9°C
Se svým někdejším přítelem žila Alena pár let. Zpočátku do sebe byli extrémně zamilovaní, až si namlouvala, že větší štěstí jí potkat nemohlo. „Každý vztah začne nějaký seznámením, rande a tou jiskrou – láskou. Vše bylo idylické jako v pohádce,“ vypravuje. Díky němu poznala svět, na jaký nebyla zvyklá – nové zajímavé kamarády, nové zájmy, spousty zážitků a vzájemnou sounáležitost i spřízněnost.
Odstřihnutí od přátel a rodiny
„Každý den jsme si dokazovali, jak toho druhého milujeme. Přesvědčoval mě, jak jsem skvělá, krásná a lepší než on,“ popisuje Alena své růžové brýle, které si postupem času zvykla nasazovat čím dál častěji. S odstupem let však už ví, kdy se její láska začala vymykat z kloubů, aby úplně zchromla.
Tehdy si to vůbec neuvědomovala. „Začalo to zdánlivě nevinným ovlivňováním. Doporučením, co si mám oblékat na sebe, nebo že takhle vypadám moc vyzývavě, ať se obléknu jinak. A pokračovalo to důrazným nabádáním, ať se s některými lidmi vůbec nekamarádím.“
Alena se podle těchto požadavků přizpůsobovala. „Říkala jsem si, že to přítel nemyslí špatně. Že chce se mnou být víc a jen žárlí, což je pochopitelné, když mě miloval. Kolikrát mi říkal, že mě chce nejraději jen pro sebe,“ líčí. Nezůstalo jen u omezení kamarádských vztahů. „Postupně jsem od sebe začala odstřihávat i rodinu. I když jsem se snažila o nějaký balanc, abych měla čas jak na ni, na kamarády tak i na přítele, jemu se to vždy zdálo málo a požadoval, abych prostě byla s ním.“
»Vybuchl jako sopka«
Důrazná doporučení se brzy přeměnily ve striktní požadavky. Což bylo nejhorší. „Když jsem ho neposlechla, tak pak došlo na jeho... emoční výlevy,“ našla po několika chvílích přemýšlení nejvhodnější přirovnání. „To on prostě vybuchl jako sopka a nedal se usměrnit. Ani se nedalo předvídat, co udělá. Jako by měl černo před očima a neuvědomoval si, co dělá,“ líčí s tím, že nezřídka z jeho strany došlo na facky i jiné formy fyzického napadení. „Jelikož byl fyzicky statnější, bylo nemožné se bránit.“
„Potom následoval pláč, omluvy a sliby, že už to nikdy neudělá, že přece vím, jak moc mě miluje, že na to mám zapomenout,“ vzpomíná. Zapomenout se nedalo, tím spíše, že se »emoční výlevy« opakovaly. „Já jsem si vsugerovala, že je to výsledek toho, jak já se chovám. Byla jsem vychovaná tak, abych myslela více na ostatní, než na sebe, takže jsem jeho chování vnímala jako odůvodnitelné, a že mi opravdu má co vyčítat. Že se prostě musím víc snažit.“
Myšlenky na rozchod si připouštěla, ale rozhodně ne moc k tělu. „Byla jsem tak zdeptaná, že jsem si říkala: pokud mě nechá, tak už si nikoho jiného nenajdu, protože mě nikdo jiný nebude chtít. Takže jsem celou dobu žila v přesvědčení, že jsem to já, kdo ten náš vztah kazí, a že nesmím pokoušet, aby se to opakovalo. Ale jelikož jsem nevěděla, jak to zastavit, nikdy jsem se proti němu nepostavila, vždy jsem se omluvila, podvolila a uzavřela do sebe. Tím jsem mu pro podobné chování v podstatě dala zelenou.“
Lvice šedou myší
Ačkoliv Alenin vztah s přítelem pokračoval, její sebevědomí a energie den po dni chřadly. „Kdybych to tak měla říct, z krásné, energické a upravené lvice, která se ráda bavila, se stala nervózní šedá myš, která musela trávit všechny večery doma pod dohledem,“ říká. Kontakt s okolím byl omezen na minimum. Alena neměla komu se svěřit. „Ani rodičům jsem o tom neříkala. Až s odstupem několika let, kdy už jsme s přítelem byli od sebe, jsem se svěřila, jak to tehdy bylo. Nebylo to vůbec příjemné ani po odeznění pár let. V té době bych to určitě nedokázala, neuměla jsem si říct o pomoc.“
Kamarádům se svěřit nemohla. „Ti moji mi nezbyli skoro žádní, a ti, které jsme měli společné, byli i jeho kamarády,“ krčí rameny. Jistou naději pro ní skýtala tísňová linka. „Když jsem to číslo po dlouhém odhodlávání se vytočila, nastal ve mně jakýsi blok. Vůbec jsem nedokázala mluvit. Když už jsem se konečně chystala nadechnout a začít, tak mi to položili,“ vzpomíná na jediný pokus, který ji odradil.
Co se nepromíjí
Alenin vztah nakonec vyeskaloval v nepředvídatelné události, nad kterými dodnes zoufale kroutí hlavou, a není s to se s nimi smířit. „Od té doby jsem nikdy nesáhla na alkohol. A ani nesáhnu,“ říká rezolutně. Proč? „Namísto, aby okolí kladlo za vinu to, co se stalo, danému člověku, tak to omlouvají alkoholem. Ten sice může oblbnout, ale není to důvod pro to, s někým takhle zacházet.“ Co se vlastně stalo?
„Na mé narozeniny mě tehdejší přítel donutil pít. Jelikož jsem byla mladá a měla důvod slavit, tak mi to nevadilo. Pili jsme ve velkém,“ líčí. Oslavy se protáhly a na Aleně se podepsala jednak společenská, jednak i fyzická únava. „Necítila jsem se nejlépe, tak jsem si šla lehnout. On místo toho, aby mi pomohl do postele, nebo se nějak zajímal, jak mi je, tak mě, zcela malátnou, doslova předhodil svému nejlepšímu kamarádovi.“
Tonoucí se stébla chytila
Ani to pro Alenu, která byla znásilněná, neznamenalo poslední kapku ve vztahu. „Bála jsem se jej ukončit. I rodiče mi říkali, že lepšího chlapa nenajdu,“ říká trpce. Jenže rodiče v té době nic nevěděli. Až teprve bratr, kterému se v nejvyšší nouzi svěřila, rázně udeřil do stolu a vztah jí pomohl ukončit. „Trval na svém, že nikoho takového ve své rodině nesnese.“
Následně se celou záležitostí zabývala policie, která to podle Aleny smetla ze stolu. „Řešilo se to dlouho, ale takový souhrn, který mi byl sdělen, zněl tak, že kdyby nebylo alkoholu, nic z toho by se nestalo, tudíž můj tehdejší partner a jeho kamarád se ničeho špatného nedopustili,“ nedokáže skousnout ani po letech.
Nikdo tehdy nehleděl na trauma, které si Alena odnesla a které ji pomáhali překonat psychiatři i psychologové. „Měla jsem i velké předsudky proti mužům, ale na druhou stranu, na svých nejbližších, na bratrovi i tatínkovi, jsem si uvědomila, že zkrátka všichni takoví nejsou.“
Ode dna zpátky nad hladinu
Od inkrimované události už uběhlo několik let. První týdny a měsíce byly pro Alenu téměř nesnesitelné. Ale i ona si postupně začala uvědomovat, že jedno zatmění neznamená permanentní nebe bez slunce. „Postupně jsem znovu začala získávat sebedůvěru a sebevědomí. Hodně mi v tom pomohla kamarádka, která fotí, a která mi nabídla, že bych jí mohla stát modelkou pro předvádění různých šatů. Z koníčku se postupně stala práce, a já přišla na jiné myšlenky. Začala jsem více myslet na sebe,“ svěřila se.
Není pomoci bez rady
Po bitvě je každý generál, říká se. Vnímá to i Alena, která by dnes, s prožitou zkušeností, hodně věcí řešila jinak. „Na druhou stranu, pokud bych tu zkušenost neměla, a znovu se v té situaci ocitla, asi bych nic jinak nezvládla udělat,“ krčí rameny. „Těžko se mi hledají nějaká slova, kterými bych poradila druhým ve stejné situaci, kdy zažívají stejné úzkosti, deprese a pocity zmaru, jako jsem zažívala já. A nemusí se to bohužel dít jen v partnerském vztahu, kolikrát se takové chování může dít i k rodičům, k dětem nebo k prarodičům,“ je si Alena vědomá.
Nejsložitější na tom celém podle Aleny je, že obecně tematika domácího či sexuálního násilí je v naší společnosti velké tabu, a únikových cestiček z nich je poskrovnu. Což ostatně dokládá i vyústění její vlastní zkušenosti, které má k potrestání agresora daleko. Také z toho důvodu Praha 2 podepsala memorandum o spolupráci s centrem pro oběti domácího a sexuálního násilí ProFem. „Nevěděla jsem, že existují organizace tohoto druhu. Kdybych věděla, asi bych se na ně obrátila. Tím, jak ale ve společnosti nejsou moc známé, je to ku jejich škodě, i ke škodě obětí,“ míní Alena.
Celostátně unikátní projekt
„Vnímáme téma obětí domácího a sexuálního násilí jako velice závažné, kterému je potřeba se věnovat,“ uvedl radní Prahy 2 pro oblast bezpečnosti Michal Zuna (TOP 09). „S organizací ProFem bychom chtěli otevřít centrum na pomoc obětem sexuálního násilí. Je to unikátní projekt. Toto centrum by se specializovalo výlučně na oběti sexuálního násilí. Jiné centrum tohoto druhu dosud v republice není.“ Podobně koncipovaná centra se totiž věnují širší škále forem agrese.
Stará se Česko dostatečně o oběti domácího násilí? Pro Blesk o tom promluvil psychoterapeut Evžen Nový:
„Veškerý servis a podpora pro oběti bude na jednom místě. Čímž oběť nebude trpět podruhé tím, že svůj příběh bude muset vyprávět na více různých místech opakovaně, což nezřídka vede k dalším stresovým situacím a trápení,“ uvádí radní. Centrum by mělo obětem zaručit lékařskou či psychologickou podporu. „A v případě potřeby by mělo být schopné poskytnout i nouzové přespání, aby se oběť nemusela k agresorovi domů vracet.“
»Tabu je nutné odstranit«
Podle Zuny jde ale jen o dílčí postup proti tomuto nechutnému a nežádoucímu jednání agresorů. Místo na komunální úrovni by se jej měli chopit politici v parlamentu. „Je nutné zakročit na legislativní úrovni a pomáhat obětem těchto trestných činů v hledání nástrojů k postihu agresorů. Je nutné zlepšit legislativu tak, aby byla na straně obětí ještě lépe, než je v tuto chvíli. Je nepřípustné, aby za tak ohavné činy soudy rozdávaly podmínky,“ míní.
