Realita v první linii: Nejhorší je pocit bezmoci, říká učitelka dětí z 2. třídy Markéta

Realita v první linii: Učitelka Markéta z Prahy

Pro Markétu je relax péče o domácí zvířata

Autor: ula, mor -

27. února 2021

•

05:30

Je to již téměř rok, co se život v České republice změnil k nepoznání. Po světě se začal šířit virus a spolu s ním i strach. Pandemie onemocnění covid-19 téměř zastavila společenské dění, možnost cestování, ale i tak běžné věci, jako je třeba chození do práce. Poslední zmíněná položka ale neplatí pro občany, kteří pracují v takzvané první linii. Nejsou to ale jen záchranáři či policisté, kteří každý den riskují své životy pro dobro ostatních. Neobešli bychom se ani bez prodavaček, řidičů MHD nebo pošťáků. V seriálu Blesku přinášíme rozhovory s těmi, jejichž profese je právě jednou z těch nejvíce dotčených.

Učitelé jsou ti, jejichž styl práce za dobu trvání pandemie prošel největšími změnami. Pedagogové se rychle museli přizpůsobit distanční výuce, upravit styl učení, zadávání domácích úkolů, zároveň se nesmí vyučovat zpěv a tělocvik.

Markéta (34) učí 2. třídu na základní škole v Praze, a jak sama říká, je šťastná, že může chodit do práce. V rozhovoru pro Blesk Zprávy se svěřila, jak zvládají děti nový režim, opatření ve školách, co jim nejvíce chybí a co učitele nejvíce trápí.

Rozhovor s učitelkou Markétou vznikal těsně předtím, než vláda v pátek rozhodla o dočasném uzavření školek i 1. a 2. tříd ve školách od 1. března. Markéta však Blesk Zprávám detailně přiblížila, co se ve školách změnilo - a jak to nesou i samotní učitelé. Zmínila boj s pocitem bezmoci, obavy ze syndromu vyhoření i názor na testování žáků na covid-19.

Jak vypadá váš běžný den, co se změnilo proti době před covidem?

Já mám to štěstí, že chodím do práce, můj běžný den vypadá podobně jako před pandemií (od pondělí budou uzavřené i 1. a 2. třídy - pozn. red.), až na to, že máme upravený rozvrh a musíme dodržovat celou řadu opatření. Nemáme tělesnou ani hudební výchovu.

Místo toho chodíme denně na hodinové vycházky, i v těch největších mrazech. Hodně větráme, máme nastavený budík, abychom vždy po 20 minutách vyvětrali třídu. Na obědy chodíme do jídelny v přesný čas, momentálně máme prezenčně 6 tříd a ty se nesmí potkávat. Častěji dětem připomínáme, ať si myjí ruce a my jim samozřejmě musíme jít příkladem. Také musíme nosit roušky.

Je těžké pro děti v roušce vydržet?

Ano, je to pro ně nekomfortní. Některé děti stále upozorňujeme, aby si roušky nasadily správně, s některými je to boj a časté dohady. Největší problémy mají děti, co nosí brýle, obzvlášť když se vracíme z vycházek. Ale už jsme si na to v podstatě zvykli.

Jak celou tuto situaci děti vnímají?

Záleží to na přístupu rodičů. Učím sedmileté a osmileté děti, občas za mnou přijdou a řeknou: „Co to ta vláda zase vymyslela za blbosti, paní učitelko.“ Ale to je samozřejmě názor rodičů. Pak jsou děti, jejichž rodiče se hodně obávají, tak jsou