Markéta Pekarová Adamová rok bez politiky: Otevřeně o zdraví, práci i svém „krunýři“
Před necelým rokem opustila vrcholnou politiku, hlavním důvodem bylo zdraví. Dnes se věnuje byznysu, přednáší ženám o úspěchu a navrhla si vlastní kabelku. Ve velkém rozhovoru pro Blesk Markéta Pekarová Adamová mluví o tom, co jí politika vzala, jak se učí znovu nudit, i o tom, jak dlouho jí trvalo stát se imunní vůči kritice. Přiznává, co všechno za ty roky ve funkci zanedbávala – od vlastního zdraví po přátelství – a jak se k tomu teď pomalu vrací.
Za chvíli to bude rok, co jste opustila politiku. Kdybych se vás tehdy zeptala, jak se máte, tak co byste odpověděla? A když se vás na to samé zeptám teď? Cítíte rozdíl?
Už tehdy to byla velká úleva, to je pravda, ale asi jsem si ani nemohla představit, že život bez politiky bude o tolik snazší. To zrcadlo, které se mi životem bez politiky podařilo nastavit, mi ukázalo, o kolik jednodušší život může člověk mít. Politika je prostě tvrdá. Život jsem měla rozplánovaný mnohdy po 15minutových intervalech. Teď to tak není, takže si tady tu nově nabytou svobodu dost užívám.
Průvodce senátními volbami 2026: Způsob hlasování, termíny a přehled všech kandidátů
Co ještě vám to zrcadlo ukázalo?
Navzdory všeobecným mýtům o politicích – mnozí opravdu pracují velmi intenzivně. A zvláště když jste ve vedení strany, Poslanecké sněmovny nebo na ministerstvu, je to mnohdy sedm dní v týdnu. Ten rozdíl je daný tím, že spousta vašich povinností je pevná, nemůžete se z nich vykroutit, prostě je musíte udělat. Myslím si, že společnost má politiky špatně zařazené a že pracují násobně víc, než si mnozí dovedou představit, protože z jejich pracovního výkonu vidí jen nějakou malou výseč. To, co se odehrává za zavřenými dveřmi jednacích místností nebo kanceláří, není moc doceňované, ale existuje, a bez toho se to neobejde. I já sama jsem si musela znovu vyjít z té politiky ven, abych si uvědomila, jak se pracuje a žije jinde.
Takže to potřebovalo nějaký odstup.
Ten odstup je potřebný. Když je člověk v něčem ponořen roky, tak ho logicky ztrácí. Ty světy (byznysový a politický, pozn. red.) jsou propojené, ale nejsou identické – byznysový má zase jiná specifika, samozřejmě se v něm taky tvrdě maká, ale panuje v něm menší rivalita, větší kooperace.
Je svět byznysu zdravější prostředí?
Je to pochopitelné – politika je konkurenční prostředí, je tam tlak ze všech stran a nedá se mu úplně vyhnout. Je obdivuhodné, že tolik lidí v politice dokáže fungovat a pracovat po desetiletí a jsou ochotni tomu tolik za sebe dát.
Jak teď vypadá vaše ráno oproti tomu, když jste byla ve funkci? Máte svoje rituály?
Rituály jsem držela i tehdy právě proto, abych se držela nějakého zdravého základu a abych si dokázala ten den naladit tak, abych se v něm cítila dobře – nemyslím si, že bychom měli své dny protrpět. Teď ale nemusím nastavovat budík na tak brzkou ranní hodinu, abych stihla všechny kroky ranního rituálu. Ráda si v klidu s manželem udělám snídani, mám čas na meditaci, cvičení nebo rozjímání… Na to teď mám prostoru o něco víc.
Vše o komunálních volbách 2026: Kdy proběhnou, jak správně volit a kde sledovat výsledky
Zmínila jste meditaci, kdy jste se k ní dostala?
Až v období tak před pěti, šesti lety, když jsem vnímala, že chci umět zpracovávat ten všudypřítomný tlak na výkon, na to, jak působíte, jak se vyjadřujete, neustálou kontrolu od médií, konkurence, kolegů, společnosti. Zpočátku jsem byla skeptická, jestli se to naučím – umět se zastavit a uzemnit, dostat se do stavu mysli, kdy i myšlenky na chvíli odejdou. Chvíli to trvalo, než se mi to dařilo, a ne každý den se to daří stejně dobře – je to neustálý proces. Zároveň si nemyslím, že bychom si na meditaci měli klást nárok jako na nějaký výkon. Přijde mi to jako skvělá forma posílení psychiky.
Zažít nudu...
Umíte se třeba nudit? Plánujete si někdy cíleně nudu?
Neumím si ji plánovat, jsem velmi činorodý člověk a vždycky jsem byla. V posledním skoro roce se ale občas přistihnu, že v neděli odpoledne váhám, do čeho se vlastně chci pustit, a uvědomím si, že se v tu chvíli nudím – je to zase znovu poznaná věc, protože to jsem roky neměla.
A je vám to příjemné, nebo jdete vždy rychle směrem z nudy?
Tím, že mám to srovnání, je to obzvlášť příjemné. Chápu, že kdyby se to dělo moc často, budu to vnímat jinak.
Loni vám vyšel knižní rozhovor „Nejsem z cukru ani ze železa“, na kterém jste spolupracovala s Terezou Šídlovou. Kdo s tou myšlenkou přišel a jak celý proces tvorby vznikal?
Myšlenka byla moje. Terezu jsem oslovila a měla jsem radost, že na to kývla, přestože jsem jí stanovila jednu podmínku – že můžu mít do poslední chvíle možnost říct, že ta kniha nevyjde, pokud to tak budu cítit. Domlouvaly jsme se na tom už před čtyřmi lety, v době, kdy začala válka na Ukrajině – uvědomila jsem si totiž, že jsme se dostali do historického milníku, který nás všechny ovlivní na desetiletí, aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali. Šlo mi hlavně o to zachytit, jak se v té době utvářela česká politika, mým autentickým pohledem.
To, že se do toho dostaly i osobnější věci, se dělo postupně – rozhovory jsme sbíraly skoro tři roky, scházely jsme se jednou za čtvrt roku na delší čas. Když jsem se rozhodla skončit v politice, byl to vhodný čas knihu vydat. Nikdy jsem totiž nechtěla, aby byla součástí nějaké kampaně, aby to vypadalo, že ji vydávám kvůli pozornosti nebo hlasům ve volbách.
Jaké to bylo mluvit o sobě tak moc otevřeně? Šlo vám to přirozeně, nebo jste se to musela naučit? A je třeba něco, co jste se o sobě dozvěděla?
Myslím, že člověk se má snažit sám sebe poznávat celý život – ne sobecky, ale s uvědoměním, že máme sami sebe znát a dál se rozvíjet. Jsem ráda, že mi ten rozhovor poskytl možnost víc na sebe nahlédnout. Myslím, že všichni, zvlášť v době sociálních sítí, pouštíme ven jen určitou výseč ze sebe – bylo by lživé tvrdit, že ne. Pustila jsem ven to, co jsem považovala za dobré, vhodné, co nemohlo nikomu ublížit. Byť jsem si v některých věcech nehodlala brát servítky v tom smyslu, že bych upravovala realitu – to mi není vlastní. Mám ráda upřímnost a myslím si, že k ní patří i unést vlastní chyby a selhání, které mám stejně jako každý jiný.
Četla jste si pak recenze, co na knihu vyšly?
Spíš ne. Nechci, aby to vyznělo, že si nevážím zpětné vazby, ale každý do toho vkládá svoje subjektivní očekávání. Dostaly se ke mně tak dvě tři reakce v tom smyslu, že kniha mohla být ještě otevřenější, a zase tři, které říkaly, že je hodně otevřená – každý to vnímá jinak a dost protichůdně. Řídím se svým oblíbeným mottem, citátem Boženy Němcové z Babičky: „Není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem.“
Vracíte se do knihy občas?
Ani to ne. Občas mě někdo požádá, abych mu ji podepsala, mám radost, že se stále prodává. Ozývalo se mi hodně žen, které prošly tím samým co já – neplodností a nemožností mít děti. To téma je pořád tabuizované a vzbudila jsem v nich naději, že se o tom budeme umět bavit víc otevřeně, s empatií a pochopením, že mezi námi žijí páry, které děti nemají – ne z vlastního rozhodnutí. Myslím, že to přispělo alespoň malým dílkem k tomu, aby se to téma otevřelo.
Vy jste se po odchodu z politiky vrátila ke svému vystudovanému oboru?
Já jsem studovala ekonomiku, management a taky andragogiku a vzdělávání dospělých, mám různé obory. Takže jsem se nevrátila úplně doslova, spíš jsem začala novou kapitolu. Byznys jsem dělala jenom chvíli před politikou, protože jsem do ní šla dost mladá, takže tohle je pro mě určitý nový začátek.
Co je náplní vaší práce konkrétně?
Pomáhám českým nebo evropským firmám, aby se jim dařilo i na jiných zahraničních trzích, dominantně asijských, jako je třeba Tchaj-wan, ke kterému mám hodně blízko, ale nejenom, i jinde v Asii nebo na Ukrajině – snažím se jim otevírat dveře na nové trhy. Pokračuju tak trochu v tom, co si myslím, že máme jako politici dělat – pomáhat šikovným lidem, aby se uplatnili.
Jak se liší jednání s lidmi v byznysu oproti jednání s lidmi v politice?
Snažím se vnímat ta specifika, a musím říct, že byznysový svět je ve finále přímější, otevřenější k pravdivému zhodnocení reality. Podíváme se, jestli to dává smysl z hlediska čísel, z hlediska ekonomiky, a pokud ne, tak bez emocí a zášti řekneme: „Tou cestou nepůjdeme.“ Různé zákulisní hry a politikaření najdete i ve světě podnikatelském, ale v menším měřítku.
Takže míň ega?
Ano, ega, která se někdy sotva vejdou do místnosti, jsou v politice častá. Možná právě proto, že jsem prošla tou zkušeností z politiky, tak už mě ega v byznysu nepřekvapí, nezaskočí.
Máte tu laťku nastavenou docela vysoko, co?
Mám, no. A vzhledem k tomu, že jsem si svoje ego nikdy moc nepěstovala a nechtěla jsem ho nechat přerůst samu sebe, myslím si, že se dokážu bavit a domluvit s každým.
A nebylo přeci jen někdy těžké to ego ukočírovat a držet při zemi? Nepřistihla jste se někdy u toho, že by rostlo víc, než byste chtěla?
Upřímně řečeno, mám pocit, že se to děje víc mužům než ženám, ale samozřejmě i ženy mohou mít velké ego, a nějaké taky mám. Hodně mi pomohlo, že jsem hned v počátcích kariéry viděla lidi, kteří ho zvládnuté neměli. Nastavilo mi to brzdu – takhle dopadnout nechci, takhle bych se nechtěla chovat. Vím, že ti lidé jsou pak sami v pasti, protože je to limituje, spíš než aby jim to pomáhalo. I moje blízké okolí mě v tomhle umělo usměrnit. Vím, odkud pocházím, a vím, že mohu být na mnohé hrdá, i když se to u nás moc nenosí. Vždycky jsem to brala spíš jako privilegium, že jsem dosáhla až takových met. S vědomím a pokorou, že je to dočasné, že jsem jedna z mnoha a po mně přijde zase dalších mnoho. Každý jsme nahraditelný. Kdo s tímhle do toho jde, má to podle mě ve finále jednodušší. Proto může taky odejít, když se to od něj ještě neočekává.
Za tu dobu v politice měla jste pocit, že jste se od sebe nějakým způsobem vzdálila, ztratila samu sebe? A jak se k tomu teď vracíte?
Musím říct, že co jsem ztrácela, bylo určitě zdraví. Čas je nejspravedlivější komodita na světě. 24 hodin má den každého z nás, ale je neúprosné najít si v tempu politiky víc času na sebe, na zdravé jídlo, spánek, pohyb. Kolikrát jsem vnímala, že tohle už prostě nedávám. Když vidím prezidenty a další, kteří jsou schopni do nabitého programu zakomponovat běhání, tleskám jim. Já jsem svoji lásku ke sportu na jednu dobu dala trochu stranou a vnímala jsem to na sobě, protože sport není jen o pohybu, ale i o mentální stránce. Teď se zase vracím k pravidelnosti v pohybu a je to pro mě až léčivé – těším se na každou hodinu ve fitku nebo na procházku, vracím si tím to, co jsem zanedbala.
Když už jsme se dotkly zdraví, co některé vaše zdravotní potíže, které jste zmiňovala v předchozích rozhovorech, vyhřezlá ploténka a tak dále... Jak jste teď na tom?
Mám to pod kontrolou, musím to zaklepat. Vzhledem k tomu, že se mnohem pravidelněji hýbu, mám čas, víc spím, má to pozitivní efekt. Tady na tom bylo jasně vidět, jak moc se tyhle věci vzájemně ovlivňují – jak se to, když je nemáme v pořádku, řetězí do dalších drobnějších věcí, které se nasčítají a projeví negativně nebo nepříjemně.
Několik uplynulých let jste byla jednou z nejvýraznějších ženských osobností politiky. Ženy ve veřejném prostoru čelí poměrně velkému tlaku, obecně víc než muži – ať jde o vzhled, bezdětnost, nebo to, kolik dětí má žena mít a kdy a mnohé další. Zraňovaly vás ty věci, nebo jste se rozhodla proti tomu být imunní?
Rozhodla jsem se být vůči tomu imunní, jinak by to podle mě nešlo, musela jsem se obrnit. To je taky jedna z věcí, která mě vzdalovala od sebe samé, protože jsem si uvědomila, že jsem vůči některým věcem otrlá až příliš. Musíte si vytvořit takový krunýř, jinak by se vás to dotýkalo. Ti, kteří na vás útočí, hlavně na sociálních sítích, to možná dělají s tím záměrem, aby vás rozhodili, aby vám znechutili veřejné působení – a pokud si to necháte dostat pod kůži, tak oni uspějí, ne vy. Naučila jsem se to obrátit – ti, kdo píšou hejty, jsou často sami zranění.
Líbí se mi citát Romaina Rollanda: „Láska žije v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován“ – myslím, že to samé platí o nenávisti, ta sžírá postupem času toho, kdo nenávidí nebo závidí. Kdo tohle pochopí, už podle mě vyhrál. Nejsem naivní, ze světa to nevymýtíme, ale ten krunýř mi pak sám někdy přišel na obtíž, protože vás vzdaluje i od toho pozitivního – je to dvousečné.
Myslíte si, že společnost klade na ženy vysoké nároky?
Ano, myslím. A taky, že se občas ženy mezi sebou nepodporují dostatečně. Proto jsem byla hrozně ráda, když mě oslovila Dajana Rodriguez do svého projektu Silné ženy – snaží se vybírat ženy, které se vzájemně podporují a inspirují. Nabídla mi, že si mohu navrhnout vlastní kabelku, což mi splnilo holčičí sen – jako dítě jsem prý řekla, že chci být prezidentkou, ale ve skutečnosti jsem toužila být návrhářkou. Moje maminka byla švadlena, doma jsme měli spoustu látek a běžně nám šila. Dajana dává dohromady komunitu žen, která se podporuje, a i když se může kabelka zdát jako zbytná věc, ženy si v ní nosí obrazně řečeno celý život, a vidím v tom velkou symboliku.
Někdy mám pocit, že to ženské prostředí je extrémně konkurenční, kolikrát víc než to mužské. Jak to vidíte vy?
Nevím, jestli to potvrzují nějaké studie, ale myslím, že to je i proto, že je pro nás těžší se prosadit – pořád ještě není tak normální, aby ženy byly ve vrcholných pozicích, ať v politice, nebo v byznysu, i podnikatelek je míň než podnikatelů. Cítíme podvědomě, že uspět nemohou všechny, což samozřejmě nemůžou ani muži, ale ženy mají o to víc překážek.
To síto je jemnější.
Možná o to víc se pak cítíme pod tlakem, mnohdy si ho na sebe umíme vytvářet „skvěle“ samy. Slýchám to i v prostředí, ve kterém se pohybuji dnes, kde spolupracuji s klientkami, které to vnímají tak, že na stejnou práci musí předvést mnohem lepší výkon, aby ospravedlnily, že na té pozici sedí ona, a ne muž. Přitom, a nechci paušalizovat, když spolupracuji s ženami různého věku, mají fokus na práci mnohem větší, jsou schopné splnit úkol zodpovědněji, svědomitěji a pečlivěji – i když to zase podtrhuje určité stereotypy.
Ještě se vrátím k té kabelce – to je asi věc, kterou jste si ve funkci političky nemohla dovolit. Láká vás navrhnout něco dalšího? A existují věci, které teď děláte a předtím jste si je nemohla dovolit?
Co se týče kabelky, je to teď čerstvě narozené miminko, takže si to chci hlavně užít a míň hledět do budoucna, ale kdyby Dajana měla zájem o další spolupráci, nebráním se tomu. Není to ale něco, na co bych se soustředila zejména – letos jsem byla třikrát pracovně na Tchaj-wanu a na dalších služebních cestách, jsem hodně rozcestovaná, to je můj hlavní fokus. Co mě ještě baví a dělám vedle svých aktivit, jsou přednášky, besedy a setkání s různými skupinami, většinou žen, které se snaží v byznysu nebo jiných sektorech prosadit a uspět – sdílením zkušeností se můžeme dobře inspirovat. Snažím se teď mít dobře vybalancovaný poměr mezi prací a volným časem, hlídat si volné víkendy, nebýt pořád na telefonu, mít víc prostoru pro přátele, cestování a sport.
Pečujete teď o vztahy víc, než když jste byla v politice? Jsou takové, které jste dříve zanedbávala, a teď je znovu hýčkáte?
Určitě přátelé. Rodinu jsem se snažila nešidit, ale přátele jsem měla jednu dobu na druhé, možná až na čtvrté koleji. Bylo mi to líto, ale nebyla možnost to časově zvládat, zvlášť v posledních čtyřech letech jako předsedkyně strany a Sněmovny současně. Teď se aktivně snažím, abychom se víc vídali, měli společné aktivity, víkendy, ne jen večer v hospodě, ale v kvalitnějších aktivitách. O vztazích je podle mě celý život, takže to vnímám jako klíčové pro hezké prožití toho času, který nám tu byl dán.
A jak vlastně teď vypadá váš vztah s manželem? Je to jiné, než když jste působila ve vrcholné politice?
Nemuseli jsme se nijak přenastavovat. Mám obrovské štěstí na muže, velmi podporujícího, vřelého, srdečného a velkorysého. Vždycky mi byl oporou a snažila jsem se náš vztah nezanedbávat, i když jsem byla v politice, protože čemu věnujeme pozornost, to roste. Je to i o nás, jestli chceme, aby ten vztah prosperoval, nebo skomíral. Náš vztah politika nějak negativně neovlivňovala, mám v tom i velkou dávku štěstí, protože se k sobě perfektně hodíme, doplňujeme se. Snažíme se spolu být, kdy to jde, a teď máme o něco víc společných koníčků, které jsou časově náročnější, jako kolo nebo turistika.
Vrátím se ještě k tomu krunýři, který vás dělal trošku tvrdší. Cítíte, že znovu nacházíte ve větší míře nějakou svoji křehkost, ženskost?
Nevím, jestli jsem někdy byla úplně křehká žena, přiznávám. Jsem přirozeně, i tím životem, jak mě různě profackoval, spíš ráznější, a vím, že to ne všichni nesou úplně dobře, ale holt jsem taková. Kdybych byla nějaká křehulka, asi bych nikdy neměla za sebou to, co mám – šla jsem s politikou 16 let. Ale mám i své hranice, ostatně jak říká název mé knihy – Nejsem z cukru ani ze železa, který mě podle mě perfektně vystihuje. Empatická si ale troufám tvrdit, že jsem vždycky byla a snažím se o to dál.
Kdybyste teď potkala malou Markétu, co byste jí řekla? Jakou radu byste jí dala?
Dala bych jí jedinou radu: neboj se. Myslím, že nás obecně zbytečně tíží strach z nějaké budoucí nejistoty nebo změn. Je lepší mít myšlení otevřené, zvídavé, s pozitivním očekáváním – když se necháváme semlít tím, co všechno zlého se může stát, jsme akorát v neustálé depresi. Myslím, že svět je úžasné místo, je skvělé, že na něm každý můžeme prožít svůj úsek života, a je jen na nás, čím to naplníme. Určitě jsem nějaké obavy měla, ale když věc z níž máte obavy vyzkoušíte a zjistíte, že to zvládnete, užijete si o to víc, že se to povedlo. Tohle bych vzkázala malé Markétě, která netušila, že jednou spolu povedeme tenhle rozhovor, že vůbec bude důvod, abyste se mnou rozhovor vedla.






















Koho tenhle babochlap ještě dneska zajímá?