Paní Hofmanová, jak jste se k profesi kriminalistky dostala?
„Čistě náhodou. No, a potom jsem zjistila, že to je věc, která mě nesmírně baví a která mě naplňuje, protože jsem poznávala stále nové věci, nové postupy, měla jsem velice úzké kontakty na celou západní Evropu. Metody, které byly tam, jsem se snažila přenést sem.“
Popíšete nám vaši cestu ze školství k policii?
„Sedmnáct let jsem učila na střední škole přírodní vědy, biologii, chemii a už mě to neuspokojovalo. Nadšení z toho, že můžete předávat studentům a žákům úplně něco nového, pominulo. Ukázalo se, že s nástupem demokracie si mnozí mysleli, že si můžou všechno dovolit. No, a mně škola už nepřinášela potěšení. Říkala jsem, že potřebuju změnit zaměstnání, abych nevyhořela. A tak jsem se dostala do výběrového řízení k policii. Původně jsem si myslela, že půjdu do laboratoře, ale dostala jsem nabídku dělat vyšetřovatelku, tak jsem ji přijala a otevřel se mi nový svět, ve kterém jsem více než třicet let.“
Na vyšetřování vražd ale musí mít člověk asi žaludek…
„Díky tomu, že mám jako specializaci antropologii na přírodních vědách, jsem byla na mrtvoly zvyklá, protože jsme chodili v rámci anatomie i na pitvy. Když jsem pak viděla, co se událo na místě činu, bylo mi spíš někdy obrazně řečeno nevolno z toho, jak někteří pachatelé o svých obětech mluvili.“
Co vás hnalo ve vyšetřování dopředu?
„Můj tatínek byl ochotnický divadelník a už jako malou mě naučil si hodně věcí představovat v obrazech. Dokázala jsem si představit, co oběť prožívala předtím, než přišla její poslední chvilka. To byla věc, která mě hnala dopředu. Nikdy jsem to neměla tak, že bych přišla domů a všechno odhodila. Obstarala jsem děti a hned jsem se ponořila do knížek, protože abyste tohle mohla dělat, tak musíte mít znalosti, které přesahují ty běžné. Psychologii jsem měla z vysoké školy, ale musela jsem si dostudovat soudní lékařství, psychiatrii a další obory, abych mohla sestavovat profily pachatelů.“
Spolupracovala jste na vyšetřování orlických vražd a také jste rozmluvila Karla Kopáče, tedy organizátora gangu orlických vrahů, který v letech 1991–1993 zavraždil pět lidí a jejich těla shodil v sudech do hlubin orlické přehrady.
„Poté, co došlo k jeho zranění (v roce 1994 si Kopáč při autonehodě zranil páteř a zůstal na vozíku – pozn. red.), byl hospitalizován a odmítal vypovídat. Chodili za ním kolegové z kriminálky. Někdo říká, že se s ním bavit začal, to ale nemůže být součástí trestního řízení, protože u toho nebyl obhájce. Vy ho totiž musíte poučit o tom, jaká má práva, bez toho vám může povídat cokoliv, ale nedostane se to do spisu a soudci a státní zástupci pracují pouze s tím, co je ve spisu. Já jsem byla první člověk, který ho poučil o jeho právech a se kterým on začal mluvit.“
Tradovalo se, že mluvil proto, že jste se mu líbila…
„Našla jsem si k němu takový nějaký vztah, že se mi otevřel. Hodně věcí, které jsem mu rozporovala, se mi snažil vysvětlit a já musela v sobě zapřít negativní emoce, které jsem vůči němu měla, protože jsem věděla, co všechno udělal, ale potřebovala jsem vědět podrobnosti a na podrobnostech postavit celý příběh.“
Projevilo se na vás nějak, že jste se tak dlouho zabývala tak temnými tématy?
„Samozřejmě se to projeví. Měla jsem problémy se spánkem, protože v okamžiku, kdy nekontrolujete mozek a necháte ho, ať si ve spánku dělá, co chce, vytvářejí se vám takové obrazy, že když se probudíte, jste ráda, že se vám to jenom zdálo. Pak ale přišlo období, kdy jsem to tak trošku dala stranou. Když jsem ale pak psala knihu (Myšlenky zločince v české kotlině – pozn. red.) a ohlédla se o několik let zpátky, se mi to zase vrátilo a můžu říct, že to jsou věci, na které skutečně nikdy nezapomenete.“
Bála jste se někdy?
„Bylo i období, kdy jsem se skutečně bála! Doma se musela přijmout některá opatření, abychom věděli, kdo nám přichází do bytu, protože jsem tam měla dvě děti...“
Jak se vám to tedy podařilo dát stranou, jak jste řekla?
„Nejdřív jsem usínala s léky na spaní, a když se mi podařilo usnout bez nich, tak jsem se probudila ve dvě, ve tři ráno a už jsem nespala. Teď je to lepší, ale stejně vidíte, co se děje.“
Například?
„Pořád se vracím ke střelbě na filozofické fakultě a říkám si, že jsme mohli být dál, ale nejsme. Tak to je třeba věc, která mi v současné době mnohdy také nedá spát.“
Pojďme teď přeladit na lehčí notu. Co vás přivedlo do detektivní show Zrádci?
„Dostala jsem nabídku do druhé řady a upřímně řečeno, vůbec jsem nevěděla, o jakou show jde, protože se v rámci zachování duševního zdraví na žádnou nedívám. Tak jsem si pustila tu první sérii a původně jsem si řekla, že to není pro mě. Nejsem typ člověka, který by denně štěbetal s desítkami lidí. A druhá věc, která mě odrazovala, byly určité zdravotní problémy. Říkala jsem si, abych jim nekazila ty mise, když nebudu moct běhat a zvedat těžký věci.“
A nakonec jste souhlasila. Proč?
„Dostala jsem ještě čas na rozmyšlenou a já jsem o tom doopravdy hrozně moc uvažovala a udělala jsem to samý, jako když jsem šla k policii – nikomu jsem neřekla, že nad tou hrou uvažuju, tak to věděl pouze manžel, který nechal rozhodnutí na mně. A já si řekla, že to zkusím, i když jsem počítala, že brzy vypadnu. Ale zároveň mě zajímalo to kolem: Kolik lidí to dělá, jak to vypadá…Tak jsem se nakonec stala součástí hry.“
Šla jste do ní ale pod jinou identitou a svou profesi zatajila. Bylo to chytré?
„Protože mi bylo jasné, že jakmile hned na začátku řeknu, co jsem dělala, budou se ode mě distancovat, protože si budou myslet, že na někoho kouknu a hned zjistím, že je zrádce! Což je teda úplný nesmysl, tak to nefunguje… Nicméně jsem si na začátku zvolila jméno Kateřina, protože jsem se předtím mockrát vyjadřovala ke střelbě na filozofické fakultě a jméno Jiřina není tak obvyklé a lidé by si ho mohli spojit s příjmením Hofmanová.“
Hned v prvním dílu jste ale byla odhalena. Počítala jste s tím?
„Počítala, ale byla jsem překvapená, že když jsem tam přišla jako Kateřina, tak lidi jako pan Čestmír, Daniela Brzobohatá nebo zrádkyně Bára, kteří by mě měli normálně znát, protože mají moji knížku, mě nepoznali. Nebýt Tomáše, tak by mi ta změna jména prošla! Jinak všechno ostatní byla naprostá pravda a nebylo pro mě jednoduché, když mě Tomáš nařkl ze lži, že vůbec neučím na Panevropské univerzitě. Učím na ní už pátým rokem. Čekala jsem, jak to všechno ustojím, protože tam to je nesmírně psychicky náročné.“
Nebála jste se, že vám případné odhalení uškodí a že vás ostatní budou mít za zrádce?
„No, to by se klidně mohlo stát. Ale záleželo na tom, jaká byla moje obhajoba, protože na tom je hra postavená a já v ní říkala pravdu. Nejhorší je, když někdo lže, protože řekne, co mu slina na jazyk přinese a potom si nepamatuje, co už řekl. Když ale mluvíte pravdu, tak vás nikdo nenachytá.“
Blesk Poslední zrada: „Mia by mohla napsat knihu o manipulaci, jsem kvůli ní víc ostražitá,“ říká Sofie Blesk Poslední Zrada
Rovněž vás mohli zrádci zavraždit jako někoho, kdo by je mohl odhalit!
„U toho kulatého stolu jsem to ustála, ale když skončil a všichni mi říkali, jak to bylo skvělý, tak mě to zlomilo a přišly první slzy.“
Upřímně: Poznáte, když člověk lže?
„To byste poznala v okamžiku, když toho člověka znáte a víte, jak se chová v normálních a v nenormálních situacích. Protože to, že někomu cuká koutek nebo si dává ruce před obličej může být úplně normální reakce…“
Byla jste úspěšná v tipování, kdo by mohl být zrádce a kdo ne?
„Někdy ano, protože mě hrozně bavilo pozorovat hráče kolem. A když někdo nějak argumentoval, a já ty argumentace mám v malíku, tak jsem si v duchu říkala, jak ten člověk argumentuje blbě, a byla jsem zvědavá, kam se posune. To je úžasná studie chování lidí. Přijala jsem ve hře roli, která mi byla hned po prvním díle přidělena, no a vidíte – dostala jsem se až do dvanáctého.“
Jenže i s Miou! Tu jste ani vy dosud neodhalila a zdálo se, že jste na ni neměla ani podezření!
„Měla. Ale v televizi třeba není to, co jsem říkala ve zpovědnici anebo co jsem říkala Mie, když jsme jely v autě. A to je kouzlo střihu…“
Zvládla byste vy být zrádcem?
„Když se na to dívám, byla bych radši zase věrná…“
Nakonec tedy nelitujete, že jste do Zrádců šla?
„Vůbec ne, naopak. Někdo chodí a platí těžké peníze za nějaké adrenalinové sporty a tohle je adrenalin, který jsem zažila jenom při kritických situacích ve vyšetřování, kdy doopravdy šlo o to, jestli udeřím hřebíček na hlavičku a pachatel se mi přizná.“
