9°C
Kdy jste si uvědomila, že samu sebe vnímáte jinak?
První pocity, že je něco v nepořádku, přišly s pubertou. Ale sama jsem pořádně nevěděla, co je špatně. Snažila jsem se to různě zdůvodnit, potlačit, utéct od toho. To vše nakonec vedlo k točení se v kruzích, kdy jsem svůj nesoulad s identitou nejprve přijímala a následně potlačovala. To ve mně způsobilo ještě větší zmatek. Nakonec po nějakých třinácti letech bloudění jsem si pevně a jistě řekla: „Ano, jsem žena.“
Procházíte právě tranzicí (laicky změnou pohlaví). Co vše to obnáší?
Důležité je říct, že tranzice probíhá v několika rovinách – úředně, medicínsky, sociálně. Je spoustu věcí, které celková tranzice obnáší – od psychologických vyšetření, přes získání diagnózy u lékařů, obcházení úřadů a společností po změně osobních údajů, překopání celého šatníku, užívaní hormonální terapie. Raději bych asi ale mluvila o takových malých radostech, které jsou spojeny s životem v kůži člověka, kterým se cítím….
Jaké ty radosti jsou?
Rozhodně jsem teď sebevědomější, jsem více komunikativní, otevřená lidem a společnosti. Doslova se mi »odemkly« emoce a prožívám věci víc, než kdy předtím. A i když se mi občas objevují pubertální výkyvy nálad, tak bych nic neměnila, vše je jen pestřejší.
Je něco, co se s proměnou změnilo k horšímu?
Došlo k naprostému úbytku výdrže a fyzických sil, se kterým teď hodně bojuju.
Na ženy jsou kladeny velké nároky ze strany společnosti, ať jsou hezké, dokonalé. Nebála jste se, zda vás lidé budou akceptovat jako ženu, i když taková třeba nebudete?
Tyhle představy o »pravé ženě« jsou jen hlouposti. Tím se vůbec netrápím, nikdo není dokonalý.
Nebála jste se, že když půjdete do tranzice, budete později všeho litovat?
Odpovím částečně otázkou. A nelitovala bych pak do konce života toho, že jsem do ní nešla? Nebudila bych se v noci a nepřemýšlela o tom, jaké by to bylo? Rozhodla jsem se, že budu šťastná, šťastná tak, jako nikdy dříve.
Jaké byly reakce vaší rodiny a přátel?
Nevybavím si jedinou špatnou reakci od lidí, které znám. Moje vztahy s rodinou se zlepšily, sblížili jsme se, jsem k nim otevřenější. S přáteli to vnímám podobně. Praví přátelé se mnou vždy zůstanou a budou mě akceptovat takovou, jaká jsem.
Snažím se být aktivní i v trans komunitě, zapojila jsem se do spolku Trans*parent a získala jsem spoustu nových, milých přátel. V tomto ohledu musím říct, že mi tranzice dala hodně.
A běžně na ulici?
Stalo se mi, že na mě někdo pokřikoval, zažila jsem i pár zmatených výrazů. Ale nejhorší zážitek byl, když mě obtěžoval průvodčí ve vlaku. V rámci »small talku« jsme nějak došli k tomu, že jsem trans. A on se pak musel osobně přesvědčit, že mám doopravdy prsa. Od té doby na té trase odmítám jezdit vlakem, abych na něj už nenatrefila.
Negativní reakce často bývají i v diskuzích…
Ano, jestli si chce člověk zkazit den, stačí rozkliknout nějakou diskuzi. Nicméně i v rámci trans komunity je hodně rozporů a nepochopení a přes to, jak jsme malá skupina lidí, je mi někdy až smutno, že nejsme ani my sami schopni držet při sobě a místo toho na sebe útočíme.
Musela jste zavrhnout všechny vaše původně klučičí zájmy?
Nemusela. Není třeba se řídit nějakým stereotypním pohledem, který dělí koníčky na klučičí a holčičí.
Co pro vás osobně je v tomto směru důležité?
Každá cesta trans člověka je unikátní, každý ji prožívá jinak, má jiné potřeby a cíle, čeho chce dosáhnout, a navíc každý má kolem sebe jiné prostředí. Nemělo by se proto generalizovat a házet nás všechny do jednoho pytle.
Pomáhá projekt TakyTrans
Facebookový projekt TakyTrans vznikl přesně před rokem jako iniciativa bojující proti stereotypizaci trans lidí. Smyslem projektu je informovat o příbězích a zkušenostech trans lidí v České republice a pomoci šířit osvětu směřující k odklonu od lékařské definice tzv. „transsexuality“, která bývá až příliš často zobrazovaná jako jediná možná a správná, k reálnější představě toho, že neexistuje jen jeden způsob „jak být trans“.
Populární psychoterapeut Honza Vojtko o sexu na prvním rande. Ano, nebo ne?
