Tomáš se narodil jako Tomáš Löwenstein v roce 1924 do rodiny očního lékaře židovského původu. Coby chlapec vyrůstající v radikalizující se společnosti kvůli nástupu nacismu. Společně s rodinou čelil hrozbám útlaku a možného násilí. „Prozíravě nás i s bratry tatínek poslal do Anglie, než začala okupace Československa,“ popisuje svou „emigraci“ v březnu roku 1939. Tři dny předtím, než vojska Třetí říše překročily hranice Československa!

Od pacifistů ke zbraním

Čtrnáctiletý chlapec se tehdy ocitl ve zcela neznámém prostředí, přičemž největší bariéru mezi ním, jeho vrstevníky a vůbec celým okolím tvořil jazyk. „Vůbec jsem neuměl anglicky,“ přiznává. Během dvou měsíců si studiem osvojil pokročilé základy dost na to, aby mohl studovat kvakerskou internátní školu. V ní také v 16 letech odmaturoval a mohl se hlásit na univerzitu v Glasgow, kde jej zlákalo studium matematiky a fyziky.

Při čerstvých 18ti letech ovšem pocítil silnější nutkání. Dalo by se to nazvat volání vlasti. Navzdory tomu, že se učil v kvakerské komunitě, která přísně zapovídá jakékoliv formy násilí, odhodlal se vstoupit do armády. „Chtěl jsem k letcům, protože ti byli jediná česká zbraň, která v té době bojovala proti Hitlerovi. Osud vlasti mi nebyl lhostejný, a jako mladý blázen jsem u toho chtěl být také,“ usmívá se dnes.

Stovky hodin ve vzduchu

Pan Lom působil nejprve u pozemního vojska, následně byl přijat k letectvu. Sloužil u 311. československé peruti Královského letectva (RAF). V letounech hlídal pan Lom coby radiooperátor i vyškolený střelec především vzdušný a námořní prostor mezi Skandinávii a Anglií. Konce války se dočkal ale na Bahamách, kde pro změnu létal s americkými stroji. Celkem ve vzduchu strávil neuvěřitelných více než 500 hodin!

Štěstí, kterému vděk nestačí

Během nich byly okamžiky, při kterých pan Lom trnul hrůzou. Minimálně několikrát měl nad Atlantským oceánem skutečně namále. Jednou paradoxně při nácviku hloubkového náletu na cíl. „Měl jsem pilotovi hlásit, jak moc přesně se trefujeme. Místo toho, abych si skutečnost trochu přibarvil v náš prospěch, hlásil jsem mu naše zásahy podle pravdy. A nebyly zrovna lichotivé, sluší se dodat.“

Pilot proto začal být vzteklý, a když pan Lom u jednoho ze shození pumy nahlásil, že žádný výbuch neviděl, vyštěkl na něj, že nedělá svou práci pořádně. „Doslova mi řekl, že kdybych tam nechrápal, výbuch bych viděl. Nato zavřel pumovnici a ukázalo se, že jsem měl pravdu,“ pokyvuje pan Lom Hlavou. „Puma skutečně vypadla, až když pilot zavřel pumovnici a vybuchla v letadle. Všichni jsme měli štěstí, že nás nezasáhla střepina. I přes zničené letadlo jsme po přistání vystoupili bez zranění,“ líčí svou zkušenost, která v jiných případech končila fatálně pro celou posádku.
I v 95 letech překypuje pan Lom dobrosrdečností, humorem a neobvyklou vitalitou.
I v 95 letech překypuje pan Lom dobrosrdečností, humorem a neobvyklou vitalitou.
Autor: Botanická zahrada hl. m. Prahy

Do křížku s pilotem se dostal i nad Atlantikem. „Jednalo se o hlídkový let nad Bermudy. Na cestě zpět jsem si ale všiml, že letíme špatně, tak jsem se s tím pochopitelně svěřil pilotovi,“ líčí veterán. „Jenomže on to byl starý grobián, tak mne odbyl slovy, ať se starám o svoje, že na tohle má navigátora. Po několika hodinách už jsem byl neodbytný, bál jsem se, že nám dojde palivo a spadneme do středu Bermudského trojúhelníku, protože jsme zjevně bloudili. Nakonec na mě dal, doletěli jsme domů. Po přistání technici zjistili, že jsme měli už prázdné nádrže. Kdykoliv předtím jsme mohli spadnout.“

Léta poválečná

Když druhá světová válka skončila v Evropě, chystal se pan Lom být součástí i posledního tažení proti vzdorujícímu Japonsku. „S těmi si to ale vyřídil Harry S. Truman atomovou bombou, takže to se obešlo beze mne,“ vysvětluje pamětník.

„Po válce nám Angličané dali na výběr, kde bychom chtěli žít. V Anglii jsem se cítil vítaný, ale necítil jsem se tam jako doma. Proto jsem se vrátil,“ vzpomíná pan Lom. V Praze co nejrychleji svlékl uniformu a dal se na studia matematiky a fyziky, které jej nepřestaly lákat.

„A to bylo moje štěstí. Kdybych byl oficírem nebo pilotem RAF, vzali by si mne pak komunisté do parády,“ je si vědom veterán s poukazem na nesmyslné represe vůči vojákům, kteří v britských uniformách osvobozovali naši vlast od nacistického útlaku. Pan Lom následně vystudoval doktorát a pracoval ve Výzkumném ústavu pro vakuovou techniku. „V roce 1968, mě vyloučili z KSČ, protože jsem podporoval Alexandra Dubčeka. Hrozil i konec mé vědecké kariéry, ale protože si ředitel vážil mé práce, ponechal si mne jako poradce, takže do konce důchodu jsem zůstal v ústavu činný.“

Osobnost, která zapustila kořeny

Tomáš Lom se ve čtvrtek stal společně s brigádním generálem Václavem Kuchynkou (94) a kapitánem Josefem Skalkou (65) 99. osobností, která se zapojila do unikátního projektu Kořeny osobností, který rozvíjí Botanická zahrada hl. m. Prahy. „Projekt slouží k propagaci rostlin skrze známá jména kulturního, společenského, sportovního i politického života,“ vysvětluje ředitel botanické zahrady Bohumil Černý.

Stromem, který pan Lom k odpoledni zasazoval, se stala lípa malolistá. Národní strom s bohatou historií, jak přiblížil ředitel: „Jedná se o roub lípy ze Staré Lysé, která je stará 400 let.“ Zvolen nebyl náhodou. Právě listy lípy nosili a nosí na výložkách i čeští vojáci, čehož si byl válečný veterán při sázení dobře vědom. „Jsem hrdý, že mohu zrovna já zasazovat strom, který pro náš národ tolik znamená,“ sdělil ve chvilce dojetí.

Fotogalerie
21 fotografií