Když jste začala brát rozum, Jiřina se dostala do věku prvních lásek. Jaký byl její první manžel Břetislav?
„Hrozně hezkej! (smích) Jiřině jsem ho hrozně záviděla a pořád jsem je přemlouvala, aby se líbali. Šíleně jsem to prožívala. A další věc – byl hrozně chytrej. Jiřině vždycky imponovali chytří chlapi.“
Právě kvůli němu Jiřina na čas odešla do Ostravy. Mrzelo vás to?
„Nepamatuju si, že by mi nějak výrazně chyběla. (smích) Přicházela jsem do puberty a Jiřina mě dost sekýrovala, takže v tomhle směru jsem si oddychla.“ (smích)
Užila jste si jejich svatbu?
„To byla taková svatba… Spíš jen obřad. Všichni jsme tam brečeli, ale hlavně proto, že jsme mysleli na tátu, který tam nebyl. Myslím, že to na tu dálku blbě prožíval i on. Hrozně se těšil, jak Jiřinu povede k oltáři, a ono nic. Byl v tu dobu už ve vězení.“
Měla jste z Jiřiny respekt jako z rodiče?
„Svého času mi Jiřina dělala tátu. Hlídala, kdy a jak chodím, kdy se vracím domů. Já spoléhala na to, že máma už spala, takže když se ráno ptala, v kolik jsem přišla, něco jsem jí napovídala. Jiřina si mě ale potom vždycky zavolala do kuchyně, to už jsem věděla, co bude, a tam jsem musela vyklopit, jak to bylo doopravdy. Jiřině nešlo lhát.“
Když se jí narodila dcera, bylo to v době, kdy se Jiřina musela hodně otáčet, pomáhala jste jí s výchovou?
„Simona je jako moje třetí dítě. Tak jako Jiřina mě, i já jsem potom musela hlídat Simonu. Vozila jsem ji v kočáře. Kamarádky šly třeba na jahody a já hlídala. Jak já jsem tehdy Simonu nenáviděla! (smích) Vadilo mi, že nemám volno.“
Jaká byla malá Simonka?
„Vzteklá! Temperament se u nás v rodině drží.“ (smích)
Radily jste se s Jiřinou o svých partnerech?
„Nezapomeňte, že jsme byly dvanáct let od sebe. Každá jsme své milostné věci řešily v jiné době.“
Ale říkáte, že jste byla estét, takže se vám určitě musel líbit i Radek Brzobohatý…
„A víte, že ne? Radek nikdy nebyl můj typ. Navíc v době, kdy spolu byli, už jsem měla dvě děti a svých starostí nad hlavu. Ale řekla bych, že ty první roky s ním byly nejšťastnější doba Jiřinina života.“
V roce 1968 jste emigrovala, jak se to seběhlo?
„V době, kdy přišla okupace, Jiřina byla s Radkem a se Simonou na dovolené v Rakousku. Sešli jsme se ve Vídni, protože tam tehdy byl i můj manžel a mě za ním z Prahy i s dětmi vypravil tatínek. Jela se mnou i maminka, ale ta si ve spěchu nevzala doklady, takže ji od hranic vrátili. Ve Vídni jsme se s manželem rozhodli, že se prozatím nevrátíme. Když jsem to oznámila Jiřině, nepřemlouvala mě. Nikdo jsme nevěděli, co nás v příštích měsících a letech čeká. Jiřina se ale do Československa vrátit chtěla.“
Řekla byste v tu chvíli, že odjíždíte natrvalo?
„Byla jsem z toho celá pryč, takhle jsem neuvažovala, líbily se mi hlavně rakouské výkladní skříně plné zboží, však mi bylo třiadvacet let. Nenapadlo mě, že odjíždím napořád. Dnes mě mrzí, že jsem odešla.“
V Rakousku jste nezůstala, vaším domovem se stalo Švédsko. Proč to?
„Na to vždy odpovídám takovou humornou historkou, ale něco pravdy na ní je. Jako malé jsme měly s Jiřinou v ulici kamarádku, jejíž mamince chodily ze Švédska katalogy s oblečením a my si je půjčovaly. Jednak se nám ta móda líbila a hlavně – všechno to stálo jednu nebo dvě koruny! Švédsko bylo v mé dětské hlavě zemí zaslíbenou, nechápala jsem, že švédská koruna je něco jiného než ta československá. (smích) Takže později, když jsme si s manželem vybírali, kde zkusíme začít žít, navrhla jsem Stockholm.“
Jak dlouho jste se s rodinou neviděla?
„Řadu let. Určitě pět, šest. Ze začátku jsme neměli ani na telefon, takže kontakty s domovem byly velmi sporadické. Pak se to zlepšilo, ale vždy to bylo složité.“
Kdy jste se mohla znovu podívat domů? Až po revoluci?
„Ne, už dříve, právě v té polovině sedmdesátých let. Zařídila jsem si vystěhovalecký pas, takže jsem po nějaké době mohla přijet do Prahy. Ale nebylo to nic příjemného. Do čtyřiadvaceti hodin po příjezdu jsem se musela přihlásit na policii, vystát frontu, podrobit se výslechu… Byla jsem z toho celá nervózní, zpocená…“
Upřímná sestra Jiřiny Bohdalové: Povím vám, jaká je doopravdy! Petr Macek, Jan Jedlička
A rodina, nebo Jiřina, se za vámi podívat mohla?
„Mám hlubokou vzpomínku, když byla Jiřina ve Švédsku na mistrovství světa v roce 1969, když jsme vyhráli nad Ruskem. Byli jsme s ní s manželem a s dětmi na letišti, já brečela, neuměla jsem to zastavit, měla jsem takové černé rukavice a neustále si jimi zakrývala obličej. Ani jedna z nás na tohle nemůže zapomenout. Mám to jako silnou vizuální vzpomínku.“
Změnila se za tu dobu odloučení?
„V soukromí je pořád stejná. Sekernice, která dbá na blaho své rodiny! Jen zjišťuju, že mě Jiřina celý život podváděla. Vždycky mi tvrdila, že je o dvanáct let starší než já, ale teď se ukazuje, že je minimálně o pětadvacet let mladší. (smích) Pánbůh jí nadělil energii, vitalitu a zdraví, jak jí mohu jenom závidět.“
Jaroslava Henzelová dlouhodobě bojovala s nemocným srdíčkem, často kvůli němu pobývala v lázních Poděbrady. Uplynulý čtvrtek se však Jaruščino srdce náhle zastavilo, nezvládlo dlouhodobou zátěž organismu.
Celý rozhovor s ní najdete v knize Vždycky upřímná Jiřina Bohdalová, která vyšla při příležitosti 90. narozenin oblíbené herečky.
