Stačí děti učit

Gever Tulley, americký počítačový expert, ale také rodič, spisovatel a zakladatel tzv. školy hraním, se na jedné konferenci už před dlouhými deseti lety krásně rozhořčoval. Poukazoval na to, jak to Amerika přehání s předpisy k zajištění bezpečnosti dětí.

Pokud ho mám citovat, zmiňoval, jak absurdní se mu zdají obrázky varující před udušením dítěte na každém malém kousku igelitu stejně jako označení, které na kelímku s kávou předesílá, že obsah je horký.

A s nadsázkou prohlašoval, že všechno, co má ostřejší hrany než golfový míček, zakazujeme používat dětem do věku deseti let a považujeme to za něco pro ně nebezpečné. Ano, Amerika obecně ráda přehání.

Ale uplynula jediná dekáda a my už i u nás děláme bezmála to samé. Ze strachu o děti jsme vytvořili disciplínu plnou předpisů, doporučení, preventivních opatření. Přestali jsme věřit tomu, že stačí děti určité věci naučit.

Zapomněli jsme, že jsme taky byli malí, lezli jsme po stromech, ukazovali si malé kudličky rybičky už v mateřské školce, padali z kol, sáhli si na horký hrnek a… kupodivu žijeme. Riziko vždycky bylo, je a bude součástí života. Navíc velmi důležitou.

A tím, že ho kolem dětí takřka eliminujeme, se dopouštíme zásadních chyb, které se mohou právě našim dětem stát jednou tím největším nebezpečím.

Autor: Shutterstock.com

Vychováváme izolované strašpytlíky

Nechat děti poznávat svět znamená nechat je poznat, co je pro ně v pořádku a co opravdu nebezpečné. A také jim ukázat, co dělat, když na nebezpečí narazí, kde ho předvídat a podobně.

Ale určitě to neznamená jim všechno zakazovat, od nebezpečných nebo potenciálně nebezpečných věcí je držet dál, což děláme tím víc, čím víc jsme úzkostliví, vystrašení.

Asi je to tím, že se rodiči stáváme ve stále pozdějším věku a na své děti pak koukáme (pochopitelně) jako na svaté obrázky. Nicméně místo toho, abychom je nechávali poznávat svět tak, jak je to přirozené, vymezujeme jim jen kousíček světa, který pokládáme za bezpečný. Spíše bychom je přitom měli naučit s nebezpečím zacházet.

Když se totiž potom dostanou do skutečného kontaktu s rizikem, nevědí, co s tím, a jsou v ještě větším ohrožení, než kdybychom se tak nesnažili o ultra bezpečný svět. Izolací ztrácejí přirozené schopnosti, vrozenou kreativitu, díky níž se vyrovnávají s netradičními situacemi. A především přicházejí o sebevědomí a dusí se strachem a nejistotou.