Pokud do našeho života nezasáhne rodinná tragédie či živelní pohroma, žijeme ve střední Evropě klidně a největším stresem, se kterým se setkáváme, je pětka, kterou dítě přinese ze školy, či nedoplatek za plyn. Naše mantinely jsou tak nastavené, války a humanitární katastrofy jsou něčím, co se děje jinde a jiným, něčím, co patří do televizních zpráv. A čím méně jsou nám jejich oběti vzhledem či životním stylem podobné, tím snadněji to snášíme. 

V Africe prostě děti umírají, no, je tam hlad, nemoci a žijí tam divní lidé… a mají těch dětí hodně, tak je to možná ani tak moc nemrzí, namlouváme si a vytěsňujeme myšlenku na smrt a neštěstí, abychom se nemuseli bát. Naopak rádi se bojíme toho, co nám bezprostředně nehrozí. Konfrontace s realitou lidského neštěstí může náš pohled ale změnit navždy. Ve chvíli, kdy to, co v myšlenkách zaháníme kamsi do temného kouta, získá tvář, pach, reálný rozměr, už nemáme šanci uhnout před skutečností a zatímco pro veřejnost je uprchlická krize teoretický problém, který se mnohomluvně a nepříliš fundovaně řeší, existují i lidé, kteří se problému opravdu „dotkli“. Jedním z nich je i právník Jan Vrobel. 

Co byl prvotní impulz, který vás donutil sednout do auta a vyrazit na pomoc uprchlíkům? Zdá se, že to byla vaše první charitativní akce?

Byla. Běžně dávám na ulici peníze bezdomovcům, přispívám na charitu (třeba na Lékaře bez hranic nebo Hardcore Help Foundation), ale osobně jsem se nikdy nebyl v otázce trpících lidí konfrontovat s jinou než mediální realitou. Až na začátku září, kdy se začalo mluvit o uprchlících živořících na nádraží Keleti, jsem už nemohl sedět s rukama v klíně.
Přátelé mi půjčili auto, pomohli ho naplnit humanitární pomocí a s kamarády jsem ho odvezl lidem na Keleti, kde jsem potkal spoustu lidí a rodin ze Sýrie a Afghánistánu. Posléze jsem u sebe v Praze ještě pohostil Kaise a Lili, kluka a holku, studenty syrských vysokých škol, kteří skončili v centru Zastávka u Brna poté, co omylem nastoupili ve Vídni do špatného vlaku, a skončili tak v rukou české policie.
Připomínám, že ilegální překročení hranic je pouze přestupek, něco, co se v civilizovaném státě řeší pokutou. V případě, že hranice překročí válečný uprchlík, má nárok na ochranu na základě mezinárodního práva.
U nás takové lidi zavíráme do vězení. V případě Kaise a Lili trval pobyt dlouhých a nepříjemných dvacet dní. Daňové poplatníky nic nestál, pobyt jim byl hrazen ze zabavených peněz. Po propuštění jsem je u sebe nechal přespat a pak je poslal za jejich rodinami do Berlína.
V mezičase jsem už ale trávil víkend na srbochorvatské hranici poblíž Bapska, kde čeští dobrovolníci svépomocí zřídili funkční checkpoint a pomáhají chorvatské policii i srbským úřadům zvládat situaci.
Odvádějí na místě mimořádnou práci a pomáhají odvrátit hrozící humanitární katastrofu. Česká republika na ně může být právem pyšná, mají skvělou pověst. Dohromady jsem za dobu svých cest viděl na patnáct tisíc uprchlíků.

Co pro vás bylo nejvíc překvapující? Vyskytlo se něco, na co jste opravdu nebyl připraven?

Nepochybně. Víte, my tady žijeme v obrovském blahobytu. Máme nejnižší nezaměstnanost široko daleko, 99 % lidí má co jíst a kde spát. Samozřejmě i my máme sociální případy a problémy, jimiž se musíme zabývat. Musíme pomáhat bezdomovcům, důchodců, matkám samoživitelkám, nemocným.
Ale tam vidíte na jednom místě tisíce lidí, co nemají zhola nic a jsou naprosto odkázáni na druhé. Mají třeba peníze a telefon, já bych si telefon na cestu vzal taky, ale ty peníze často nemají kde utratit, protože jim lidé neprodají věci, ve východní Evropě je odmítají vpustit do prodejen.
Reálně tak mají dvě ruce, v nich své děti a něco málo na sebe. To je vše. Mnozí mají nateklé nohy, jsou fyzicky deprivovaní na úroveň, kterou si našinec neumí představit. Šli měsíce pěšky po kolejích a v bahně. Je nemožné si představit takovou dávku utrpení, pokud s ním nejste přímo konfrontováni.
Na přechodu Bapska-Šid na srbochorvatské hranici přede mnou padla na zem devadesátiletá paní a já měl strach, že umře. Nikde nebyl žádný doktor a ani Lékaři bez hranic, které mám samozřejmě v obrovské úctě, v noci na hranici neoperovali. Čili největší šok pramení z poznání, že na světě jsou lidi, co nám jsou vydáni na pospas. Nemají nic, v tuto chvíli neznamenají nic a je na nás, zda se s nimi budeme bavit jako s lidskými bytostmi, co mají nějakou důstojnost. Pokud jde o mě, jiná alternativa neexistuje. Chovat se k lidem slušně může vést k dobré budoucnosti. Chovat se k nim jako ke kriminálníkům je cesta do pekla.

Autor: archiv českých dobrovolníků

Stal jste se v očích mnoha lidí „frontmanem“ pomoci uprchlíkům. Jste vidět, jste slyšet ... proti angažmá v kapele Cruadalch asi trochu změna. Jak to vnímáte?

Upřímně, jsem zvyklý na to být docela vidět a slyšet, ale pravda je, že míra pozornosti, jíž se mi nyní dostává, je úplně disproporční.
Neudělal jsem nic jiného, než že jsem se sebral a odjel na Keleti poskytovat humanitární pomoc, protože jsem se na situaci a mediální výplach už jednoduše nemohl dívat. Chtěl jsem inspirovat lidi k aktivitě, to se mi částečně určitě povedlo a jsem za to moc rád. Na druhou stranu být vnímán jako frontman?
Nelítám ve vrtulníku nad východní Evropou, jsem normální občan a dělám mimo své dobrovolnické akce normální práci. Dobrovolníků jsou stovky a není důvod, proč bych měl být vidět pouze já. Jsem nesmírně pyšný na každého, kdo pomáhá trpícím lidem a šíří dobré jméno České republiky. Protože to je přesně to, co čeští dobrovolníci dělají. Tahle země na ně může být právem pyšná. Lidé protestující proti islámu by jim měli tleskat.
Jestli někdo tlumí vášně, jestli někdo dělá pozitivní krok k možnému dobrému soužití mezi lidmi, jsou to čeští dobrovolníci pomáhající uprchlíkům.

Kdo jsou dobrovolníci ... Spousta lidí je vidí jako nějakou organizovanou jednotku pravdy a lásky, ale jak je to doopravdy?

Stejně jako se nedají charakterizovat jedním slovem Češi, Němci či uprchlíci, nedají se jedním slovem charakterizovat ani dobrovolníci.
Jsou to individuality a narazíte mezi nimi na různé lidi. Zdaleka ne každý mi sednul, na druhou stranu jsem mezi nimi našel i řadu lidí, s nimiž dále udržuji intenzivní kontakt, skoro bych se nebál mluvit o přátelství.
Krizová situace má sklony lidi sjednocovat rychleji, než by se to stalo normálně. Dobrovolníci z Berkasova jsou nicméně pestrá paleta lidí, muži i ženy, studenti a absolventi vysokých škol stejně jako lidi, co dělají celý život manuální práci, různé povahy...
Ono je obecně dobré si uvědomit, že každá masa lidí není nic jiného než souhrn individualit. A platí to pro každou takovou masu.
Uprchlíci jako takoví, jsou také individuální lidské bytosti různých povah. Připadá mi to samozřejmé, ale někteří našinci mají sklony na to zapomínat.