„Nejčernější dny mého života.“ Z covidového hororu v Indii šla do kolen i reportérka CNN

„Ve válce obvykle víte, proti komu bojujete. V boji s koronavirem je ale nepřítel neviditelný. Smrtící virus útočí, kdy se mu zachce. Co můžete říct truchlícímu synovi, který přišel o rodiče?“ uvedla Sudová. Mluvila konkrétně o příběhu Madhura Čawly (27), tomu koronavirus vzal matku (†49). Reportérka popsala, že mladý muž byl na pohřbu viditelně unavený a paralyzovaný smutkem.

„I kdybych chtěla zdokumentovat jeho osobní příběh, nemohla jsem, nebyl ten vhodný čas. Navíc jsem jen stěží zadržovala své vlastní slzy. Zeptala jsem se Madhura, jestli si můžu sednout vedle něj, seděli jsme na lavičce v naprostém tichu. Tohle byla ta nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělal, řekl mi po nějaké chvíli,“ vypověděla Sudová. Madhurův otec se doma zotavoval z covidu-19 a jeho dvojče bylo ještě pořád v nemocnici.

Koronavirus ONLINE: 473 případů za čtvrtek v Česku. V nemocnicích je 501 lidí

Reportéka: Nic podobného jsem nikdy nezažila

„Pro Indii to byla temná doba,“ komentovala novinářka, která v Indii v dubnu připravovala reportáže o druhé vlně nákazy a jejím dopadu. „Moji rodiče přijeli za mnou až z Kalkaty. Před covidem jsem se je snažila ochránit tím, že jsem jim zarezervovala pokoj v hotelu. V mém obytném domě v Novém Dillí jsme měli 57 případů koronaviru,“ podotkla Sudová.

Sama reportérka se také přesunula mimo domov, což jen těžko vysvětlovala své pětileté dceři Anaje. „Dillí sotva lapalo po dechu. Množily se zprávy o nedostatku kyslíku a růstu obětí, moje země čelila tomu nejhoršímu. Viděla jsem, jak je moje rodina nervózní, slibovala jsem jim, že v práci budu opatrná,“ vzpomíná.

Pandemi koronaviru v Indii a kremace mrtvých | Reuters

Sudová dělala zpravodajství z krematorií, oblečená v ochranném oděvu a se štítem na obličeji točila zástupy pozůstalých a nekonečnou karavanu sanitek přivážející těla obětí. „Až nepřirozené ticho přerušoval jen nářek truchlících. Někteří byli v ochranných oblecích, jiní jen v rouškách a štítech,“ navázala Sudová. „Jako reportérka jsem stála před dilematem: Jak mám oslovit lidi, kteří truchlí, kteří se cítí zrazeni. Nemohla jsem. Nikdy jsem nic takového nezažila. Kam jsem se podívala, byla těla. V sanitkách, na márách, na hranicích i v osobních autech,“ svěřila se Sudová.

Nakonec se přece jen osmělila a začala mluvit s rodinami. Níradž Pal s ní sdílel příběh svého strýce. „Několik dní jsme se mu snažili dovolat, ale nebral to. Proto jsme volali do nemocnice, tam nám řekli, že strejda už není. Kdybychom je nekontaktovali, o jeho smrti by nám řekli, až za dlouho,“ uvedl Pal. Následně zpovídala i starší ženu, která ve svém vlastním autě dovezla do krematoria tělo svého manžela zabalené v bílých prostěradlech. „Do poslední chvíle lapal po dechu, byli jsme ve čtyřech nemocnicích, ale nikde ho nevzali. Nakonec zemřel doma,“ vylíčila.

„Mrtvá“ seniorka se po pohřbu vrátila domů: Překvapenému manželovi ještě vynadala

Koronavirus udělal ze stovek dětí sirotky

„Nezapomenutelné jsou pro mě obrázky dětí u krematoria, některým byly jen 4 roky. Spousta z nich ztratila jednoho nebo oba rodiče kvůli koronaviru. Přeplněné krematorium bude ta poslední vzpomínka, kterou na ně budou mít,“ komentovala Sudová. Podle indické vlády na 577 dětí během druhé vlny – to je za 55 dní, přišlo o rodiče.

Reportérka se poté přesunula do nemocnic, situaci charakterizovala jako stejně morbidní jako v krematoriích. „Navštívili jsme covidové oddělení v soukromé nemocnici, bylo přeplněné a další případy se nepřijímaly. Před nemocnicí hodiny vysedávali příbuzní a čekali na zprávy o svých milovaných,“ uvedla Sudová.

„Nemáme volná lůžka, ani kyslík, zkuste jinou nemocnici,“ s těmito slovy zdravotníci odesílali pryč desítky, možná i stovky osob. „Lidé za mnou chodili a říkali mi: Vy jste z tisku, jděte a pomozte nám a já jsem chtěla. Byla jsem na příjmu a mluvila jsem s lékařem, ale selhala jsem. Nemocnice byla plná nad svou kapacitu,“ řekla reportérka.

Přišla o kolegy

„Na konci dubna mi umřel bývalý kolega na infarkt, když se zotavoval z covidu, to mě hrozně zasáhlo. Nechal po sobě dvě malé dcerky, manželku a rodiče. Druhý den jsem dostala zprávu, že mi zemřel další kolega,“ Sudová přiznala, že se začala hroutit. „Na hotelu jsem zkolabovala. Moji nadřízení mi denně volali s tím, že si můžu vzít volno. V Dillí mezitím případů jen přibývalo,“ vypověděla.

„Na sociálních sítích lidé hromadně sháněli kyslík, léky a nemocniční lůžka. Co bylo obrovsky pozitivní, bylo to, kolik lidí se rozhodlo pomoct potřebným. To bylo asi jediné světlo na konci hodně temného tunelu,“ dodala Sudová. „Na druhý týden v květnu jsem konečně dostala termín na první dávku očkování, den předtím byl Den matek, bylo to poprvé, co jsem od počátku dubna viděla svou dcerku a manžela,“ svěřila se Sudová.

Indové nestačí pálit mrtvé, beznaděj se prohlubuje. Proč je to problém pro celý svět?

„Musím zatnout zuby a dělat svou práci“

„Anaja byla jako balzám na moji bolavou duši. Přesně to jsem potřebovala,“ řekla o setkání s dcerou, které proběhlo v ochranných oděvech. Sudová vypověděla, že měla dvě roušky. S dcerou a manželem strávila hodinu, udržovala si od nich odstup.

„Moje práce neskončila, dál dělám zpravodajství z indické metropole, moji kolegové z CNN cestují po různých státech. Pozitivní je to, že v posledních týdnech rapidně poklesly počty nakažených. Říká se, že čas zahojí všechny rány, jako reportér musím zatnout zuby a dělat svou práci. Jako dcera, sestra, manželka, matka a snacha jsem vděčná za to, že moje rodina je v pořádku. Jako Indka musím ale říct, že tuhle ránu jen tak něco nezají,“ zakončila Sudová.