8°C
Rodina z něj chtěla mít stavaře, jeho sny však byly jiné. Po dědečkovi, akademickém malíři, zdědil Milan Linhart výtvarné sklony. Malba ho až tolik neoslovila a soustředil se hlavně na kresbu a grafiku. Jeho cílem bylo dostat se na Akademii výtvarných umění. Osud tomu ale chtěl jinak…
Hrůzný úraz
Ve dvaceti musel povinně na vojnu, která mu změnila život. Sloužil u pohraničníků v Břeclavi a při kontrole vagónů nákladního vlaku se to stalo.
„Tehdy se často pašovalo nejrůznější zboží třeba v dřevěných bednách ukrytých v uhlí. Propichovali jsme je takovými železnými bodci a já se nešťastně dotkl trolejového vedení,“ vylíčil Milan Linhart.
V mžiku muž vzplál jako pochodeň a zřítil se z několika metrů na zem. „Naštěstí mě uhasil kolega, následky ale byly vážné,“ pokračoval. Kromě rozsáhlých popálenin a mnoha dalších zranění takřka přišel o zrak.
Deprese v ústavu
Dlouhé období výtvarník strávil po nemocnicích, kde ho dávali dohromady dva roky. „Nejhorší to ale bylo na rehabilitacích v Hrabyni. Dnes je to moderní ústav, ale tehdy v 70. letech to bylo tak trochu vězení,“ popsal.
Deprese, sebelítost a myšlenky na smrt byly podle něj téměř všudypřítomné. „Rozhodl jsem se, že tomu podlehnout nesmím, že takhle žít nechci, přestože jsem sám málem oslepl a skončil na vozíku,“ řekl Linhart. Další léta hodlal zasvětit humoru.
Handicap byl tabu
Když ho ruce začaly alespoň trochu poslouchat, pořídil si potřebné pomůcky pro slabozraké a vrhl se do tvorby kreslených vtipů. „Neměl jsem problém dělat i fóry o nevidomých a vozíčkářích. Chtěl jsem postižené lidi tak trochu provokovat, aby zkusili život brát s nadhledem,“ řekl.
„Vtipy mi vycházely v periodikách pro postižené. Tehdy sice existovalo spoustu humoristických časopisů, kde ve vtipech byla třeba nahota nebo i politika. Ale lidí s handicapem se nesměly týkat, to bylo tabu,“ vysvětlil kreslíř, který nedávno vystudoval dálkově i dějiny výtvarného umění.
Na paškále i covid
Za jeho tvorbu spojenou s nezdolným optimismem byl už několikrát oceněn. Jako výtvarník však neprahne po ocenění, ale po tom, aby jeho tvorbu mělo možnost vidět co nejvíce lidí.
„Samozřejmě bych byl moc rád. Kdysi jsem tolik možností neměl, dnes je to už o něčem jiném,“ loučí se s úsměvem Milan Linhart, který už stihl nakreslit i pár vtipů k současné koronavirové situaci. Největší radost mu nyní dělá kromě tvorby i malý vnouček Lukášek.
