Bohnický ústavní hřbitov patří k nejzvláštnějším a nejpietnějším místům v Praze. Vznikl v roce 1909 jako součást psychiatrické léčebny a během let se zde pohřbívaly stovky lidí, kteří často neměli nikoho, kdo by se o ně postaral. Úplně prvním pohřbeným byl jedenáctiletý chlapec, dodnes je známý i hrob mladé ženy přezdívané Maruška, kam lidé nosí drobné dárky a květiny. Místo má silnou atmosféru, ale dlouhá léta bylo spojováno spíš s legendami a večerním „duchařským“ strašením než s reálnou historií tisíců pohřbených.
Současný místostarosta Prahy 8 Jiří Vítek sem chodil už jako malý kluk, ale teprve jako dospělý pochopil, v jakém je hřbitov stavu. Při jedné obyčejné procházce se psem ho čekal šok. „Byl jsem úplně šokovaný, v jakém je stavu, že to byla doslova skládka. Tady byly pračky, ledničky, sedačky, neskutečné množství odpadů,“ vzpomíná. Místo, které kdysi znával, se změnilo v zapomenutou a zarostlou část města, kterou se nikdo nezabýval.
Vítek se rozhodl, že to nenechá být. Začal uklízet sám, později se k němu přidali dobrovolníci. Vyvezli desítky tun odpadu, obnovili zarostlé cesty a postupně odkrývali původní podobu hřbitova. „Brát si peníze z domova vyvolalo jistou nervozitu v rodině, protože starat se o bohnický hřbitov je velice složité,“ říká. Právě tato práce, která trvala roky a nebyla nijak vidět, mu nakonec otevřela cestu až do komunální politiky. Lidé v Praze 8 ocenili, že na místě makal dlouho předtím, než seděl na radnici.
Hřbitov je dnes díky jeho úsilí opět přístupný a čitelný. I když ho stále obklopují pověsti o strašení, Vítek to bere s nadhledem. „Nikdo na mě tady nevybafl ani mě nekopl do zadku,“ směje se. Zároveň ale připomíná, že místo má silnou energii, protože zde leží více než 4 300 lidí nejrůznějších osudů. „Někteří byli slušní, někteří ne. Byli tu vrazi, žháři, ale i kluci, co se vyhýbali vojně a dělali ze sebe blázny,“ říká. Pro citlivější lidi je to podle něj místo, které dokáže opravdu zasáhnout.
Pro Vítka ale hřbitov není jen pracovní téma, ale osobní prostor. „Je to klidné místečko, kam si chodím odpočinout od všeho, co je venku,“ říká. A má zde i své oblíbené místo: „Na opačné straně naproti kapli, u zdi. To je takové nejpozitivnější místečko.“ Současně v areálu vzniká i nová podoba vyhořelé kaple, která po desetiletích chátrání prochází obnovou a otevřena by měla být před létem příštího roku.
