7°C
Procházka po hřbitovech s Oldřiškou Dvořáčkovou by byla pro mnohé studenty užitečnější, než nudná hodina dějepisu. Tisková mluvčí během naší krátké vycházky doslova probíhá mezi náhrobky a chrlí životní osudy spisovatelů, malířů, sochařů, sportovců, letců a mnoha dalších, co zde našli své místo odpočinku. A není se čemu divit. Již šest let doslova znovu prožívá životní osudy různých lidí, zveřejňuje je na internetu a hlavně shání peníze, aby jejich hroby nezanikly.
Ke Správě pražských hřbitovů se dostala poměrně náhodou, když u ředitele SPH skončil její životopis v době, kdy sháněla práci: „Nezaujaly ho tolik mé profesní zkušenosti, které jsou poměrně širokospektrální, ale poznámka úplně dole, že mám ráda historii, a že jsem publikovala na mateřské dovolené jednom místním měsíčníku,“ prozrazuje Oldřiška Dvořáčková a dodává: „Tehdy by mě ani náhodou nenapadlo, že jednou budu dělat na hřbitovech a psaní bude důležitou součástí mé práce.“
Učebnice pod nebem
Po nástupu do Správy pražských hřbitovů v březnu 2013 se ale její pohled na hřbitovy změnil a má velkou radost, že i pro lidi přestávají být tabu: „Kolem obřadních síní, kde chodí lidé, co jsou ve velice krátkém časovém horizontu zasažení ztrátou blízké osoby někdy sami cítíte nepokoj a tíseň. Když však jdete hlouběji do hřbitova, tak vnímáte, že tam žijí nejen ptáci, ale i řada dalších zvířat, děti v kočárcích tu vlastně nikdy nepláčí, květiny se ve velkém a často vysemeňují mezi hrob. „To si myslím, že by se na místech bez dobré energie nedělo. Lidé na hřbitovy totiž chodí už jen s hezkými vzpomínkami a ta energie tu pak zůstává. Proto se tu dá odpočívat,“ říká o těchto, po parcích druhých největších zelených plochách v Praze. Kouzlu hřbitovů navíc podle ní přidává i to, že „ony to totiž jsou i kamenné učebnice dějepisu, sochařství a architektury pod širým nebem.“
Druhá smrt
Pod žulovými náhrobky a pískovcovými sochami leží i mnohdy zapomenuté významné osobnosti, jejichž jména zrovna neplní učebnice dějepisu, ale přesto tito lidé výrazně zasáhli do české historie. Podle Oldřišky Dvořáčkové je důležité, aby jejich opuštěné hroby nejenom měly dál své místo, ale aby se náhrobky a zejména podzemní hrobky doslova nepropadly pod svojí vahou a měly pravidelnou údržbu. Bohužel se tak neděje a hrozí, že zemřelí a kamenná připomínka na ně zmizí v propadlišti dějin: „Lidé umírají dvakrát. Poprvé, když přestane fungovat tělo a podruhé, když se na ně zapomene. Často myslím na jedno krásné přísloví. On nezemřel, stal se legendou, říkají prý severoameričtí indiáni.“ říká o jedné ze základních myšlenek projektu adopcí koordinátorka.
Od července 2013 proto funguje „Adopce hrobů“, kdy lidé, spolky, obce a další si na 10 let pronajali už přes 200 náhrobků. Touto „adopcí“ se zavázali k tomu, že náhrobek opraví a budou ho po dobu nájmu udržovat. Projekt se týká 29 z celkem 70 pražských hřbitovů. Přestože náhrobky jsou majetkem Hlavního města, to nemůže vynaložit své finance na opravu a údržbu až tisíce významných náhrobků, které mohou být takto opuštěné a proto hledají pomoc u veřejnosti. Náklady na adopci se pohybují zhruba okolo 7 tisíc korun za adopční nájem a dalších 10 až 50 tisíc jsou pak obvykle náklady na opravu náhrobku.
Hrob k narozeninám
Pro ty, kteří chtějí přispět alespoň menší částkou byla před 4 lety pak spuštěna veřejná sbírka, z níž se každoročně jeden až dva nejohroženější, dosud neadoptované náhrobky zrestaurují. Od počátku netradičního projektu bylo v nabídce celkem 374 hrobů a na podzim by mělo přibýt dalších zhruba 50. Zachránit se podařilo hrob třeba Karla Jaromíra Erbena, Karla Havlíčka Borovského nebo Karla Sabiny. A kdo jsou adopční nájemci?
Podle Oldřišky Dvořáčkové to jsou většinou úplně obyčejní lidé, kteří třeba vynechají jeden rok zahraniční dovolenou a investují místo toho peníze do adopce hrobu. „Buď je zaujme samotný odkaz osobnosti, její život či dílo, někdy se jedná i o vzdálené příbuzné, kteří své kořeny čerstvě objevili. Jindy je důvod trochu nečekaný. Jeden mladík například adoptoval náhrobek literárního oblíbence své přítelkyně jako narozeninové překvapení pro ni,“ říká s úsměvem. A tím a dalšími podobnými příběhy adopce hrobů dostává pro Oldřišku Dvořáčkovou další rozměr, kdy na již uzavřené životní osudy zemřelých navazují životy současné. „Každá adopce je vlastně další příběh, schovaný za příběhem. A každý zachráněný a opravený náhrobek je něco, co mi dělá velkou radost a dává mi i pocit, že moje práce je smysluplná.“
