7°C
Společníka mu dělá pouze obyčejný tranzistor, z něhož se horal o pandemii doslechl. Televize v těchto končinách, asi dva kilometry od Hrčavy na Frýdecko-Místecku, pro něj prý není důležitá.
„Celé léto chystám dříví na zimu. Klacek po klacku,“ tvrdí Bocek a chlubí se zásobou, kterou ztopí v malé peci v jediném obývaném pokoji i kuchyni zároveň. „A v zimě odpočívám,“ dodá.
Na plotně mu bublá oběd. „Moravský vrabec,“ vysvětlí důležitě s tím, že sní prakticky všechno. Na nákup si zajde občas do malého obchůdku na Hrčavě. Dokud žili rodiče, bučela ve chlévě kráva a kvičelo prase. „Sám na to nemám sílu,“ hlesne.
Nebojí se sám tak daleko od civilizace? „Strach jsem měl jen jednou. Pozdě večer mi někdo silně zabušil na dveře. Hrozně jsem se vylekal. A on to byl polský turista, který se ztratil,“ líčí Bocek.
Jeho chalupa na tomto opuštěném místě stojí od roku 1887. Před zhruba 60 léty se přestavěla z dřevěnky na částečně zděnou. Muž po večerech vzpomíná na dědu, babičku i rodiče. Jedenkrát ročně jim nechá sloužit mši.
Do školy, do práce před svítáním
Josef Bocek do práce vycházel z domu po třetí hodině ranní, aby to stihl na šestou do Jablunkova, kde dělal obráběče kovů. „Za tmy jsem vyšel, za tmy se vracel. V zimě jsem se brodil několik kilometrů sněhem po kolena,“ poznamenal.
Horal za celý svůj život jen dva roky nocoval jinde, než ve svém rodném domě. „Když jsem se učil, bydlel jsem na internátě,“ podotkne.
