9°C
Nejspíš v žádném městě naší republiky nechybí hospoda nebo bar, kde by nescházel kulečníkový stůl. Podle toho také kulečník bývá velmi často posuzován jako oddychová zábava pro štamgasty, podobně jako stolní fotbálek nebo šipky. Zkuste ale s tímto tvrzením vyrukovat na Dicka. Ten totiž dovednostní sport povýšil prakticky na umění.
Vysoká laťka
Ke kulečníku „přičichl“ ve velmi útlém věku. Jak prozradil, jeho babička v nizozemském městě Sint Willebrod, odkud pochází, provozovala kavárnu, jejíž nezbytnou součástí byl malý kulečníkový stůl. „Rodiče si odmala mysleli, že budu fotbalistou. Nad tím jsem kroutil hlavou. Jsem spíše tichý plachý člověk. Dodnes nemám rád kontaktní sporty, leda v televizi,“ vzpomíná dnes Dick. „Ale jakmile jsem viděl stůl, okouzlil mě. U toho okouzlení jsem zůstal dodnes.“
Původně začínal ve standardních kulečníkových disciplínách. Jak Dick rostl, bylo stále zřejmější, že v Holandsku roste nevšední talent. Když mu bylo 20 let, rozhodl se svůj um posunout o krok dále. Konkrétně do trojbandového karambolu. „Myslel, že klasické disciplíny kulečníku ovládám znamenitě, že už se nemám kam posouvat,“ vysvětluje k tomu, proč dal přednost patrně nejsložitější kulečníkové disciplíně. „Už tehdy jsem věděl, že to je moje budoucnost. Sport číslo jedna.“V klasickém karambolu musí hráč svou koulí jedním šťouchem zasáhnout zbylé dvě. Ideálně případně opakovaně. Kdežto disciplína trojband spočívá v tom spočívá v tom, že hráč musí koulí, kterou zahraje tágem, zasáhnout obě zbylé koule – avšak nejméně třikrát se jím zahraná koule musí odrazit od mantinelu, než dojde ke kontaktu s poslední koulí v karambolu.
Čím rychlejší, tím lepší
Trojbandový karambol podle Dicka vyžaduje přesný zrak, jisté ruce a hlavně preciznost. „Je to hodně dobrodružná a těžká hra, protože se vůbec nedá předvídat,“ vysvětluje. „Myslíte si, že uděláte dobrý bod, a pak váš soupeř zahraje neočekávaně ještě lépe. Nebo naopak,“ uvádí. Klíčové podle něho je, nenechat se vykolejit.
Když Dick začínal, na zahrání jedné hry měli prý hráči nespočet času. „Bylo trendem, že hráči propočítali jednotlivé trajektorie, a hru to enormně zdržovalo,“ uvádí. Postupně se tak pro odehrání začal klást časový limit, který se nadále snižuje. Letos je to už 30 vteřin. „Propočítávání trajektorií mě nikdy nebralo ani předtím. Člověk to musí mít v oku, v hlavě zůstat srovnaný, a nenechat se rozhodit, i když se jeden šťouch nepovede,“ říká s tím, že to není zas taková věda, jak by se mohlo zdát.
Břemeno šampiona
Coby momentální světová jednička cestuje Dick z jednoho turnaje na druhý, aby svůj um ukazoval, kde se dá, a aby zároveň hledal nové výzvy v podobě konkurenceschopných soupeřů. Ty se mu nehledají snadno, přestože jej kulečník neomrzel. „Je to do značné míry otázka zodpovědnosti. Když už na nějaký turnaj jedu, snažím se na něm představit v tom nejlepším světle,“ uvádí s tím, že být „číslem jedna“ je do jisté míry břemenem. „Asi jako v každém sportu. Není prostor pro výmluvy za nepodařený výkon. I když mi léta přibývají, pořád se snažím držet úroveň kvality, kterou ode mě lidé očekávají,“ krčí rameny. Denně trénuje minimálně tři hodiny, mnohdy klidně až pět nebo šest.
„Někdy je toho hraní moc. Volného času i třeba během toho cestování, nebo když jsem doma, moc nemám,“ pokyvuje Dick hlavou s tím, že v cizině nemá zrovna času nazbyt pro rozkoukávání se po pamětihodnostech. Jak ale léta přibývají, uvažuje nad tím, že zvolní. „Víc odpočinku by mi asi prospělo. Přece jen už je mi 54 let. Profesionálně hraji přes 30 let.“ Skutečně to ale jde?
Oproti jiným sportům má totiž kulečník nevýhodu, že není tolik na očích. „Leda v Jižní Koreji, tam je opravdu sportem číslo jedna, který vysílá živě i místní televize,“ dosvědčuje Dick. Zatímco dnes platí, že většina sportovců jsou celebrity, které mají astronomické příjmy, v kulečníku to tak zdaleka není. „Ale pořád je to lepší, než kdysi,“ říká. „Abych se uživil, musím objíždět nejrůznější turnaje, které za vítězství garantují nějaký obnos.“
Praha je překrásná
Do Prahy jej konkrétně v lednu přivábily dvě utkání české Extraligy v trojbandu, v nichž hájil barvy týmu Kulečníkového klubu žižkovského Sokola proti týmům BC Poruba a BC Havířov. Jak ale Dick podotýká, v Praze už byl tolikrát, že by mu ke spočtení návštěv nejspíš nestačily prsty obou rukou. Moc dobře si ale pamatuje svou první návštěvu v tehdy ještě Československu. „To se psal rok 1986. Přicestoval jsem vlakem do Prahy a posléze do Brna, kde jsem sehrál turnaj,“ vzpomíná.
Dojde-li řeč konkrétně na hlavní město, Dick neváhá: „Praha je překrásná,“ odpovídá, sotva se dostáváme k poslednímu slovu otázky. „Hrozně mě mrzí, že kvůli svým sportovním aktivitám nemám více času, abych si prohlédl města, ve kterých zrovna hraji. Třeba Praha by si to určitě zasloužila,“ říká. Pořádně si naši metropoli prošel jednou před zhruba třemi roky, když do ní zavítal se svou přítelkyní. „Prošli jsme se Starým Městem, podél Vltavy. Bylo to velmi romantické i poučné.“
Inspirace v Lendlovi
K České republice má prý velmi kladný vztah – především díky sportovcům, které v mládí sledoval. „Zatímco spousta mých přátel držela palce Johnu McEnroeovi nebo Borisi Beckerovi, já fandil Ivanu Lendlovi,“ svěřuje se. „Do jisté míry mi tou svou pílí byl vzorem. Než on došel na absolutní vrchol svého sportu, musel mu obětovat prakticky vše. Podobně jako se snažím já.“
Rekordman, který dostál svému renomé
Ve velké úctě chová také Tomáše Berdycha nebo Antonína Panenku. Posledně jmenovaný dokonce na Dickovu exhibici na Žižkově také zamířil! A zjevně mu přinesl notný kus štěstí. „Světová jednička excelovala, když svého havířovského soupeře Iva Gazdoše porazil v poměru 40:5 na 11 náběhů. Výkon na 11 náběhů je historicky nejlepším, který byl na českém území zahrán,“ referoval za Kulečníkový klub Sokol Žižkov Libor Bača.
Zmíněný klub, díky kterému se mohl Dick Pražanům představit, slaví 50 let existence. Už loni do Prahy při té příležitosti zavítal vicemistr světa a mnohonásobný belgický šampion Eddy Leppens (49), který s žižkovským Sokolem, jejž podporuje mecenáš kulečníku Jiří Vítek, spolupracuje delší dobu. Další třešničkou na dortu k půlkulatinám klubu by měla být přítomnost nejlepšího dánského hráče karambolu Diona Nelina, který by do Prahy měl zavítat 8. a 9. února.
