„Nádhera! Český hokejový tým dobyl svět! Ani v poslední zkoušce pod olympijskými kruhy neklopýtl a stojí na hokejovém Everestu. Rusové byli pokořeni a celek trenérů Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera do zlaté pokladnice českého hokeje přihodil poslední chybějící klenot – olympijské zlato,“ reportoval z Japonska tehdejší šéf sportovní redakce Zbyšek Pechr.
„Hašek, Jágr, Reichel a dvacet dalších bojovníků je okamžitě v myslích českého národa povýšeno mezi božstvo.Česko se raduje, národ vychází do ulic. Statisíce lidí v ulicích a na náměstích propadaly euforii, přitom se teprve připravovaly na uvítání svých zlatých hochů, kteří slíbili, že na cestě kolem zeměkoule za pokračováním sezony v NHL aspoň na pár hodin zavítají do Čech. Dnes odpoledne by jim každý měl přijít poděkovat,“ apeloval na dálku.
Olympijské hry 1998 v japonském Naganu nabízely něco, co tady nikdy dřív nebylo – účast veškerých hvězd světového hokeje včetně titánů zámořské NHL, která poprvé v dějinách kvůli olympiádě přerušila sezonu. Turnaj století, začalo se klání okamžitě přezdívat.
Může někdo vůbec konkurovat Javorovým listům v nejsilnější sestavě? Kanadě s Royem v bráně, Bourquem a MacInnisem v obraně a Gretzkym, Lindrosem, Yzermanem a Shanahanem v útočné vozbě? Můžou jejich týmu snů čelit spíš Američané (mj. Chelios, Hull, Modano, LeClair...), hvězdami nabitá ruská sborná (Bure, Fjodorov, Jašin…) anebo na bruslích létající Seveřani?
Čechy, byť měli elitního gólmana Dominika Haška a obávaného střelce Jaromíra Jágra, nikdo moc vážně nebral. Zvlášť poté, co se tak ztrapnili v předolympijské generálce na Světovém poháru 1996, kde rozklížený tým projel všechno, a loučil se dokonce nakládačkou od Němců.
Právě Světový pohár ovšem Čechům poslouží jako memento, jež se nesmí opakovat. Kouč Hlinka na soupisce namíchal půlku týmu z NHL s půlkou z evropských zdrojů, nerozpakoval se vzít veterána Vladimíra Růžičku, aby měl kapitána, jehož poslechne i Jágr, hráči si mezi sebou vyříkali (ne)dávné křivdy, vyčistil se vzduch a s nálepkou outsidera vyrazili do boje: „Však počkejte, my vám ukážeme, že hokej hrát dovedeme...“
Sázka na silné individuality a sílu soudržné litvínovské kliky, do níž vedle spolužáků Šlégra, Reichla, Ručinského, Langa a Beránka patřil i matador Růžička, emigrant Svoboda a čarostřelec Čaloun, se Hlinkovi hned začala vyplácet. Sice projel jeden zápas s Rusy, ale tváří v tvář nejtěžší možné cestě turnajem začal konat zázraky. Ve čtvrtfinále hlavně díky fenomenálnímu Haškovi v bráně sbalil kufry k cestě domů Američanům, v semifinále sehrál vyrovnanou, dlouho bezbrankovou partii s favorizovanými Kanaďany. „Takhle pálí Guma!“ jásalo se po gólu svalovce Šlégra. Tým ustál i vyrovnání jen 63 vteřin a nakonec díky jedinému zásahu Reichla slavil postup po nájezdech! Prvotřídní senzace byla na světě!
„Hoši, a teď zlato!“
burcoval Blesk na titulce v sobotu 21. února před finále s nenáviděnými Rusy. To už dávno hokejem žila celá země, v olympijské vesnici hokejistům z faxu (pamatujete?) lezly kilometry a kilometry povzbudivých vzkazů, které si poctivě pročítali a těmi nejlepšími si motivačně tapetovali kabinu.
Zbýval poslední stupínek. V neděli, v Česku v 5:30 ráno, se šlo na věc. Všichni hráči v bílých dresech před nástupem hladili jako vždy skleněného slona pro štěstí v rukách maséra Šaška a vrhli se do boje. Byla to frenetická podívaná, v hale Big Hat útok střídal útok. Ty ruské se tříštily o geniálního Haška, českým vždycky chyběl kousíček. „Ááááách!“ vzdychlo celé Česko dvakrát, to když Jágr a pak i Beránek trefili jen tyčky. Na Staromáku se tísnilo 80 tisíc lidí, plné bylo Boby centrum v Brně i náměstí všech měst, která se rozhodla nad ránem zápas vysílat na plátnech či velkoplošných obrazovkách. Silou společné myšlenky tlačili svůj tým k vítězství.
Češi se zdáli gólu blíž, ale nepřicházel. Až ve 48. minutě Patera vyhrál vhazování, Procházka předal puk na modrou čáru, kde napřáhl ke střele bek Petr Svoboda. Emigrant s číslem 23 na zádech a roztomilým americkým přízvukem v pořád dobré češtině. „Svoboda. Góóól! Je to tam!“ jásal komentátor Petr Vichnar, jakmile puk lupl o síťku v horním růžku ruské branky.
Zbytek už byl věcí neprůstřelného Haška (z 89 střel a 5 nájezdů ve vyřazovacích bojích pustil za záda jediný puk!) a pozorné obranné vozby před ním. „Hašek na Hrad!“ burácel Staromák. V 7:57 českého času se blížila siréna. Když zbývalo pět vteřin a Rusové honili puk za vlastní brankou, komentátor Robert Záruba spustil svůj památný vítězný ryk určený 4,5 milionu dospělých diváků u televizí: „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje! Jsme olympijští vítězové! Přepište dějiny!“ Ruský medvěd klesá skolen k ledu.
Na euforického Haška už mezitím skákal celý tým, kouč Hlinka se ocitl v náruči kolegy Lenera, v hledišti plakaly maminky a manželky hráčů, v Česku pak ze samé radosti všichni ostatní. „Byli jsme nejlepší. Porazili jsme po sobě tři nejsilnější týmy na turnaji – Ameriku, Kanadu a Rusko. Co víc se dá dokázat?“ měl jasno nejlepší hráč turnaje Hašek. „Snad už jen vyzvat Marťany,“ nabízel veselý asistent trenéra Lener.
Zadostiučinění bylo o to silnější, že na straně poražených stáli právě Rusové. „Bylo krásné, že museli přijít oni k nám a podat nám ruku. My jsme to taky párkrát dělali,“ věděl kouč Ivan Hlinka, zlitý už od hlavy k patě šampaňským a posílen několika stakany vodky. „Jo a je to, pánové, můj asi osmnáctý největší úspěch v životě. A už mi dejte pokoj!" odpálkovával nejméně oblíbený dotaz na vítězné pocity.
Cesta slávy
Zbývalo splnit slib fanouškům. Aby se národu, který za ně dýchal, mohli pochlubit vyválčeným zlatým pokladem, museli obletět zeměkouli. Cestovali celkem 19 hodin a bylo to dobrodružství prosycené mixem štěstí a únavy, lepkavého šampusu a pivní pěny a zahalené oblaky dýmu z vítězných doutníků. „Asi jedinej, kdo nemusel pít, byl pilot,“ škytal v Praze Pavel Patera. Cestou z letiště se na čtvrthodinku stavili ve vile prezidenta Václava Havla, který pro každého měl pamětní medaili a panáčka slivovice. „Udělali jste pro naši zemi víc než všichni politici. Díky vám vědí miliardy lidí, co je Česká republika," složil jim na zahradě Havel poklonu. „Navíc jste způsobili, že v republice nyní panuje vynikající nálada, je zde cítit vlastenectví, lidé se chovají slušně k sobě, a dokonce i ke mně jako k hlavě státu.“
Víc už je ale řečněním zdržovat nechtěl. „…vždyť na vás čeká už prý sto čtyřicet tisíc fanoušků na Staroměstském náměstí, tak jeďte za nimi!" loučil se. A tam to byla teprve veselice! Málokdo zamhouřil oka, jedenáct borců z NHL i tak ale muselo za kuropění skočit zase do letadla a letět dál do zámoří.
Byly to zkrátka báječné dny, bohužel se ale vyplnila věštba, kterou ve svém olympijském komentáři po skončení Her v Blesku vyslovil již zmíněný Zbyšek Pechr: „Tři medaile, korunované úžasným zlatem z nejtěžšího hokejového turnaje všech dob, jsou více, než mohl čekat i ten největší optimista. Zrodily se totiž z takového úhoru, že jsou vlastně zázrakem. Zázrakem, který se nebude opakovat…“
Proč je pro nás Nagano taková sláva?
