Honza stojí v místnosti velké zhruba pětkrát tři metry zčásti přepažené tmavou plentou a oko tiskne k hledáčku kamery.  Že je venku den, nejde poznat – okno totiž chybí, jediné světlo poskytuje problikávající zářivka na stropě. Na posteli u jedné ze stěn se svíjí asi osmiletý chlapec s tmavými vlasy a přerývaně křičí, prostěradlo pod ním je už úplně nasáklé krví. Kamera zabírá dětský obličej zkřivený bolestí, sjede přes hruď k horní části nohou a zaostří zdroj utrpení: ve stehně má chlapec zaražený šrapnel.

Nad dítětem se sklání asi třicetiletý lékař v bílém plášti a v bývalém skladu, který teď slouží jako provizorní nemocnice, se chystá k nezbytné „operaci“. „Křik toho chlapce byl hrozně zvláštní: připadalo mi, že nekřičí bolestí, ale spíš proto, že se cítí sám,“ líčí Honza jednu z nejsilnějších vzpomínek - na služební cestu do boji zmítané Sýrie.

Jako kameraman v posledních osmi letech, co pracuje pro televizi Prima, procestoval služebně už zhruba třicítku zemí a byl u řady ozbrojených konfliktů po celém světě. Kromě války v Sýrii natáčel i vojenský převrat v Egyptě či v Turecku, vyhrocené nepokoje na ukrajinském Majdanu, následné odtržení Donbasu i odtržení Krymu. Byl také v Jižní Osetii, s kolegou jako třetí štáb na světě natáčeli v Islámským státem zpustošené Palmýře a naposledy i v iráckém a syrském Kurdistánu.

Reportáž ze syrské Palmýry z března 2017:

Video
délka: 03:11.52

Reportáž ze syrské Palmýry, kterou televize Prima odvysílala 27. března 2017. Prima FTV

I když je jeho práce psychicky nesmírně náročná, pro Honzu je to „droga“, která ho pohání kupředu a která, jak zdůrazňuje, dává jeho životu smysl. „Ve všech konfliktech jsem viděl umírat děti.  Vždycky mě zachvátí vztek, že to my – dospělí - dopustíme. Ale zároveň se musím držet, abych si nevytvářel předčasné soudy, protože válka jako taková není černobílá, válka je vždycky krvavá. A tohle je prostě moje práce - ukázat divákům to, co vidím. Jen se člověk nesmí dívat dlouho,“ říká.

Kamera, deník a parťák

Na cesty, kam často vyráží ve spěchu, toho podle svých slov moc nepotřebuje – je schopen se sbalit jen do kapes u bundy. „Místo v batohu využiju spíš pro věci ke kameře. Navíc vše pro každodenní potřebu se prakticky všude dá nakoupit, i ve válečných konfliktech. Horší je to s vodou, aby se třeba dalo přeprat prádlo,“ vypráví.

Chybět nesmí brašna s jeho pracovním nástrojem - kamerou Sony EX1, která ho prý ještě nikdy nezradila, nezbytným společníkem na každou „služebku“ je Honzovi i cestovní deník. „Každý večer si do něj píšu, co jsem natočil dobře, co bych příště natočil jinak, pocity, které kamera nemůže zachytit, i třeba telefonní kontakty na lidi, kteří mi pomáhají zařizovat reportáž. Dost často se k tomu pak vracím, když si potřebuju upřesnit nějaké informace,“ vysvětluje.

Co je ale ve vypjatých situacích snad nejdůležitější, je podle Honzy dobrý parťák, se kterým je sehraný, s nímž dokáže komunikovat beze slov a o němž je přesvědčený, že mu v případě potřeby bude „krýt záda“. „Všechny válečné konflikty jsou v tomhle stejné – vztahy se v nich hrotí do extrémů. Když máte ve válce přítele, je to přítel na život a na smrt. Platí to ale i v negativním slova smyslu,“ vysvětluje.

Sám se o tom přesvědčil 20. února 2014 v ukrajinském Kyjevě. „Vyrazili jsme s kolegou na tehdy ještě demonstrace na náměstí Nezávislosti, tzv. Majdanu,“ vypráví. Na Ukrajině tehdy už několik měsíců panovala nespokojenost se směřováním země, které vládl prezident Viktor Janukovyč. Ten nečekaně odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií a přikláněl se k Rusku, zatímco tisíce protestujících po celé zemi podporovaly přidružení státu k EU. „Zahraniční média a agentury tehdy informovaly o jednotkách mrtvých, kteří při demonstracích zemřeli. Vybavili jsme se přilbami proti kamenům a teplým oblečením a vyrazili,“ popisuje Honza.

Tehdy ještě netušil, že se zanedlouho ocitne v bezprostředním ohrožení života. „Vzbudili jsme se na hotelu ulici nad náměstím. Ve zprávách jsme viděli, jak z náměstí odvážejí mrtvé demonstranty, situace se během rána vyhrotila do krvavého pouličního boje,“ popisuje zlomové okamžiky. Popadl kameru a spolu s kolegou a stoupajícím adrenalinem vyrazili do víru dění.

Deset metrů od smrti

„Postupně jsme přešli celé náměstí a dostali se až k hotelu Ukrajina, kde ulici zatarasily jednotky Berkut (obrněná policie, která hlídala vládní čtvrť a hlavní prezidentský palác stojící nad hotelem, pozn. red.).“ Ta do demonstrantů bezhlavě střílela. Honza se díval do hledáčku kamery a periferně hledal nové záběry, což mu podle jeho slov zahltilo mozek natolik, že přestal vnímat, v jak nebezpečné situaci se ocitl. „To by se kameramanovi stávat nemělo, ale mně se to tehdy stalo. Točil jsem jednoho z demonstrantů, který běžel na barikádu, a někdo ho zastřelil asi deset metrů ode mě. V tu chvíli jsem slyšel jen vysoké tóny, které jako by mi létaly kolem uší.“

Reportáž z Majdanu z února 2014. Upozorňujeme, že záběry nejsou vhodné pro děti ani slabší povahy:

Video
délka: 06:19.32

Reportáž z ukrajinského Majdanu, kterou televize Prima odvysílala 20. února 2014. Prima FTV

Právě v tom okamžiku na něj zavolal kolega, který se krčil za stromem asi dvacet metrů za kameramanem: „Vypadni odtud!“ křičel. Teprve pak se Honza pořádně rozhlédl. Zjistil, že stojí sám mezi jednotkami Berkut a demonstranty – přímo uprostřed palby. Ten den přesně na tom místě zemřelo víc než sedmdesát lidí.

„Od té doby vždycky, když přijdu na rizikové místo, dvakrát či třikrát se zhluboka nadechnu, rozhlédnu se kolem sebe a pozoruju lidi, jestli nejsou nervózní. Místní totiž nejdřív poznají blížící se nebezpečí. Na spoušti kamery mám vždy připravený palec, abych mohl hned zaznamenat, co se děje,“ popisuje, jak cenná pro něj zkušenost z Majdanu byla.

Vyplatila se mu třeba i o pár let později při útoku na čtvrť Džóbar v syrském Damašku. „Slyšel jsem, jak letí minometný granát, a aniž bych si to uvědomil, zmáčkl jsem nahrávání. Natočil jsem, jak dopadl přímo do jednoho z bytových domů. Je to asi určitý mechanismus, který se mi zapne, když jsem v nebezpečném prostředí,“ popisuje.

I přes všechny hrůzy, které už na svou kameru zachytil, se na místa, kde to vře, vrací znovu a znovu. „Když to člověk jednou zažije, chce to čím dál víc. Nevím, jestli je to tím adrenalinem, touhou po informacích, touhou pochopit problémy a odpovědět si na otázky, nebo prostě jen ješitností, že jsem u těch důležitých událostí byl. Možná všechno dohromady,“ uzavírá.

Fotogalerie
29 fotografií