Čtyři muži, kteří se rozhodli vzdát hold české přírodě. Čtyři příběhy, které ukazují, že i dřina na poli může přinášet smysl života. V Česku stále existují poctiví sedláci, kteří by pohled na své kvetoucí sady a zpívající ptáky nevyměnili za nic na světě. O půdu se starají tak, aby v ní bylo co nejvíce životadárných živin, místo škodlivé chemie sahají po hnoji. Chytrými metodami si dokážou opatřit vodu i v regionech, které hlásí mimořádné sucho. Podívejte se, jak to dokázali.
První muž, který to úctou k přírodě myslí smrtelně vážně, je Miroslav Blahušek, hospodařící na Slovácku. Jeho statek se nazývá Habánský dvůr a vlastní jej s manželkou. Společně se starají o 35 hektarů půdy. Nejde jen o ornou půdu, ale i několik luk a mokřadů. Ty jsou v místě kritické – region má specifické podnební podmínky. Blahušek musel být kreativní, aby na ně vyzrál.
„Hospodaříme v nejsušší a nejteplejší oblasti naší republiky, v takovém trojúhelníku mezi městy Bzenec, Kyjov a Hodonín. Sucho je pro nás opravdu limitující,“ přiznal sedlák s tím, že byť dnes problém řeší kvůli klimatické změně celé Česko, u nich byl vždy. „Takže už když jsme před 20 lety začali hospodařit, tak zásadní věcí, která tam byla, tak trošku bylo se podívat, jak to tam vypadá, a uspořádat krajinu tak, aby i naši potomci tam mohli hospodařit,“ uvedl Blahuška.
Musel navíc řešit nejen silné sucho, ale i větrnou erozi, se kterou se zejména na jaře potýká celá Morava. „Takže půdy, které jsou písčité, jsme zatravnili. Samozřejmě obnovujeme staré aleje kolem cest – rozptýlená zeleň. Tam, kde je suchá půda, paseme. Tam, kde je dobrá půda, děláme zeleninu,“ popsal rodinný zemědělec.
Úsilí, které do toho Blahuška vložil, se mu projevilo nejen zlatou medailí od Asociace soukromého zemědělství ČR. Mohl pozorovat, jak fauna a flora najednou ožily přímo před jeho očima. „Největší ocenění, které se mi dostalo, je zpětná vazba od přírody. Vidím, že se tam vrací druhy jak rostlinné - zvyšuje se pestrost na našich loukách, tak živočišné - je tam spousta hmyzu a ptáků,“ těší se muž.
„A dál takový příklad. Celá republika bojuje s hrabošem. My samozřejmě nemůžeme říci, že ho nemáme, nicméně máme ho ve velice slabé míře. Když jsme začínali, bylo to mnohem horší. Takže je vidět, že ta příroda funguje, biodiverzita u nás je a sama příroda si vyhodnotí, že to, co děláme, je dobré,“ dodal.
Dnes celé Blahuškovo hospodaření jede v ekologickém režimu. Pěstuje teplomilnou zeleninu, chová ovce a věnuje se mimo jiné záchraně starých odrůd ovocných stromů.
Málokdo je obecné představě typického českého sedláka dál než Erich Vodňanský ze Statku Vodňanský. Je mladý, pohledný a dlouhá léta žil ve Vídni, kde vystudoval práva. Před několika lety se ale vrátil do své domoviny, kde převzal statek po svém dědečkovi Miroslavu Vodňanském.
Pokud jste toto jméno již někdy slyšeli, není to překvapující. Příběh farmy Vodňanských je často dáván za příklad toho, jak komunisté tvrdě šli po rodinných sedlácích. Usedlost jim nejdříve vzali Němci a posléze se stala obětí hromadné kolektivizace po vítězném únoru 1948.
Přitom první zmínky o statku, tehdy zvaném Stranné, pochází již z roku 1057. Postupem času na místě vznikla například renesanční tvrz, až budovu i s pozemky koupil v roce 1921 jistý Bedřich Vodňanský. Hospodařil, co nejlépe to uměl, než přišly výše zmíněné rány. Vesničané během komunismu rozebrali prakticky veškerý jeho majetek, který se na statku nacházel.
Farma se zpět do rukou Vodňanských dostala v roce 1992. Získal ji právě Miroslav Vodňanský, který musel vyřešit fakt, že z budovy zbyly prakticky jen obvodové zdi. Nicméně nezalekl se a i přes svůj věk – bylo mu tehdy 60 let - vše obnovil.
Dnes jeho dědictví spravuje vnuk Erich. Historické okénko bylo třeba k dokreslení, jak hluboká tradice na Statku Vodňanský existuje. Erich se rozhodl stát nefalšovaným sedlákem, i když to znamenalo opustit život ve Vídni. Říká, že zpočátku měl k oboru jiný přístup než dnes, k mnoha věcem musel dospět.
„Zemědělství je fascinující téma. Já když jsem před více než deseti lety převzal rodinné hospodářství, tak jsem byl krátce po studiu. Jeden z mých prvních kroků byl ten, že jsem zceloval polostejné plodiny do jednotlivých areálů, aby to bylo co nejjednodušší. Myslel jsem si, že je to správné managementské opatření. Dnes si to nemyslím,“ uvedl Erich.
„Mám dnes jinou představu o zemědělství, hospodaříme na 550 hektarech. Pěstujeme chmel, pšenici, řepku (a to je dobře), sladovnický ječmen, množíme žito, množíme jetel, pelušku, chováme masný skot. Úzce spolupracujeme s agenturou Chráněná krajinná oblast (CHKO) Kokořínsko a Máchův kraj. Znovu vysazujeme staré odrůdy ovocných stromů. Pracujeme a řešíme agroenvironmentální opatření, zároveň teď připravujeme projekt na udržení vody v krajině,“ vyjmenoval mladý sedlák.
Díky svému vzdělání dává důraz na to, že stále jde o formu podnikání, která by měla vynášet. Ale ne za cenu ničení krajiny – ta je stejně důležitá, ne-li důležitější. „Spojení s přírodou, ale samozřejmě s produkcí, která podniku dává ekonomický zdravý základ, to může vést k tomu, že statek se může věnovat opatřením, která jsou prospěšná pro biodiverzitu, a lze to krásně kombinovat – produkci, krajinu, biodiverzitu,“ míní Erich Vodňanský.
Zatímco Blahušek řeší sucho na denní bázi, Jiří Kunc z Farmy rodiny Kuncovy podobný problém nemá. Hospodaří v Českomoravské vrchovině v obci Sklené, která je jednou z míst, kde v Česku ještě stále pravidelně a vydatně prší. „Je pravda, že si nemůžeme stěžovat na nedostatek vody. Pravidelně měřím srážky a jen za rok 2019 máme 890 milimetrů, což je hodně,“ říká sedlák.
S moravským kolegou ho ale pojí jedno – zájem o to, starat se o půdu poctivě a s rozumem. Momentálně obhospodařuje pozemky o velikosti 135 hektarů, mezi kterými se nachází louky, orné půdy, i pastviny. Pravidelně na potřebná místa dává hnůj a nechybí chov dobytka, který rovněž ke kondici půdy přispívá.
„To, co my představujeme, není nic jiného, než dělali naši dědové a naši předci. My jenom děláme to, co oni. Na druhou stranu, kdo jiný by to měl dělat než sedláci. Budou to dělat ti argobaroni, kteří to tady ovládají?“ rýpl si Kunc do velkých podnikatelů v zemědělství, kteří často k přírodě nemají tak intenzivní vztah. „Já mam takový pocit, že až vyčerpají půdu, kterou mají pronajatou, a neponese jim to, co potřebují, tak to vrátí těm vlastníkům a řeknou jim sorry jako,“ dodal.
Komentářů směrem k současné péči o přírodu v Česku má více. Třeba k již zmíněné problematice sucha. „Já nedovedu pochopit v této době, když mluvíme o zadržování vody v krajině, tak jedním z faktorů je organika v půdě. Největší sucho trápí oblasti, kde byl v 90. letech zabíjen veškerý skot. Ty dopady poznáváme až teď. Jedná se o jižní Moravu, Polabí,“ popisoval Kunc.
A pokračoval: „Přitom z těch oblastí je organika pořád odvážena do spaloven prostřednictvím sena a slámy. Na druhou stranu jsme na Vysočině, vidím v okrajových částech kraje, jak řádí kůrovec, to jsou tisíce kubíků dřeva denně nevyužitých, hnije to tam a nikdo to nechce. Nešlo by využít hmotu z těch lesů do spaloven a tu organiku na těch polích prostě nechat? Tohle mi hlava nebere.“
Zadržovat vodu se tak alespoň snaží svou vlastní silou. K jeho hospodářství patří mokřad a plánuje další projekty. „V současné době pokračujeme a bylo nám vydáno stavební povolení na malou vodní nádrž a k tomu ještě na mokřady, u kterých jsme zapojili i pozemky obce,“ odhalil sedlák. Že to má smysl, ukazuje fakt, že k jeho mokřadu se již nastěhovalo několik živočišných i rostlinných druhů, které dříve zmizely – mimo jiné lekníny nebo různé druhy žab. Život je zde tak pestrý, že lokalitu využívají místní školy pro pozorování živočichů.
Má rád ptáky, vydržuje si na pozemku „vodohospodáře“ bobry a vyrábí mošt. Jaroslav Hruška z Farmy U Hrušků je příkladem ochránce přírody, který se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Začínal s málem a dnes sklízí úspěchy na několika rovinách.
Hospodařit přitom začal Hruška teprve nedávno, v roce 2008. Vybral si k tomu obec Stvolny na severu Plzeňska. Vše podle něj začalo tím, že je ornitologem, kterého již nebavilo pracovat pro stát. „K tomuto hospodaření jsem dospěl díky mým koníčkům. Potřeboval jsem k tomu farmu a šel jsem na to právě přes ptáky, protože jsem ornitolog, tak jsem se zabýval tím, proč některé druhy ptáků mizí. Zjistil jsem, že je to proto, že nejsou určité stromy v krajině, a chtěl jsem pozitivně motivovat veřejnost, aby ty stromy zachovala – aby tam byli ptáci a ovoce,“ popisoval Hruška.
Pořídil si tedy pozemky, vysázel stromy a ovoce, kterého najednou měl přebytek, začal moštovat. Bral rovněž ovoce od jiných lidí z okolí. Dnes muž vlastní prosperující moštárnu a jeho produkt dostal vlastní obchodní název „Stvolenský mošt“.
V úplném počátku neměl Hruška žádný pozemek. Začal je nakupovat až postupně a dnes hospodaří na 70 hektarech vlastní půdy a 10 hektarech pronajaté půdy. Vše obhospodařuje v ekologickém režimu. „Celý ten náš příběh je vlastně pozitivní motivace. To znamená – vyrostla nám jablka, ta zpracujeme, budete mít regionální produkt, budou tady ptáci,“ míní sedlák.
Ptáci se skutečně vrátili. A vrátili se i lidé, kteří sady začali využívat pro procházky. Hruška totiž vysázel přes 2 a půl kilometru stromů. „Dneska jsem rád, že tam chodí parta místních důchodců a zjišťuje, že se mohou do krajiny podívat,“ říká muž.
Vybudoval rovněž mokřad a tři kaskádově propojené tůně, ve kterých podle svých slov vítá bobry. „Jestli je někdo, kdo to s retencí vody v krajině myslí vážně, tak to nejsme my, ale bobr evropský. On je levný a má stejné oko jako leckterý vodohospodářský inženýr. A ještě je zákonem chráněný,“ smál se Hruška, který se v minulosti angažoval i v komunální politice.
9°C
Ano, taky to tak znám, ale v titulku jsou argobaroni.