Táta na mateřské: Jak se nám rozmluvilo dítě a „perfektně“ jsem zabalil na cestu

Za poslední dva týdny jsme si popravdě pobyt doma v Praze příliš neužili. Žena každoročně od května do října dostává cestovatelský amok a luftuje po republice a Evropě. Abych ji aspoň trošku během těch měsíců viděl, tak některé cesty absolvuji jemně neochotně s ní. Letos mé drahé udělal trošku čáru přes rozpočet koronavirus a také cestování s dítětem není nic jednoduchého. Přesto nezahálela a naplánovala několik výletů a my začali vyrážet z matičky stověžatý pryč.

Odjakživa bytostně nesnáším balení, s nímž se ruku v ruce a kufr v kufru pojí předcestovatelský stres. V deseti případech z devíti jsem protivnej jako starý pes s blechami a vrčím na manželku dvacet čtyři hodin před odjezdem. S rodičovskou jsem měl také nově převzít agendu rodinného balení, což znamená nabalit Pepínovy věci a drogérii. Nadšený jsem z toho nebyl, vrčení zesílilo a Maruška si navíc byla vědoma možných katastrof, proto raději dál balila sama. Až doposud! „Zabal si to tentokrát všechno sám,“ bylo mi řečeno, a tak jsem ten kufr napakoval já.

Jak jsem sbalil

Nechyběly karty, vědomostní soutěže, knížka, ale kartáčky zůstaly doma, Pepín měl jen dvě trička na pět dní, já si nevzal pyžamo...a ještě spousta toho zůstala doma. Po celou dobu výletu, když něco zásadního chybělo, měnila žena svůj výraz mezi naštvaným a vítězoslavným. A podobných balení nás čeká do konce cestovatelského amoku nespočet.

Dětská zvídavost

Pepínovi nedostatek čistého šatstva naštěstí vůbec nevadil. Nejradši teď stejně běhá polonahý, cachtá se v kdejaké kaluži a sbírá všechno možný ze země. Capart se za poslední týdny pořádně rozmluvil. Celý den na něco ukazuje a ptá se: „Co to je?“ a já mu dvacetkrát vysvětluji, jak se všechno jmenuje, k čemu to je nebo co to umí. Věděl jsem, že nezastavitelná dětská zvídavost k nám taky jednou přijde, ale totálně mě překvapilo, že k nám vtrhla takhle znenadání a brzy.

Synek už dlouho chápe, že něco pálí, ale teď říká i zima, rozumí, když mu říkám, kam má jít v bytě, co mi má přinést a podezírám ho, že ví, co znamená, kdy mu povídám, ať se dívá doprava, doleva nebo jde rovně a dozadu. I když ne vždycky se mu to chce udělat. Roztomilé momenty nastávají, když kouká na fotky či obrázky a říká lidem, zvířatům, věcem „pojď,“. Natahuje k nim ruku a chce si s nimi hrát. To je mi ho pak líto, že tak moc chce dovádět s vyfoceným tygrem, ale šelma za ním nejde a je navždy zachycená v určitém momentu.

Nešikovný otec

Na závěr přidávám klasickou tatínkovskou historku, co jsem to zase provedl. Dlouho se mi nehoda typu zaseknout dítě s kočárem v turniketu nestala. Až doteď. Dodělával jsem oběd, synek seděl pode mnou na zemi a klidně si kreslil na papír. Vše jsem nachystal na talíře a ke kuřecímu s bramborami jsem si chtěl otevřít limču z lednice. Jenže láhev byla tak výborně vychlazená, že mi pod otvírákem vyklouzla. Snažil jsem se ji chytit, zabodl si přitom ruku do rohu baru a láhev spadla dítěti na hlavu. To byl řev. Chudák se strašně lekl a já se mu pak několikrát omlouval. Za pár let se tomu snad zasměje.