Video se připravuje ...
Metoda Markovič: Straka – Seriál versus realita
Tvůrci seriálu Metoda Markovič Tomáš a Jaroslav Hruškovi: Straka nepůsobil nebezpečně!
Producent Tomáš Hruška (42) a scenárista Jaroslav Hruška (48) jsou tvůrci seriálového fenoménu Metoda Markovič. Jejich první série s dovětkem Hojer byla hitem a nyní na Oneplay vyvrcholila druhá řada o sériovém vrahovi Jiřím Strakovi. Promluvili například o tom, jak probíhalo setkání s jednou z pozůstalých.
Z čeho jste vycházeli, když jste psali druhou sérii?
Tomáš: „Máme dva základní zdroje. Něco jsme načerpali od Jiřího Markoviče, ještě když žil. Debatovali jsme s ním o Strakovi, už když jsme se scházeli kvůli první sérii o Ladislavu Hojerovi. Tak trošku jsme tušili, že když se ho nezeptáme v ten moment, už by pak mohlo být pozdě.“
Jaroslav: „A pak jsme si půjčili vyšetřovací spis k tomuto případu, který je podle mého jako zdroj úplně nejlepší.“
Setkali jste se i s příbuznými lidí, kterých se to týká?
Tomáš: „Setkali jsme se primárně s rodinou a kolegy Jiřího Markoviče. O něm jsme točili i dokument, který je na Oneplay k dispozici.“
Jaroslav: „Obecně se snažíme zprostředkovat co nejvíc emoce a děj tak, jak se odehrával v té době. Proto ne úplně rádi pracujeme s pamětníky, kteří by nám příběh vyprávěli ex post s odstupem třeba 40 let. Při vší úctě si myslíme, že lidská paměť nějakým způsobem pracuje. Lidé mají větší tendenci si příběhy časem upravovat a báli jsme se, že by to mohlo ovlivnit autentičnost toho, co budeme vyprávět. Kriminalisté mají pravidlo, že nejpřesnější je vždycky ta první výpověď.“
Rodina pana Markoviče byla i na premiéře, ale setkali jste s příbuznými obětí Jiřího Straky?
Tomáš: „Ozvala se dcera jedné z obětí Jiřího Straky v momentě, kdy už jsme měli první epizody sestříhané. Nezatahovat do toho oběti nám radil i pan Markovič.“
Jaroslav: „Pan Markovič nám říkal: Přejmenujte oběti a jejich příbuzné už do toho nezatahujte. Neozývejte se jim, abyste znovu nevyvolávali trauma.“
Takže jste se nikomu neozvali, ale vám se ozvala dcera jedné z obětí, že se jí nelíbí zobrazování vražd. Jak jste to řešili?
Tomáš: „Ozvala se časopisu Heroine, konkrétně panu Houdkovi, ten pak kontaktoval nás. Zástupci televize se s ní sešli. Na základě série doporučení jsme pak dělali nějaké změny a snažili jsme se jí vyhovět, aby to pro ni a její rodinu nebylo tak traumatizující. Původní plán byl například ten, že tam budeme stříhat i záběry z reálných rekonstrukcí. Takhle jsme to měli i v první sérii, kde byly stříhané záběry skutečného Hojera. Zde jsme plánované dobové záběry nahradili těmi s herci. V tomhle jsme vyšli vstříc a ještě jsme mírnili zobrazování těl obětí. Druhá série je celkově méně explicitní. Nicméně si myslím, že by to mělo být nějakým způsobem ošetřené zákonem, jak se má nakládat se zobrazováním obětí. My se je snažili nějakým způsobem chránit a přejmenovat. Do třetí série plánujeme změny i v tom, že bychom rádi kontaktovali pozůstalé.“
Jaroslav: „Přesto na internetu si lehce dokážete dohledat jména zavražděných. Některá média dokonce pracují s tím, že tam mají naskenované jejich občanky, takže si myslím, že pokud by se to mělo řešit, tak se to musí řešit globálně a vymyslet, jakým způsobem s tím pracovat. Jako tvůrce můžu ručit jen za své motivace. Naší osobní motivací nebylo traumatizovat nebo zesměšňovat ani oběti, ani pozůstalé, ani jiné účastníky toho vyšetřování. Nejsem ani psycholog ani psychiatr. Ti by museli přijít s tím, jak by se obecně mělo pracovat s traumatem. Měli by asi ve spolupráci s právníky ideálně změnit zákony.“
Tomáš: „Jedna věc je právní norma, ale druhá je morální hledisko zpracování. Nám šlo především o věrohodnost.“
Jaroslav: „Máme pocit, že kdyby člověk výrazně měnil průběh vyšetřování, poškozoval by oběti ještě víc. Snažili jsme se točit podle reality. Vycházeli jsme z toho, že pravda by měla být, aspoň podle mě, ta nejmíň urážlivá věc.“
Paní pozůstalé se nelíbilo, jak vrah Hojer v první sérii působí jako kamarád pana Markoviče. Přemýšleli jste, jak zobrazovat Straku, aby nepůsobil příliš sympaticky?
Tomáš: „Primárním cílem je zprostředkovat divákovi pocity a emoce, které měl vyšetřovatel. Zkoušeli jsme co nejpravdivěji zachytit jeho dojmy z pachatelů, které měl proti sobě. Kdyby dotyčný byl rozpoznatelný na první dobrou jako nějaké monstrum, možná ani nemusíme mít kriminální policii.“
Jaroslav: „V zásadě jsme po Jiřím Markovičovi chtěli vědět jeho dojmy z těch lidí, při výslechu si zapisoval, jak se dotyčný chová. Nejenom co říká, ale jaké jsou jeho projevy. Na to byl specialista. Vyšetřování bylo komplikované právě proto, že Straka nepůsobil nebezpečně.“
A jak působil?
Tomáš: „Na sítích se hodně mluví o tom, že byl introvert a měl problém s děvčaty, ale když studujete spis, dozvíte se pravý opak. Působil jako někdo, kdo byl asi ten poslední, koho by si lidi představovali jako pachatele takových trestných činů.“
Jaroslav: „Ve spisu jsou výpovědi holek, které s ním chodily a měly s ním dobrovolný sexuální styk. Popisují ho jako zábavného společníka. Nějaké vztahy s děvčaty udržoval, dokonce o něm ve výpovědích mluví v zásadě pozitivně. Jako kdyby měl dvě tváře. Jedna byla jeho život během dne, a pak se v noci vydal do města, kde vraždil.“
Podle čeho jste tvořili postavy Strakových rodičů?
Tomáš: „Tam jsme se snažili vycházet z toho, co jsme se dozvěděli přímo ve spisu.“
Jaroslav: „Naštěstí v případě takového vyšetřování vícenásobných vražd všichni lidi, se kterými byl ve styku, byli vytěžovaní nebo vyslýchaní několikanásobně. Měli jsme nekonečnou zásobu informací o životě pachatele.“
Témata:
Související
