O dvě hodiny později už se informaci dozvěděli novináři a prostřednictvím médií také Česko a celý svět. A zatímco lidé začali nosit svíčky k Hrádečku i na místa v Praze spojená s odkazem dramatika a politika, novináři v redakci Blesku mysleli jen na jedno: jak o Havlovi v zítřejším vydání informovat pravdivě, čtivě a uctivě.
Jeden dobrý nápad, několik telefonátů s tiskárnou, a lidé v pondělí kráčeli do tramvají, autobusů a metra s XXL Bleskem dvojnásobného formátu, který se od titulky po poslední stránku věnoval nejen smrti, ale hlavně životu tohoto ikonického politika.
„Muž, který změnil národ. Děkujeme!”
stálo na titulce s černobílou fotkou exprezidenta a jeho autogramem, který zdobilo tradiční havlovské srdíčko. „Myslela jsem na to, že mu musím před Vánocemi zavolat a mrzí mě, že jsme se už nespojili,” litovala na našich stránkách v exkluzivním rozhovoru bývalá šéfka americké diplomacie českého původu Madeleine Albrightová.
„Václav Havel je můj prezident navždy,” dojímala se i Jiřina Bohdalová. A o tom, že jsou jeho Dopisy Olze, které psal z vězení, „důkazem hlubokého duchovního života člověka, který pochyboval o všem, včetně Boha“, uvažoval se čtenáři Blesku pražský arcibiskup Dominik Duka.
V mlčení se ale v ten den – a mnohé další – zahalila ta nejsmutnější protagonistka: vdova Dagmar Havlová. Ta byla s mužem do poslední chvíle na Hrádečku. Jejich poslední společné měsíce sice potřísnila aféra kolem Tajné knihy – románu spisovatelky Ireny Obermannové, která dodnes tvrdí, že je o ní a Havlovi a jejich mileneckém poměru.
Vleké problémy
Bývalá první dáma ale přes všechno stála po boku svého muže, kterému už v začátcích jejich více než 15letého vztahu několikrát zachránila zdraví i život. Plicní potíže Havlovi prorokovala nejen vášeň k cigaretám – k těm se na sklonku života ostatně i vrátil – ale také totalitní věznění.
Chronické zápaly plic, vyoperování nádoru, srdeční arytmie, mrtvice a další a další neduhy se vršily a kdoví, jak by je zvládl bez prakticky založené Dagmar. „Vleklé potíže pokračovaly od března, kdy prodělal akutní zánět dýchacích cest. O jeho zdraví pečovala manželka, jeho osobní lékař Tomáš Bouzek, ale také sestry boromejky, které se u Havlových střídaly,” popisoval do detailu Blesk ve svém vydání věnovaném Havlovi.
„Na jedné z odřeknutých akcí, mikulášském bazaru 5. prosince, se tak ukázala jen Dagmar Havlová. ,Doufám, že na Vánoce už bude Václavovi dobře,´ řekla tenkrát. Bohužel, její přání se nevyplnilo…” vzpomíná v článku redakce Blesku.
Další materiál Blesku s názvem „Řekl ďáblu ne, když jiní mlčeli“ pak rekapituloval, jak se Havel ze synka z prominentní pražské rodiny proměnil v disidenta a – byť pro někoho nesrozumitelné a příliš intelektuální – tak pořád efektivní a neúnavné svědomí národa. „Zatímco pro domácí papaláše byl vyvrhelem, posnídat s ním do Prahy přijel třeba francouzský prezident François Mitterrand…” popisuje článek.
Sbohem, pane Prezidente
Co následovalo v dalších dnech, pamětníci znají. Svíčky a pláč po celé republice, dojemné vzpomínky světových státníků na subtilního ráčkujícího sympaťáka v příliš krátkých kalhotách, vdova Dagmar, kráčející za jeho rakví uloženou na lafetě přes celou Prahu, a funus, jaký u nás v moderních dějinách nikdo neměl – rozloučení s Václavem Havlem v katedrále svatého Víta v Praze vysílaly 23. prosince živě desítky televizních stanic po celé zeměkouli.
Mezi hosty byli exprezident USA Bill Clinton, britský premiér David Cameron či francouzská hlava státu Nicolas Sarkozy a hradní nádvoří byla zaplněna truchlícími lidmi, kteří snad ani nechtěli nakouknout dovnitř, ale jen osobní přítomností vyjádřit, že stejně jako Havlovým zvolením prezidentem kdysi něco začalo, jeho skonem něco velikého končí.
Neuškodilo, že na Hradě tehdy vládl prezident Václav Klaus. Ten se s Havlem sice často hádal či s ním soupeřil, uměl ale pohlédnout za horizont a uvědomit si, jakou akci si jeho smrt žádá. S plánováním pohřbu začal v tu minutu, kdy se o Havlově skonu dozvěděl. „Na dnešní odpoledne jsem na Pražský hrad pozval nejvyšší ústavní činitele – předsedy obou komor Parlamentu a předsedu vlády – abychom společně připravovali další nezbytné kroky,” řekl nám.
Kdo se chtěl konečně uceleně dozvědět, z jakého prostředí Havel procházel, co pro něho znamenaly ženy a proč se při jejich výběru vždy inspiroval svojí dominantní maminkou či jak strávil své poslední měsíce obklopen boromejkami, dostal 19. prosince i díky Blesku šanci.
Na otázku, kým byl doopravdy, se pak ve svém komentáři pokusil odpovědět tehdejší šéfredaktor Pavel Šafr. „Byl to člověk, který změnil národ. Bojoval za naši svobodu a svoboda je ten největší dar, který máme. Otisk jeho osobnosti, v mnohém pozitivní a v něčem rozpačitý, ponese navždy jedna celá epocha českých dějin. Jeho úžasný životní příběh se promítl do životního příběhu každého z nás.”
