„Agent Helena byla získána ke spolupráci v březnu 1961 na základě dobrovolnosti postupným připoutáváním do problematiky kultury. Během spolupráce se projevila jako iniciativní a schopná k plnění požadovaných úkolů.“ Můžete se dočíst v jejím svazku v Archivu bezpečnostních složek (registrační číslo 11966, archivní č. 811065), který byl posléze uložen do zvláštního archivu pod číslem Z-136. „Mimo vnitřního zaměření (v ČSSR) byla několikráte pověřená plnit úkoly v zahraničí (Rakousko), a to jak do emigrantských kruhů, tak i na cizince – kulturní pracovníky. V zahraničí byla též využitá k plnění úkolů pro I. správu ministerstva vnitra,“ uvádí se v něm.

Příslušníci StB se s Frantovou poprvé setkali 8. října 1960. Jejich cílem bylo proniknout přes ni k „reakčním živlům", které měly působit v divadle Rokoko, jehož byla v té době členkou. Po této schůzce herečka podepsala „slib mlčenlivosti“ a odjela na zájezd Rokoka do Berlína. Po návratu podala 19. října obsáhlou, čtyřstránkovou zprávu, v níž den po dni popisuje, co tam její kolegové dělali a s kým se stýkali. Sami pracovníci ministerstva vnitra prý byli zaskočení důkladností její zprávy!

„Frantová se jeví jako pokrokově smýšlející umělkyně. Má zdravé názory, kterými dobře hodnotí některé jevy v našem divadelnictví,“ charakterizuje ji operativní kapitán, který se s ní scházel. Po další schůzce si zapsal: „Má o spolupráci zájem, což se jeví v tom, že se sama ptá, co bylo ještě třeba udělat, nebo kam by měla jít. Proti styku s námi není, naopak navrhovala sama místo příští schůzky.“

Na schůzkách v pražských kavárnách Luxor či Jalta herečka informovala např. o Janu Werichovi (†75), jeho dceři Janě Werichové (†45), Haně Hegerové (88) a dalších. Podávala podrobné informace nejen o poměrech v Rokoku, ale i divadlech Semafor, Laterna magika či ABC, kde dle svých slov znala Josefa Zímu (88), Jiřinu Bohdalovou (89) a další hvězdy. A mluvila o nich velmi kriticky: „Toto divadlo nebere nikdo vážně, neboť herci z divadla ABC jdou, kde je možné, jen po penězích a divadlo hrají jako navíc.“

Na čtvrtou schůzku dokonce přinesla ručně psaný seznam lidí z kultury, o nichž může podávat informace. Omlouvala se, že nemá psací stroj. „Na schůzku přišla přesně. Podle ujednání z minulé schůzky přinesla seznam uměleckých pracovníků, které zná v pražských divadlech, rozhlasu a televizi. Křížky označila stupeň, jak se s každým dobře a důvěrně zná,“ píše se v záznamu ze schůzky konané 8. února 1961.

V říjnu téhož roku se řídící orgány obrátily na 1. zvláštní odbor ministerstva vnitra s žádostí o umožnění soukromé cesty Jitky Frantové do Rakouska. V květnu 1962 následovala další žádost o umožnění cesty tamtéž na dobu jednoho měsíce pro spolupracovnici „Barboru“ (v rozhlase měla vlastní humoristický seriál Z deníku dívky Barborky). „Obě její cesty do Rakouska byly kladně vyhodnoceny zejména I. správou ministerstva vnitra, a proto jí byla nabídnuta možnost vysazení do Rakouska a západního Německa,“ tvrdí publicista a zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů Mirek Vodrážka, který má svazek Frantové podrobně prostudovaný. „Byla osobou tajně vázanou, stálou a spolehlivou, která plnila příkazy nejen kontrarozvědky, ale i rozvědky,“ vysvětluje.

V červenci 1964 byla spolupráce s Frantovou přerušena z důvodu její známosti s tehdejším nomenklaturním kádrem – bývalým poslancem Národního shromáždění a ředitelem Československé televize Jiřím Pelikánem (†76), za něhož se posléze provdala a s nímž po roce 1968 emigrovala do Itálie. Ještě předtím ale došlo v letech 1965 až 1967 k obnovení spolupráce. „StB s ní vedla styk již jako s důvěrníkem a tento styk byl nepravidelný, založený převážně na její iniciativě,“ tvrdí Vodrážka. Frantová byla podle jeho zjištění registrovaná také 16. února 1976 jako prověřovaná osoba pod krycím jménem „Bába“. Tento svazek byl zničen až 1. prosince 1989.

Co na koho práskla?

O Janu Werichovi:

„V poslední době je velmi zatrpklý, pěstuje jen kytičky a jezdí na ryby. Vyhýbá se práci v rozhlase, v televizi i na jevišti.“ (19. 10. 1960)

„Werich je velmi vážně nemocen a podrobí se tento týden operaci krku (snad rakovina).“ (16. 3. 1961)

O Janě Werichové:

„Odjakživa velmi trpěla tím, že se všude dívali na ni především jako na dceru Jana Wericha. Werichová sama není příliš nadaná herečka, takže musí vše dohánět pílí. V Praze se zkazila, neboť čekala velké úspěchy, které se nedostavily. Nedovedla si také vážit peněz, které si vydělá, protože po stránce materiální i finanční má oporu doma.“ (19. 10. 1960)

O Haně Hegerové:

„Hegerová je velmi nekritická. Jedinou autoritou pro ni je režisér Ján Roháč, se kterým chodí.“ (19. 10. 1960)

„Leží doma s chřipkou a já jí musím obstarat oběd.“ (1. 2. 1961)

„Je nemocná a leží doma. Říkala, že jí volal už čtyřikrát z Londýna Roháč. Laterna magika má prý v Londýně velký úspěch, na zahajovacím představení bylo na 400 novinářů.“ (8. 2. 1961)

O Ireně Kačírkové:

„Na zájezdě Laterny magiky v Londýně se chová povýšeneckým způsobem. Chodí jíst do nejpřepychovějších restaurací, neboť se považuje za první hvězdu souboru. Na nějaký večírek v Londýně přišla v paruce a zlatých šatech se závojem, chtěla na sebe strhnout pozornost. Přitom však je v Londýně daleko oblíbenější Daníčková, která se chová velmi skromně, ve volném čase chodí po londýnských památkách a fotografuje. Britská televize zařadila do programu vysílání o Laterně magice a pozvala na účinkování Daníčkovou. Kačírková se cítila strašně uražena, že nevystupovala ona, a chtěla, aby se Daníčková s ní rozdělila o honorář.“ (8. 3. 1961)

O Soně Červené:

„Byla jsem za ní v hotelu v Západním Berlíně. Říkala, že je tam dva roky a že podepsala smlouvu na další dva roky. Dala mi pak otevřený dopis pro Ljubu Hermanovou a dvě skleničky laku na nehty pro ni.“ (19. 10. 1960)

O Ljubě Hermanové

„Hermanová je velmi chytrá Židovka, která se nijak neprojevuje a drží se na veřejnosti stranou, protože nechce přijít do zbytečného maléru. Dovede proplout každým režimem.“ (1. 2. 1961)