Sochař Olbram Zoubek, který zemřel loni v červnu, patřil k nejvýraznějším tuzemským tvůrcům druhé poloviny 20. století. Jeho typické sochy jsou známé z mnoha umístění ve veřejných prostorech. K dílům, kterých si sám nejvíce považoval, patří jeho posmrtná maska Jana Palacha a památník obětem komunismu na pražském Újezdě.

Na sklonku života pracoval Zoubek například na plastice pátera Josefa Toufara, která byla odhalena loni v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku. Velkou retrospektivní výstavu, kterou Zoubek sám připravil, navštívilo v Jízdárně Pražského hradu na přelomu let 2013 a 2014 téměř 38.000 lidí.

Za normalizace měl Zoubek omezené možnosti veřejného působení. Pracoval tehdy třeba jako restaurátor v Litomyšli, kde spolu s Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským pracovali na fasádě tamního zámku.

Eva Kmentová (1928 až 1980) se vyučila řezbářkou, její otec František Kment byl profesorem řezbářské speciálky na Ústřední škole bytového průmyslu, matka Marie byla malířkou. Eva byla v roce 1946 přijata na VŠUP, nejprve studovala šperk, poté sochu. Vysokou školu absolvovala v roce 1951 a v následujícím roce se provdala za svého spolužáka Olbrama Zoubka.

Také Eva Kmentová patřila k předním osobnostem českého sochařství poválečné doby. Ve svém díle se věnovala především lidskému tělu, otevřela téma tělesnosti v jiných podobách, než jaké byly dříve běžné. Její tvorba zahrnuje sochy, kresby, objekty i instalace.

Po dceři Polaně se Zoubkovým v roce 1956 narodil syn Jasan. Upozornil na sebe v 80. letech minulého století monumentální soustavou dřevěných organických prvků na výstavě Sochy a objekty. Pro tvorbu svých plastik využívá dřevo, papír, osinkocement, beton, kámen či bronz.