Světlonoš z Karlova mostu: Jeden z posledních lampářů světa každý den rozsvěcí centrum Prahy

Dvěma slovy: nepřehlédnutelně nápadný. Takto by se na první pohled dal jednoduše charakterizovat charismatický a věčně usměvavý vedoucí plynárenského muzea, historik plynu a – jak sám o sobě říká – „příležitostný lampář“. Nápadný je přitom Jan Žákovec nejen svou lampářskou prvorepublikovou uniformou s čepicí a tyčí, ale i svým vzrůstem. Měří totiž 205 centimetrů. Když dojde k některé nízko položené lampě, pomalu se může zdát, že na její rozsvícení ani dvoumetrovou skládací tyč nepotřebuje.

Dvojí příběh

Na otázku, jak se Jan k práci vlastně dostal, se nejprve rozhovoří o historii plynových lamp v Praze. Bez ní by totiž lampářem být nikdy nemohl. „V roce 1807 vznikly první plynové lucerny v Londýně, v roce 1813 už to byly plynové lampy,“ nechává Jan nahlédnout pod pokličku svých znalostí. „A 15. září 1847 se rozsvítilo prvních dvě stě plynových lamp i v Praze.“ K nalezení byly především v centru, třeba na Václavském náměstí nebo v ulici Na Příkopech.

Postupem doby se plynové lampy v Praze rozrůstaly, dokud je nenahradilo elektrické osvětlení. Nejvíce jich bylo okolo roku 1940, kdy jich v Praze svítilo zhruba 10 000. Dnes se jedná o pouhý zlomek, který se blíží číslu 700. Jan jich však na Karlově mostě a na přilehlých náměstích ručně rozsvěcí 51. A i ty mají štěstí, že vůbec do dnešních dnů „přežily“.

„Poslední plynové lampy v Praze nadlouho zhasly s rokem 1985,“ upřesňuje Jan. Ten úplně poslední funkční kandelábr sloužil na Hradčanském náměstí, kde dodnes majestátní litinový osmiramenný kandelábr stojí. Už už by se zdálo, že plynovému osvětlení v Praze odzvonilo, nebýt roku 2002, kdy se magistrát rozhodl pro jejich obnovu alespoň v historickém jádru města. „A podle mne je to jen dobře, plynové lampy do historického centra prostě patří,“ myslí si Jan.

Tou dobou byl Jan již rok vedoucím Plynárenského muzea Pražské plynárenské. Měl tudíž milou povinnost být přítomen v den znovuobnovení provozu. A tehdy se tak trochu náhodou stal i lampářem. „Když mělo dojít k slavnostnímu zahájení, bylo mi řečeno, že stojím lampě nejblíže a jsem nejvyšší, tak bych ji mohl i rozsvítit,“ usmívá se k začátkům své lampářské vášně.

Jak to vlastně funguje?

Všechny plynové lampy v Praze jsou ovládány dálkově, tak jako v řadě jiných měst. „Dodnes se svítí plynovými lampami například v Berlíně, v Düsseldorfu, v Londýně, v Bostonu, v Baden Badenu, Vratislavi nebo Záhřebu,“ říká Jan. Tam se ale lampy rozsvěcí na dálku, lampářů tudíž není potřeba. Je jich dnes zhruba tolik, co by jeden na prstech spočítal.

Právě proto je Jan rád, že může být jedním z nich a těší ho, že v Praze zůstala zachovaná možnost zažehnout je postaru, ručně. A jak se to dělá? „Není na tom nic těžkého. Je potřeba být dobře oblečený, mít pevnou ruku a dobré oko,“ vysvětluje Jan.

„Lampářskou tyčí, která je dlouhá dva metry, je potřeba zatahat za vahadlo, které otevře přívod plynu. Když se skrz elektřinu vytvoří jiskra, zažehne plyn a ten se následně rozsvítí,“ popisuje lampář. „Dříve, když ještě elektřina nebyla, dělalo se to ale trošku jinak. To v lampách hořel věčný plamínek, který se přes den co nejvíce ztlumil a přes noc se skrz plyn zvýšil tlak natolik, aby v noci zasvítil,“ prozrazuje Jan. Druhou variantou bylo, že lampáři nosili plamen s sebou, u paty lampy pustili plyn a ten na vrcholu zažehli.

Třikrát denně, noc co noc

Jan Žákovec rozžíná lampy od 1. do 23. prosince každý den - začíná kolem čtvrté hodiny na Křížovnickém náměstí a přes Karlův most zamíří na Malou Stranu. Zatímco jeho práce lampáře je pouze příležitostná a spíše pro radost vlastnímu i svému okolí, v minulosti to lampáři na plný úvazek zas tak jednoduché neměli. „Dříve lampář k lampám chodil natřikrát,“ přibližuje Jan práci svých předchůdců: „Nejprve při setmění, aby lampy rozsvítil, o půlnoci je chodil stmívat neboli ujímat a při rozbřesku zhášet.“

Zatímco za první republiky se jednalo o skutečné a vskutku důstojné zaměstnance, kterých si ostatní lidé vážili, protože přinášeli světlo do tmy, v pozdějších letech práci vykonávali spíše místní senioři, kterým byli sousedé za jejich péči vděční. To ostatně poznává i Jan. „Když jdu na most, musím rozsvítit nejprve jednu, poté druhou stranu. A stánkaři na mne už z dálky volají, ať jako první rozsvítím tu jejich,“ usmívá se. Na mostě je přitom oblíbený turisty, dětmi i staršími. Ti všichni zblízka sledují podívanou, která dnes nebývá jen tak k vidění.

I mistr lampář někdy nerozsvítí

Jan si je jistý tím, že plynové lampy do jádra města patří a pomáhají dotvářet kolorit historickému centru. Už jen sama barva, kterou plynové lampy svítí, je ve své žluti zcela odlišná od modernějšího oranžového elektrického osvětlení. Proto by byl rád, kdyby se plynové lampy rozšířily i třeba na Malou Stranu nebo na Kampu.

„Je ale potřeba přistupovat k tomu s citem, protože ne všude se plynové lampy hodí z důvodu přehlcení přesvětlených výloh,“ myslí si Jan. Zároveň také varovně zdvihá prst před neomalenými turisty: „Je to neštěstí atraktivní lokality. Jak chodí turisté, spousta lamp je poškozených nebo rozbitých, lidé po nich lezou, nalepují na skla samolepky, ničí je.“

Ovšem nejen lidská ruka platí za hlavního škůdce světla. Nepříliš často, ale občas se stává, že Jan některou lampu rozžehne, a ta pak nesvítí. Důvodem jsou totiž nezvaní nájemníci. „I za jeden den tam dokáží zalézt pavouci a jepice, čímž ucpávají přívod vzduchu. To pak ta lampa nemá jak hořet. Nejčastěji se to přitom stává u soch, které stojí poblíž břehů,“ dodává k tématu lampář Jan Žákovec.