Pohřeb Kaplického: Slzy a bolest...
Desítky smutečních věnců, stovky hostů, smutek a slzy. Tak vypadalo rozloučení s architektem Janem Kaplickým (+71) v centru Pražská křižovatka v kostele sv. Anny.
Své poslední sbohem přišlo říct několik set lidí. Nejtěžší chvíle a utrpení prožívala mladá vdova po Janu Kaplickém Eliška (30). Ta se během jediného osudového dne stala matkou i přišla o manžela. Během obřadu se několikrát hroutila v pláč. Utěšovat ji musela Dagmar Havlová, která seděla vedle ní.
Loučení s manželem pro ni bylo bolestné,... | David Malík
U vchodu do kostela vítala na začátku obřadu ve 13 hodin smuteční hosty dixielandová kapela. Z pódia přední části chrámové lodi na ně pak zprostřed věnců a květin z veliké fotografie shlížel Jan Kaplický svým typickým zamyšleným a lehce zasněným pohledem, který jeho blízcí tak dobře znali.
Fotka Jana Kaplického zdobí smuteční oltář | ČTK
Do přední řady před pódium usedli Kaplického nejbližší. Vedle Elišky Kaplické usedla Dagmar Havlová a Kaplického syn Josef, mezi četnými smutečními hosty nechyběl ani předseda ČSSD Jiří Paroubek se ženou, Jiří Diensbier, Bolek Polívka.
Manželé Paroubkovi měli ve tváři tragický výraz. | David Malík
Jako první se řeči ujal Kaplického dlouholetý přítel zpěvák Pavel Bobek. Pohnutým hlasem promluvil o tom, jak moc pro něj jeho přítel Jan znamenal a jak moc jej jeho smrt zasáhla. Na závěr i zazpíval píseň od Johnyho Cashe. "Oba jsme ho měli rádi," řekl na vysvětlenou.
Smuteční řeč poté pronesli i Kaplického kolegové z branže, architekti Brian Clark a Andrea Morgante, kteří zavzpomínali na Jana Kaplického, jak ho oni znali - jako na muže plného síly, radosti ze života a úžasných nápadů, který nadevše miloval svou rodinu a svou práci.
Eliška Kaplicky Fuchsová v jednu chvíli nemohla proud slz zastavit. | David Malík
Snad nejdojemnější chvíle celého obřadu nastala, když Dagmar Havlová začala číst 'dopis Johance', od Václava Havla. "Byl to den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já a nevím, proč dostal přednost on," napsal Havel o tragickém 14. lednu, kdy Jan Kaplický zemřel.
V tu chvíli již Eliška nedokázala zadržet slzy. Osud si s ní krutě pohrál a v jediný den se jí stalo to nejkrásnější i nejsmutnější v životě. Narodila se jí toužebně očekávaná dcera, ale zároveň ji navždy opustil milovaný manžel. Zřejmě si v tu chvíli znovu vybavila slova Pavla Bobka: "Dívejme se do kočárku, to je naše budoucnost."
Když umře "normální člověk",tak se o něm,tak nepíše,spíš vůbec.Neměla si brát dědouška.