srdeční a prestižní záležitost, navíc nás tam bookoval doyen československé scény David Urban a tomu se koncerty neodmítají.

Fotogalerie
6 fotografií