Milanu Červenkovi (79) bylo šest let, když jeho děda v roce 1938 zemřel na otravu krve. Má silnou vzpomínku z dětství, která popírá jiná svědectví o tom, že přísný pan rada Vaňásek byl doma pod pantoflem.

„Pamatuji se na něj jako na vysokého, statného muže, který uměl zařvat. Tenkrát šlo o nějaký knoflíček, který chyběl u jeho košile, a on kvůli tomu ztropil v koupelně obrovskou scénu, až se otřásaly stěny…“ vzpomíná vnuk, syn radovy dcery Adély.

Jeho dětství a mládí bylo poznamenáno také brzkou ztrátou matky, která spáchala sebevraždu, když mu bylo šestnáct let. Dodnes se přesně neví, co ji k tomu vedlo, snad změna politických poměrů v roce 1948. Sama byla za okupace velmi statečná – dělala spojku v protifašistickém odboji.

Kontaktovat Bílý zub

Milan Červenka si víc pamatuje na babičku, která prý se ráda dobře oblékala a ukazovala na veřejnosti. Doma ale dělala panu radovi zázemí. To pan rada skutečně potřeboval, protože pracoval i doma.

Dnes by se řeklo, že byl workoholik. Doma měl například dokonalý archiv, složený z obálek, v nichž měl fotografie z jednotlivých případů. „Na obálce bylo vždy napsáno, co se stalo, kdo to vyšetřuje a dvě cesty, jimiž by se mělo jít. Jedna z nich byla přes galerku – měl tam třeba napsáno »kontaktovat Bílý zub« – druhá cesta bývala přes právě propuštěné z lochu. Tam získával nejvíc informací…“ vysvětluje dědečkovy metody Milan Červenka.

Pravda je ta, že pražská galerka si pana rady vážila. Ostatně ve službách policie byl 34 let (1904–38) a šéfem mordparty těch třináct posledních. I ti největší hříšníci o něm mluvili jako o spravedlivém, neohroženém, ale lidském vyšetřovateli. A kde skončil úžasný Vaňáskův archiv? „Měl ho u sebe bratranec, i pan režisér Sequens z něj čerpal pro svůj seriál detaily, ale prý se před třemi roky při stěhování ztratil…“ lituje radův vnuk.

Poklona Marvanovi

Natáčení seriálu v roce 1968 ještě zažil Vaňáskův syn Josef. Mimochodem mužská linie této rodiny jako by byla nějak prokleta. Už otec pana rady zemřel v šedesáti letech, pan rada těsně po šedesátce a jeho syn také ve stejném věku. Nikdo neví, čím to je a proč se to děje. Nicméně syn ještě fungoval jako poradce pro film a také tehdy složil Jaroslavu Marvanovi velkou poklonu. Prý radu vystihl v mnoha detailech. Gesta a dikce byly dokonalé. Seriál se držel i takových podrobností, jako byly radovy koníčky – kulečník a houbaření.

„Děda sbíral všechny houby, jen bedly ne. Nevím proč. Pokaždé, když nějakou našel, dal k ní cedulku: Nenič mne, jsem jedlá houba. Takový to byl houbař!“ A vyhodil si přísný pan rada někdy z kopýtka? Jeho vnuk se domnívá, že v lázních, kam jezdil s manželkou a kde vyloženě bavil společnost a pak na mezinárodních kriminalistických kongresech, kde se scházeli kolegové z celého světa. Jinak ale téměř nepil a kouřil jen viržinko…

Fotogalerie
8 fotografií

Nešťastná Vranská

Metody vyšetřování pana rady byly zvláštní. Zpravidla si pozval delikventa k sobě na »čtyřku« v Bartolomějské ulici, posadil ho před zrcadlo, které mělo pohnout jeho svědomím, a poručil mu přinést jídlo, pití a cigára. Pak laskavě pronesl: „Tak, a teď to vysyp!“ Kupodivu se tahle metoda osvědčila. Byly ovšem dva případy v jeho praxi, které se staly mezníky. První případ se stal v roce 1917 v Bolevci u Plzně, kde při obrovském výbuchu muniční techniky zahynulo 200 lidí. Rakousko-uherská vláda si přála vyšetřit tuto kauzu jako sabotáž, ale díky neovlivnitelnému Josefu Vaňáskovi vyšlo najevo, že to byla nehoda.

Druhý případ v roce 1933, který snad přispěl k jeho předčasné smrti, byl ten, v němž bylo objeveno rozkouskované tělo Otýlie Vranské. „Děda se tím hodně užíral. První nepříjemnost nastala, když se do Prahy ze Slovenska dostaly věci doličné až s pětidenním zpožděním. Kufry a prostěradla, v nichž bylo tělo zabaleno, byly tehdy vystaveny v Bartolomějské za výkladní skříní. Nebyla ještě televize, a tak to byla nová metoda zveřejnění…“

V roce 1968 byla odhalena hypotéza, která je podle Milana Červenky pravděpodobná. Kufry, prostěradla a mezinárodní jízdní řády, v nichž byly kusy těla zabaleny, svědčily o tom, že šlo o cizince. Pravděpodobně diplomata, tehdy spřátelené země, který byl od nás stažen. Ke zdraví pana rady nevyřešený závažný případ rozhodně nepřispěl. Zemřel pět let po otevření vyšetřování, údajně na otravu krve.

Jaký byl skutečný rada Vaňásek...

V práci byl mezinárodně uznávaným kriminalistou. Dokonce se o něm mluví jako o průkopníkovi protidrogového boje u nás. Založil totiž Ústřednu pro potírání obchodu s omamnými jedy. Jako vrchní policejní rada stál u vyšetřování největších zločinů, které se u nás za 1. republiky staly. To ovšem znamenalo, že téměř neměl čas na svoji rodinu, ženu a dvě děti.

Podobně, jako filmový rada Vašátko, trávil veškerý čas v práci a dovolenou si moc nebral. Jeho syn Josef vzpomínal, že i doma si založil svůj archiv fotografií jednotlivých případů. Jeho vyšetřování bylo podobné jako ve filmu – často chodil mezi galerku na periferii a znal své hříšníky dokonale. Také ona filmová hospoda Jedová chýše na Albertově v Praze byla skutečná a pan rada tam občas zavítal.

Někteří pamětníci ho líčí jako vysokého statného pána s hnědýma očima, přísného na své podřízené i na své potomky. Jiní zase líčí, že doma byl pan rada pod pantoflem své ženy Pavly, která ho tak trochu komandovala.

...a filmový rada Vacátko

Pokud jde o vzhled, statný byl také, i když zřejmě ne tak vysoký. Stejný knírek a krátce ostříhané vlasy, tvrdý límec a kravata. Vždy pečlivě upravený, akurátní. Jaroslav Marvan ztvárnil pana radu také jako přísného šéfa, i když se svébytným humorem.

Vacátko rád chodil pro zlodějíčky přímo do jejich doupat na periferii Prahy. Přesně věděl, že káču mohli udělat v Praze jen tři kasaři – z toho dva sedí ve vězení, takže si zašel pro toho třetího přímo domů. Ve filmu se paní radová Vacátková nezjevovala, ale v povídkách Jiřího Marka měla svou úlohu – zabezpečovala panu radovi domácí zázemí.

Jeho syn Karel dokonce přispěl k vyřešení jednoho případu tím, že uměl zálesácký uzel. Neví se ovšem, zda pan rada Vacátko byl doma pod pantoflem. Možná byl větší bručoun než Vaňásek, ale určitě byl stejně pracovitý a pilný. Také on trávil většinu času v práci.

 


 

Hříšní lidé města pražského

Seriál, který má nyní každé pondělí na programu Česká televize, byl natočen v roce 1968 režisérem Jiřím Sequensem podle povídek spisovatele Jiřího Marka. Ten přiznával, že námět mu přímo naservíroval soudní reportér František Gel, který mu vyprávěl příběhy z pražského podsvětí a také o práci pražských kriminalistů za 1. republiky.

Jiří Marek pak napsal povídky, které vycházely z těchto reálných událostí a ke kterým přidal svůj neopakovatelný humor. Je pozoruhodné, že kromě rady Vaňáska využil i další skutečné postavy, jako byli detektivové Jiří Tuček (inspektor Mrázek – František Filipovský), František Dlask (inspektor Bouše – Josef Vinklář) nebo Petr Salač (inspektor Brůžek – Josef Bláha).

O jejich osudech vyšla zajímavá kniha Blanky Kovaříkové Rada Vacátko a jeho hříšní lidé a teď podle knihy vznikl i hodinový filmový dokument Kriminální policie aneb Na jménech nezáleží, který Česká televize uvede 6. května.