Žena má rakovinu vaječníků. Tichého zabijáka, který dlouho nebolí, neupozorní, schovává se. „Strašná únava, vyčerpání, nechutenství. Pořád jsem si říkala, že je to prací. Učila jsem studenty, sama jsem tu nemoc znala. Stejně jsem ji nepoznala,“ řekla tiše.
Když přišla na vyšetření, byl nádor už všude. V břiše, na pobřišnici. Osmihodinová operace, odstraněná slezina, celé tlusté střevo, část slinivky. „Prý jsem se nemusela probudit. Byla velká šance, že to nepřežiju. Asi mě tam nahoře ještě nechtěli,“ uvedla s vděkem.
Přežila. Díky lékařům z ostravské fakultní nemocnice. „Andělé. Doktoři, sestry, sanitáři. Budu jim děkovat celý život,“ zmínila. Po operaci následovala chemoterapie. Vše vypadalo dobře. Jenže nemoc se vrátila.
Ještě horší!
Agresivně. Bez varování. Další chemoterapie ale přinesla silnou alergickou reakci: spálený obličej, bolest, utrpení. Léčba musela být omezená. Lékaři proto navrhli cílenou imunoterapii, na základě genetického vyšetření nádorových buněk. Jenže přišla studená sprcha.
„Všeobecná zdravotní pojišťovna léčbu zamítla. Důvod? Je příliš drahá. Prodlouží život jen o několik měsíců,“ poznamenala paní Marta.
Jedna dávka stojí 322 tisíc korun, ona jich potřebuje šest. „Doktoři mi to sdělovali se slzami v očích. Chtějí pomáhat, ale bojují s větrnými mlýny. U jiných pojišťoven ty samé léky lidem schválili. U mě ne. Jako by někde měl člověk právo na život a jinde ne,“ posteskla si paní Marta.
Pomoc ji dojala k slzám
Má manžela. Má dvě děti Kateřinu (15) a gymnazistu Jana (17). Má obrovskou chuť žít. A tak musela udělat to, co celý život nikdy nechtěla: Prosit o pomoc cizí lidi. Sbírku na Doniu založil její kamarád spolu s manželem.
„Když jsem to viděla, brečela jsem dva týdny. Tolik dobra mezi lidmi… Tolik cizích lidí mi chce pomoct žít,“ komentovala finanční příspěvky se slzami v očích.
Díky dárcům už dostala první dávku imunoterapie. Další dvě má jisté. Možná tři. Možná čtyři. Na šest ale peníze zatím nejsou. Marta nikdy nikoho nechtěla obtěžovat. Teď si přeje jediné – být tady se svými nejbližšími co nejdéle. Protože život se přece neměří cenovkou.
