Přelom 13. a 14. století byl v mnoha ohledech pro české dějiny turbulentní. Tentýž termín se přiléhavě hodí i do života Violy Těšínské. Narodila se roku 1290 v Těšíně do rozvětveného rodu polských Piastovců - její otec Měšek I. (†asi63) byl těšínským knížetem. „O dětství a výchově budoucí královny není známo nic,“ konstatuje historička Gabriela V. Šarochová v knize Radostný úděl vdovský: Královny-vdovy přemyslovských Čech.

Krásou na výsluní

Historie se tak o Viole dozvídá až v souvislosti s jejím dospíváním. „Do českých dějin vstoupila na konci září či samém počátku října 1305, kdy překročila zemskou hranici a přibyla s příslušným, pravda asi nepočetným průvodem do Brna, aby se vdala,“ uvádí historička. Jejím nastávajícím nebyl nikdo jiný než český král Václav III. (†16).

Historikové se dodnes podivují, proč si evropsky tak významný muž – přece jen český, tou dobou i polský a jeden čas také uherský král, bral za manželku dívku z nepříliš významného rodu. „Česko-slezské (potažmo polské) dynastické spojení v této podobě nepřinášelo Praze téměř žádné výhody, spíše naopak,“ líčí Šarochová. Měšek nebyl ani nikterak bohatý, tudíž se ani věno neočekávalo kdovíjak veliké. Důvody sňatku proto hledejme jinde.

Krása je požehnaný statek a Viola Těšínská byla krásná,“ uvádí Šarochová. „Musela být štíhlá, ale nijak extrémně hubená ani vysoká, přesto výrazně protáhle siluety, útlých paží, dlouhých prstů, úzkého pasu a příslovečné malé nožky. Její tvary ovšem při vší subtilnosti zachovávaly ženskost, jasné křivky boků i ňader, nemohlo na ní být nic plochého, neurčitého až chlapeckého.“ A Václav, který byl starší o pár měsíců, se do mladé Piastovny, jíž předcházela pověst éterické krasavice, zkrátka „zakoukal“.

Zkrocení zlého muže

Václav byl dlouhou dobu určitým „enfant terrible“ přemyslovského rodu. Z kroniky Petra Žitavského (†asi64) se třeba dočteme, že „mladý král nedbal rad starších a zkušených,“ nebo že se syny významných šlechticů prováděl pořádné lumpárny.

„Sváděli poddajnou Václavovu mysl k věcem nepravým, k ponocování, běhání za nevěstkami a nadměrnému pití, čehož údajně využívali i ke svému obohacení, aby na opilém králi vymámili do svého vlastnictví města, hrady a vesnice,“ popisuje v knize Václav III. historik Karel Maráz. Václav se netěšil dobré pověsti – byl považován za zhýralého opilce.

Přitom obecně se soudí, že nebyl špatným panovníkem či zlým člověkem. Dějiny mu však nevyměřily tolik času, aby to prokázal. Vždyť na podzim 1305 se ženil, a o necelý rok později byl v Olomouci zavražděn. Paradoxně v době, kdy opravdu začal dospívat a dostávat rozum. „Ke změnám v jeho chování mělo dojít někdy kolem sňatku s Violou Těšínskou,“ uvádí Maráz. Ten se odehrál v Brně, odkud se mladý pár novomanželů vypravil „domů“ do Prahy.

Samota

Idylické soužití Violu nečekalo. „Do Prahy přišla nepřipravená, svatba byla domluvena ve spěchu, a nikdo se tudíž nevěstě předtím nevěnoval,“ uvádí Šarochová. „V nové společenské roli manželky a královny zůstala odkázána ponejvíce sama na sebe.“

Dáno to bylo tím, že prakticky ze dne na den se začala usidlovat v pro ni nezvyklém prostředí. Byť byla dcerou knížete, královský luxus a prostředí Pražského hradu bylo přece jen něco jiného. A podle historičky jí to dávali i Pražané znát, včetně šlechticů. „Nižší původ a skromné poměry, z nichž pocházela, ji v nové vlasti takřka deklasovaly,“ míní Šarochová.

Ačkoliv se Václav do jisté míry sňatkem umoudřil, nelze říci, že by všechny své neřesti hodil za hlavu. Nadále pokračovaly jeho pletky s nejrůznějšími ženami, což Viole kazilo zamilované iluze a upadala čím dál více do smutku a beznaděje. „Již tak obtížnou situaci navíc komplikoval veliký tlak na početí potomka,“ uvádí Šarochová.

Případný syn Václava a Violy se měl jednoho dne stát králem a pokračovatelem přemyslovského rodu. „Královské těhotenství nepřicházelo. Okolí, už tak na Violu nabroušené, hledělo na ni patrně čím dál přezíravěji,“ poznamenává historička. A mělo být ještě hůř.

Vražda a stín podezření

Společného potomka se Václav s Violou nikdy nedočkali. Jak již bylo řečeno – 4. srpna 1306, tedy ani ne rok od svatby a společného soužití, zemřel Václav rukou vraha v Olomouci. Přemyslovská dynastie vymřela po meči, a český trůn se začal otřásat v základech, jak si na něj dělaly zálusk jiné mocné rody.

O svůj osud se třásla strachy i šestnáctiletá vdova. Dodnes se čile spekuluje o tom, kdo byl strůjcem atentátu na Václava, a před 700 lety se pochopitelně spekulovalo ještě horečněji. Část podezření měla padat právě na Violu. Kandidátka případných objednavatelů vraždy je skutečně rozsáhlá a historikové v ní zmiňují jak české šlechtice, tak i ty zahraniční.
Výjev zobrazuje královraždu v Olomouci 1306. Václav III. umírá rukou svého vraha.
Autor: ČTK

„Některá jména jsou zcela nepravděpodobnáfantastická. Mezi ty náleží např. Viola Těšínská, některými autory označena za objednavatelkyni vraždy, neboť prý žárlila na nevěstky a společníky krále při pitkách!“ uvádí Maráz. Problematickým z ohledu vdovy byl i její příbuzenský svazek s Vladislavem I. Lokýtkem (†asi 72), proti kterému vedl Václav vojenské tažení.

Návrat

„Podrobnosti o tom, jak tragédii prožívala a jak čelila vzniklé krizi, chybějí,“ píše o Viole Šarochová. Rázem se královna ocitla bez manžela i bez prostředků – nikdo nemohl očekávat, že se stane v tak útlém věku vdovou, tudíž jí Václav neobdaroval ani žádnými statky, městy či hrady, jak bylo tehdy zvykem. Z toho důvodu se Viola uchýlila do kláštera.

Jak spěšně do Prahy přišla, tak chvatně a bez otálení ji už na konci léta 1306 opustila. Zmizela a nebyla postrádána dlouhých deset let,“ poznamenává historička. „Netrvalo dlouho a za pověstnou Violinou krásou zapadla závora těžkých vrat, která měla mladou ženu navždy oddělit od smutného a nejistého světského osudu.“

Navždy to ale nebylo. Po roce 1315 ji v klášteře navštívili emisaři tehdejšího krále Jana Lucemburského (†50) s neobvyklou nabídkou. Král se nabízel, že ji zprostředkuje sňatek s Petrem z Rožmberka, nejvyšším komorníkem Českého království. Jak na tento „arogantní, necitlivý a nabubřelý“ dotaz královna vdova zareagovala? Překvapivě kývla.

„Petr z Rožmberka v roce 1316 Violinu sličnou ručku s nelíčeným potěšením přijal, třebaže vedle vděku panovnického páru mu manželství nepřinášelo vlastně nic – jen vyhlášenou krásu, která snad ani po deseti letech živoření neuvadla,“ uvádí Šarochová. „O postoji nevěsty k vidině druhého manželství není známo nic.“ Svého nastávajícího patrně poznala až na svatbě, možná krátce před ní.

»Smutná královna«

Toužila snad naplnit svůj život něčím smysluplnějším a zajímavějším než několikaměsíčním podivným soužitím s nedospělým chlapcem a následným povinným truchlením?“ táže se Šarochová. „Dostala příležitost ke změně a využila ji. Řád a odříkání zřejmě krásnou kněžnu neuspokojovaly, necítila se k nim povolána, spíše odsouzena.“

Pakliže měla ze sňatku alespoň pramalou radost, což by v jejím jinak celkem pochmurném životě bylo pochopitelné, netěšila se z ní dlouho. „Pokus začít znovu a jinak Viole bohužel nevyšel. Žila trpce, aniž na tom měla vinu, a trpce i skončila: rok po svém druhém sňatku, 21. září 1317 zemřela. Odhaduje se, že roky v klášteře se podepsaly na jejím zdraví,“ líčí Šarochová. Svého prvního manžela přežila o 11 let. Když její tělo ukládali do hrobky cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, bylo jí 27 let. Tím se uzavřel život ženy, která oplývala éterickou krásou, a která je místy uváděna také jako „smutná královna“.

Video
Video se připravuje ...

Takto to vypadá uvnitř pražské Lorety. Václav Suchan

Fotogalerie
16 fotografií