Podcast: Nový Avatar je zklamání. Působí jako počítačová hra, Cameron se vykrádá

Po třinácti letech vstupuje do kin pokračování modrého Avataru. Pokračování, které se natáčelo společně s třetí částí, přičemž vznik možných čtyřech dalších bude záviset na komerční úspěšnosti dvojky a trojky. Pokračování, které navazuje na jedničku jako komerčně nejúspěšnější film všech dob, co se týče návštěvnost v kinech a které musí utržit z kin alespoň dvě miliardy, aby se zaplatilo. Pokračování, jímž se znovu posouvají možnosti technologie, protože byly zdokonaleny 3D kamery pro natáčení pod vodou. 

Premium

Podcast: Vášně mužů jsou komické, říká Prušinovský. Po Okresním přeboru a Mostu! se vrhl na formule

James Cameron přišel s další technologickou revolucí, ale zdá se, že u ní to taky zůstane. Dosavadní tržby za prodloužený víkend, čítající i různé předpremiéry, skončily pod očekáváním. Tržby 134 mil. dolarů z domova (USA) a 435 ze zbytku světa jsou sice velmi dobré, ale podle předprodejů a dalších faktorů se odhadovalo překročení půl miliardy. S 57 miliony představuje zklamání i čínský trh jako do nedávna velké odbytiště hollywoodských blockbusterů, které se až na několik výjimek (Tenkrát v Hollywoodu, Top Gun: Maverick, Doctor Strange v mnohavesmíru šílenství) dlouhodobě přizpůsobovaly tamním cenzorním požadavkům.

Zvuk zaostává

Kritik a kritička Kulového Blesku viděli/zažili tříhodinový snímek různě. „Viděla jsem verzi 48fps, která často působila dojmem cutscén z počítačových her. Proto věřím, že sedne publiku, jež ve vesmíru PC her vyrostlo,” soudí Jana Bébarová. „Malé děti podle mě ovšem zvládnou jen tu první, líbivou půlku s 3D rybičkami pod vodou,” vyjadřuje se k variantě s třetím rozměrem. A dodává: „První polovina, v níž se ve 3D prostoru s postavami dlouze potápíme do podmořského světa, je z hlediska vizuálních efektů fascinující.” Marek Slovák, který se chtěl vyhnout dabingu, si zašel na 2D s titulky, zato ale v Dolby Atmos. Negativně ho překvapilo, že „Avatar má být technologické demo, ale zvukový mix v ničem nevyniká, není ani náležitě použit pro budování světa příběhu a vedení divácké pozornosti v něm, jako tomu bylo u Revenant: Zmrtvýchvstání”. Po zvukové stránce, co se týče prostorového mixu, Way of Water zaostává i za velkorozpočtovými produkcemi posledního roku jako Batman nebo Matrix Resurrections.

A jak je na tom snímek, pokud se pomine, že jde opětovně o 3D demo, ale s nijak výrazným a nijak pozoruhodným Dolby Atmos zvukem? „Plytký scénář, který doslova stojí na vodě, více než tříhodinovou stopáž neutáhne: když se v druhé části snímku neustále řeší, kdo koho opětovně drží jako rukojmí a za jakou cenu, začala jsem intenzivně zívat nudou,” shrnuje své dojmy Jana. Marek souhlasí: „Filmy Jamese Camerona měly vždy sladěné vyprávění s budováním světa příběhu a s technologickou revolucí, ale tentokrát vyprávění ustupuje do pozadí ve prospěch budování světa příběhu a technologické revoluci.” Marek ale, možná proto, že neviděl 3D verzi, nebyl náležitě pohlcen světem ani vyprávěním: „Problém je, že vybudovaný svět není až tak atraktivní, protože je pouhým překladem věcí známých z našeho, potažmo z historie. A i vyprávění zaostává za jedničkou. V ní měl komentář mimo obraz opodstatnění, zatímco tentokrát je zde jenom s ohledem na návaznost na první díl,” uvádí jako příklad. 

„Bylo by lepší, kdyby se James Cameron raději dal na vývojářství počítačových her a výdělky pak investoval do záchrany korálových útesů a ohrožených mořských druhů, než aby točil epický, ale v důsledku nezáživný a zdlouhavý rádoby film,“ kriticky vyhodnocuje a shrnuje Jana. Marek dodává, že Avatar: Way of Water „chce působit jako cameronovská best-ofka (militaristický a vodní fetiš, parafráze konkrétních scén), tj. přehlídka toho nejlepšího z Cameronovy tvorby, ale je přitom nejslabším Cameronovým celovečerním filmem. Pokud nebudeme počítat druhé Piraně se značně problematickou produkcí a post-produkcí,” skepticky nahlíží Marek na pozici druhého Avatara ve filmografii někdejšího filmařského krále světa.  

Jana hodnotí Avatar: The Way of Water pouhými 50 %, Marek je se 70 % vstřícnější a doufá ve změnu názoru k lepšímu po další projekci, tentokrát ve 3D.

Falešná kronika 

Poslední Cameronův opus/opruz není jediným dlouhým až zdlouhavým titulem, kterému se Marek s Janou věnovali. Po festivalových uvedeních je na Netflixu od 16. prosince dostupné BARDO: FALEŠNÁ KRONIKA NĚKOLIKA PRAVD mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua. Streamovací služba si nejspíš slibuje podobný úspěch, jakého dosáhla s autobiografickým titulem Roma, za který Iñárrituův krajan Alfonso Cuarón získal tři Oscary (za kameru, režii a cizojazyčný film). Ohlasy na Bardo jsou ale rozporuplné. I na základě nich byl snímek zkrácen. Při premiéře v Benátkách se původní stopáž pohybovala kolem necelých tří hodin, ale na Cameraimage, odkud si kameraman Darius Khondij odnesl cenu, byla k vidění sto šedesát minut dlouhá verze.   

Podcast: Rodina Polívkových se sešla v laciné pohádce. Kaiser rozvrací Vánoce v novém filmu

Názory Marka a Jany se rozchází, a tak odpovídají rozporuplným festivalovým reakcím. „Bardo jsem viděla třikrát a vím, že ne naposled. Příběh mexického novináře a dokumentaristy Sivleria je komplexně vyprávěný, s bohatým množstvím metafor souvisejících s ústředním tématem rozpolceného stavu mysli a motivem smrti, a to hned na několika úrovních – lidské, morální, umělecké,” sděluje své dojmy nekriticky nadšená Jana. Marka naopak snímek míjel, což přikládá i tomu, že ho „až na několik výjimek neoslovuje moderna, respektive filmový modernismus. Propojování snů a skutečného, historie i současnosti, podvědomí i nevědomí je již vyčpělým postupem, stejně tak začleněné prvky magického realismu anebo surrealismu.”  

Jana si cení jednotlivých témat a motivů „úzce souvisejících s vyrovnáváním se s bolestivou osobní i národní minulostí (ve smyslu mexicko-amerických vztahů)”, Marek má naopak za to, že “otázka národní identity je uchopena až příliš doslovně”. „Dle mého nejlepší film, který Alejandro González Iñárritu natočil. A upřímně mi je jedno, zda za něj Oscara dostane, nebo ne. Takové filmy žijí v našich myslích i bez těch nejprestižnějších cen,“ míní Jana. „Bardo není nejhorší Iñárritův počin, protože tím zůstává pseudoumění Biutiful, ale druhý nejhorší ano. Neprospívá, že se upomíná na modernistické inspirační vzory anebo velká jména (Fellini, Tárr, Malick…) a kanonická díla, protože ze srovnání nevychází vůbec dobře. Pro mě víc okázale nasnímaný a nazvučený počin, než opravdu zrežírovaný - a žadonící o ceny.”

Bardo, Falešná kronika několika pravd je pro Janu jedním z nejlepších letošních filmů, a tak dává 100 %. Zato Marek si myslí, že by nejenom druhý Avatar, ale i tahle oscarovka měla být pouštěna se 48fps, ať ta manýristická nuda rychleji uteče, a tak dává 50 %.

Oblíbenec několika generací

Mikulášovy patálie si zamilovalo hned několik generací. Existují na čtyři desítky let, patálií vyšlo na(d) dvě stě dvacet. Za námět a scénář zodpovídal René Gossciny, známý i jako tvůrce příběhů o Asterixovi a Obelixovi, a za kresbu Jean-Jacques Sempé. Právě druhý zmíněný dlouhodobě odmítal prodat práva na svou kresbu, což je důvod, proč vzniklo několik mikulášovských adaptací nepřipomínající svou výtvarnou stylizací mikulášovskou poetiku. Realizována byla  jedna kreslená seriálová a dvě celovečerní hrané adaptace Mikulášovy patálie (2009) a Mikulášovy patálie na prázdninách (2014). 

MIKULÁŠOVY PATÁLIE: JAK TO CELÉ ZAČALO měly být původně dokumentem o autorské dvojici Gossciny-Sempé, ale Sempé krátce před svou smrtí práva na kresbu poskytl. Snímek vstupující do kin, jak v originálním znění s titulky, tak v dabingu s Ondřejem Brzobohatým a Ondřejem Brouskem, je první opravdu věrnou adaptací mukulášovských patálií, tak i fikčním dokumentem o autorské dvojici, o jejich tragickém životě a co je ovlivnilo při kresbě a psaní postavy Mikuláše, jeho kamarádů, rodiny i prostředí. 

Podcast: Spielberg natočil oscarový film o sobě. Poláci ocenili film o strastech gaye

„Mikulášovy patálie jsou pro mě rychlo zapomenutelným filmem, u kterého jsem celou dobu přemýšlela, koho mají oslovit,” uvažuje Jana. „Dětské publikum se sice najde ve scénách titulních patálií, ale zřejmě neporozumí dokumentární rovině příběhu o autorech Mikulášovy postavy. Dospělé naopak lehce zklame, že vylomeniny dětí nejsou víc odvážné,” shrnuje, proč ji snímek místy ztrácel. Marek naopak považuje kloubení obojího za „chytrý a kreativní způsob, jak vyřešit epizodičnost těch lapálií, které jsou povětšinou krátkými anekdotami, jež stojí na úderné pointě. Obě roviny jsou navíc dobře a jasně rozlišeny, kdy adaptační evokuje předlohu se svými nedokončenými okraji, zatímco ,dokumentární´ je konvenčněji animovaná, jak jsme zvyklí. Co do otázek vzniku uměleckého díla, vlivu na tvůrce, psaní a přepisování díla apod. jde o povedenější dílo než Bardo.”  

Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo mají od Jany 50%, od Marka 70 %, protože oba jiná čísla zjevně neznají.

Co oba říkají na VÁNOČNÍ POHÁDKU, která vznikla podle slavné švédské předlohy? A jaké věci z vánočního televizního programu a nabídky streamovacích služeb doporučují? Poslechněte si ve vidcastu/podcastu Kulový Blesk!