"Moji čtenáři a sympatizanti, kteří si mě zidealizovali a naprosto nekriticky mě adorují, což mě štve, se dozví, čeho všeho je Marie Svatošová schopná. Já žádnou svatozář nemám," řekla ČTK držitelka několika státních vyznamenání, která stála v roce 1995 u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci.

Lékařka v knize mluví o dětství v rodině venkovského učitele, problematické cestě za vzděláním i o prvních zkušenostech s hospicovými pacienty a s mnohdy úmornou lékařskou praxí. "Knižnímu vydání jsem se moc bránila. Sama mám ráda knižní rozhovory, ale zároveň si uvědomuju, že ten autor jde s kůží na trh. Také jsem se tomu bránila z důvodu, že mám pocit, že jsem už všechno tisíckrát řekla a je trapné se opakovat. Ale Aleš (Palán) mě přesvědčil, že by bylo dobré to všechno tak nějak shrnout a zopakovat, tak jsem do toho šla," uvedla.

Šestasedmdesátiletá Svatošová prožila většinu života za komunistického režimu, který bránil umírání doma a v nemocnicích se pacientům běžně tajila diagnóza. O existenci hospiců se lékařka poprvé dozvěděla ze samizdatu v textu Cecilly Saundersové, zakladatelky londýnského Hospice svatého Kryštofa.

"Pamatuju si to, jako by to bylo dnes - moje srdce nad tím článkem zaplesalo a já si řekla: Ta žena mi mluví z duše, to je přesně ono! Jenže byla totalita, stát měl ve zdravotnictví monopol, a tak jsem těm Angličanům mohla jen tiše závidět," řekla.

S prvními pacienty, pro něž by byl hospic vhodný, se seznámila jako lékařka při pohotovostních službách. "Přijela jsem jen píchnout morfium, ale oni si chtěli povídat. Na to bohužel nebyl ve službě čas. Tak jsem jim dávala své soukromé telefonní číslo, mohli mi kdykoliv zavolat, někteří stáli i o neformální návštěvy. Aniž jsem to tušila, v Božím plánu to byla přípravka na to, co mě v budoucnu čeká - praktická škola doprovázení umírajících," podotkla Svatošová, jejíž knihy Až k prolití krve, Náhody a náhodičky či Hospice a umění doprovázet se staly bestsellery.

Držitel ceny Českého literárního fondu a ocenění Magnesia Litera Palán volí pro své knižní dialogy silné a výjimečné osobnosti, které se nebojí jít vlastní cestou. Jeho dosud poslední kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině zachycující svérázný život šumavských poustevníků, se během půl roku dočkala čtyř vydání a její náklad přesáhl 30.000 výtisků.