9°C
Opravdu jste v roce 2019 s filmařinou sekl? Vždyť jste mi při domlouvání schůzky říkal, že máte plný diář.
No protože dokončujeme ještě dokument o místech, kde jsem natáčel, jak vypadají ve filmu a jak dneska. Jinak jsem ale opravdu v důchodu, přestože mě pořád přemlouvají z televize, filmu i opery. Všem děkuju a odpovídám: „Nezlobte se, už je pozdě.“
V čem je pozdě?
Už mě to nějak přestalo bavit. To jsem si nikdy nemyslel, já, takovej filmovej nadšenec. Když mi tohle říkali ke konci života třeba pan režisér Kachyňa nebo paní Věra Plívová-Šimková, se kterou jsem dělal Krakonoše a lyžníky, nevěřil jsem. Ale opravdu, všechno má svůj čas.
Kdy jste pocítil, že přišel ten váš?
Když jsme točili pohádku Zakleté pírko na zámku ve Veltrusích. Stál jsem nahoře na schodišti a po natočení posledního záběru, kdy jde princ s Aninkou parkem k fontáně, jsem si řekl: A konec. A střih a hotovo.
Bez jakékoliv melancholie?
Přesně. A představte si, že se od toho mého rozhodnutí pořád nedostavila. Žádná slza, žádná lítost, prostě jako kdybych to nikdy nedělal. Jsem s tím srovnanej.
No a co v tom důchodu děláte?
Nic! Právě to je na tom úžasný, že už nic nemusím. Když se mi nechce, tak mě nepřemluví nikdo na světě.
Spousta důchodců si stěžuje na finanční poměry. Vy jste si na důchod našetřil?
Našetřil. A dokonce jsem si už opravil hrobku. My máme v Hošticích dvě, jedna je otcovy rodiny a druhá matčiny. Jsou hned za sebou, takže jsem si říkal, že to nechám dole prokopat a budeme mít hrobku 1+1, to taky každej nemá. (smích) Takže já vím, do čeho jdu. Spokojenej a se vším smířenej.
Opravdu tam není žádná úzkost?
Ne, z čeho? Heleďte, vemte si to takhle. To nevědomí před vaším narozením trvalo věky. Teď tady jenom chvilinku žijete a pak usnete a zase bude nevědomí. A na tomhle hoštickým hřbitově jsou kromě mých rodičů i sousedky, tetičky, babičky, ale i mé herečky, Keliška a Konopnice, ony už na mě čekají.
Kelišová je synonymem drbny. Byla reálná?
Ta jména jsem si různě vypůjčil od lidí ve vsi. Pravá paní Kelišová se ve filmu jen mihla, je to ta babka, co utíká za jedoucí postelí a křičí: „Já ji nechytím.“ Její syn Toník si vzal maminčinu sestřenici. No a tahle teta se na mě zlobila, že jsem to její příjmení použil. Prej: „No tys mi dal! Já přijdu k doktorovi a hned slyším: Jéé Keliška!“ No furt to měla na talíři. (smích)
Netajíte se tím, že komediemi Slunce, seno… vzpomínáte na rodinu. Co na to říkala maminka?
Nebyla ráda. Ona byla velice ušlechtilá duše, ráda četla, nemluvila sprostě. No a pak když u nás při natáčení Helena Růžičková bydlela, ležela na kanapi a hulila ven z otevřenýho okna, tak jí maminka říká: „Víš, Helenko, než tě Zdeněk poznal, to byl tak slušnej kluk, ten vůbec nemluvil sprostě, a ty jsi ho zkazila.“ A Helena takhle odfoukla a řekla: „Aby jsi se neposrala, Růženko.“ (smích)
Co z maminky jste tedy otiskl do staré Škopkové?
Trošičku té její ráznosti. Ona byla rázná. No a táta? Tomu smrděly nohy a furt chlastal pivo. A já s bratrem Pavlem jsme byli ten Jiříček, co furt musel jíst nenáviděné králíky. Ale dneska si dám králíka velmi rád. Dokonce si uvařím i ty hlavy a stejně jako naši kdysi obírám líčka, mozeček a jazyk. Je to pro mě pochoutka, přitom tehdy jsem z toho vždycky letěl blít na dvůr do jasmínů. (smích)
Na vesnici bylo asi těžké vyjít ven s pravdou, že jste gay. Nebo jste to zjistil až po příchodu do města?
Já to o sobě věděl od samýho začátku, už snad od první třídy. Byla nás veliká parta holek i kluků, na pastvě jsme si hráli na doktory, ale mě ty holky nezajímaly, protože tam nic neměly. Kolega říká, že jsou ženský nedokonalý, všechny jsou prasklý zespoda. (smích)
Kolik let uplynulo, než jste to řekl mamince?
To mi bylo asi patnáct. Vzala to dobře. Přála si jediný, abych byl v životě šťastnej. Táta se s tím ale nikdy nesmířil. Nedokázal pochopit, jak se mi můžou nelíbit ženský. Na ně on dost byl, mamince i zahýbal, to bylo éro. Maminka byla světice. Přetrpěla to do smrti, protože nám chtěla zachovat úplnou rodinu.
Takže jste mu žádného přítele nepředstavil?
Jo, ale on to prostě nebral. Říkal, ať mu to domů netahám. Vždycky když za mnou do Hoštic přijela nějaká kamarádka ze školy nebo od filmu, omládl o dvacet let a čepejřil se jako kohout. Ale v momentě, kdy se tu zastavil kamarád, řekl nazdar a odcházel.
Máte teď přítele?
Nemám. Okolo mě je pořád tolik lidí, že před nima utíkám. (smích) Samozřejmě jsem měl v životě několik vztahů, ale ty všechny skončily z jejich strany.
Proč?
Protože u mě je na prvním místě práce, a s tím se někteří nemohli smířit. Žárlili na ni, neměl jsem na ně prostě čas. No a o ty, kterým to nevadilo, se nakonec postaraly kamarádky.
Jak to myslíte?
Vsadily se, že je svedou. Dva nebo tři partnery mi takhle svedly, a pak je nechaly bejt. Ale já jsem se do vztahu nikdy nevracel. I když necháte rozbitý džbánek sebelíp slepit, už je to tam vidět a nevěříte, že unese dva litry piva.
No vidíte, to jsem nevěděla, že ženy napadnou takovéhle cíle, svést homosexuála.
Ženskou že něco napadne? Ženský napadají takový věci, že si to nedovedete představit. Potvory, můry pelešivý. (smích) Ještě na FAMU se tři nebo čtyři holky domluvily, že svedou i mě, ale to se jim nepovedlo. Přitom já měl už na základce pověst největšího děvkaře, protože jsem byl furt s holkama. A kluci mi to strašně záviděli.
Proč jste vyhledával jejich společnost?
Klukům jsem nerozuměl. Ti se rvali, hráli fotbal a tak dále.
A chodil jste někdy s nějakou?
Chodil, ale nikdy tam nic nebylo, ani snad pusa, ani jsme se nevodili za ruku. Byli jsme kamarádi.
S žádnou jste nespal?
To nepřichází v úvahu. Já jsem sedmdesátiletej stoprocentně čtyřprocentní panic. (smích)
Šokovaný Zdeněk Troška: Nadávají mi a vyhrožují. Už to stačilo! Kisa Císařová
A nejsou ta čtyři procenta přece jen málo?
Je to daleko, daleko víc. V roce devadesát jsem natočil film Zkouškové období s Janou Krausovou a Janem Novotným v hlavních rolích. On se jí přiznal, že je gay a jen kvůli malé dcerušce se spolu rozhodli žít jako rodina, ale každý z nich měl svého přítele. Po tomhle filmu jsem dostal asi sedm dopisů od chlapů, kteří mi děkovali. Vzali manželku do kina a pak se jí přiznali, že jsou na tom stejně jako hlavní hrdina filmu.
Tím filmem jste jim pomohl najít sílu jít s tím ven.
Ano. Tenkrát se to ve společnosti ještě tajilo, lidi se děsili, co by tomu řekla rodina, sousedi a tak dál. Takže se radši oženili a trpěli oba. On, protože nechtěl spát se svou ženou, a ona, protože on nechce.
Myslíte, že je kolem nás hodně skrytých homosexuálů, kteří raději tiše trpí?
Těch je hodně a mně je jich líto. Vůbec nejsou šťastní, protože žijí s nějakou ženskou, kterou v podstatě nemají rádi. Teda mají, ale jinak. Vždyť to je, jako kdybyste vy měla spát místo se svým mužem třeba s listonoškou.
Zažil jste v branži i nějaké pohrdání kvůli vaší orientaci?
Tak to se mi za celý život opravdu nestalo.
A co opovržení kvůli vašim filmům? Mnozí o nich mluví jako o řachandách s pokleslým humorem.
Víte co, každý může mít svůj názor. Tomu se líbí to, jinému ono. Ale od první klapky Slunce, sena, jahod uběhne v červenci čtyřicet let a v Hošticích to někdy vypadá jako na Václaváku, kolik je tam turistů. Když jsem zrovna doma, provádím je po vsi a ukazuju, kde se co točilo.
To musí být nadšení!
Jsou rádi. Ale když ještě žila Keliška, prováděla ty lidi sama. Z toho byli úplně hotoví. Taky když pak umřela a vyklízel se její domek, našly se hromady fotografií a pohledů z celého světa, který jí ti turisté, většinou emigranti, posílali. Z Austrálie, ze Švédska, z Kanady…
Uvědomujete si, že jste jí vytvořil hrozně hezké stáří? Díky vám měla životní program a cíl.
A všem těm babkám. I z natáčení Babovřesk byly úplně nadšený, protože některý už, jak se říká, čekaly na odchod na věčnost. Ale najednou filmovaly, byly mezi mladejma lidma, omládly, to bylo úžasný. Babovřesky se v roce 2013 staly divácky nejnavštěvovanějším filmem.
Přesto jste v této kategorii Českého lva nedostal. Proč?
Tehdy za mnou přišla producentka Dana Voláková a říká: „Hele, ty si půjdeš pro Českýho lva.“ A já říkám: „Dano, tady ti krví podepíšu, že než aby dali Lva Troškovi, tak tu cenu radši zruší.“ A za čtrnáct dní se moje slova naplnila. Ale řekněte sama, která cena je důležitější než ta, která se počítá podle prodaných lístků? Všechny ostatní se nechají ošvindlovat! Mně kdysi jeden pán z vedení, nebudu jmenovat, opile řekl: „No, dali jste many many? Nedali, no tak nemůžete chtít cenu.“
Ale třeba čertík Yvetty Blanarovičové se do nominací dostal.
To je pravda, ale nakonec cenu dostala paní Jana Preissová za roli matky představený ve filmu Řád. Já mám Janu Preissovou strašně rád, opravdu, protože je úžasná, ale co si budem povídat, tak, jako ona zahrála matku představenou, by to zahrála Květa Fialová, Jarka Adamová, Blanka Bohdanová a další a další herečky. Ale ukažte mi někoho, kdo by zahrál stejně jako Blanarovičová toho čertíka. Sama Janička Preissová se nám potom omlouvala.
Opravdu?
Říkala, že ji fackuje hanba. Sama řekla: „Yvetto, to je vaše cena, vy jste ji měla dostat, ne já.“
Myslíte, že jste akademiky nějak štval?
Vystoupil jsem z Akademie v roce 2003 kvůli věcem, se kterýma jsem nemohl souhlasit, protože mě naši vychovali k čestnýmu, slušnýmu a přímýmu jednání. Kudly do zad a podrazy já nemám rád, řekl jsem, že tohle dělat nebudu. No a za mnou vystoupili Věra Chytilová, Jiří Krejčík a ještě někdo. V tu ránu jsem byl za toho nejhoršího a Troška se začal likvidovat. Ale to je na dlouhý povídání. Já vám to řeknu takhle – kdyby si lidi ten film neoblíbili, řekl bych: Aha, tak jsem udělal nějakou chybu. Ale takhle? No závist, strašná závist hrála roli. Ale já s těmahle lidma z pražské kavárny už vůbec nepřicházím do styku. Mají svůj život, nikdo jim to nebere, ale já s nima žít nemusím. Já mám svoje lidi, svůj život a klid a tohle nechávám daleko.
Byly po takových zážitcích chvíle, kdy jste se chtěl na filmování vykašlat?
Mnohokrát. Ale já jsem naštěstí splachovací, prostě to po mně sjede a jedu dál. Vím, že to dělám pro normální lidi, ne pro ty, kdo si hrají na umělce a vševědy.
Stalo se vám někdy, že některý herec z vašeho filmu pak ten projekt pomlouval?
Stalo. Dvakrát. Člověku je to líto, protože se zklamal v někom, do koho vkládal naděje, dal mu hlavní roli, a hlavně přátelství. Když se pak dovíte, že na natáčení jinýho filmu dělá ramena a říká, v jaký hrál s*ačce, zamrzí to. Vždyť tam hrát nemusel, přece četl scénář. Jenže ty penízky o s*ačce nebyly, to je to. Takhle vás hodí přes palubu, aniž by musel, přestože tu roli, kterou měl v tom kterém filmu, zahrál výborně. To svědčí jen o tom, že jeho IQ rovná se WC. Toho prvního nechci jmenovat a druhou potížistkou byla Jiřina Jirásková, ostatní byli úžasní.
Co se stalo?
Ona byla kapitola sama o sobě. Žila se Zdeňkem Podskalským v Malenicích, což je vesnice deset kilometrů od nás. Já jsem se dřív než s ním poznal s jeho sestřenicí, slečnou Jindřiškou, ušlechtilou duší a starou dámou. Ona nemohla paní Jiráskovou vystát a naopak. Jiřina si hrála na dámu a vyčítala Zdeňkovi, že se zastavuje s kdejakou bábou ve vsi. On byl tak slušnej, že ji neposlal do pryč. Když mě k němu na Barrandově přidělili coby pomocnýho režiséra, bylo to hrozně fajn, on byl zlatej člověk, s každým se zastavil, každýho pozdravil, byl kliďas. Paní Jiráskovou jsem mu obsadil do filmu Křtiny a Revue na zakázku, u sebe pak do Boty jménem Melichar, a když jsem jí pak nabídl učitelku Hubičkovou ve Slunce, seno, jahody, byla nadšená. Jenže pak dostala zaracha.
Za co?
Byla v KANu (Klubu angažovaných nestraníků). No a přišel za mnou ředitel Barrandova, že Jiráskový už bylo dost. Ona začala brečet, že nikomu nic neudělala, tak proč nesmí hrát? Říkám jí: „Zeptejte se Jiřiny Švorcový, šéfky Svazu českých dramatických umělců, vždyť jste spolu v divadle.“ Jenže to ona nechtěla. Až pak jsem se totiž dozvěděl, že Jirásková jí přebrala Valu, v tomhle ona férová nebyla. Tudíž jsem se za paní Švorcovou vydal sám, abych zjistil, za co ten zarach je.
A…?
Vidím to jako včera, jak se opřela do židle a povídá: „Zdeňku, ale od nás, od komunistický strany, ona žádnýho zaracha nemá. To se jí pouze odvděčují lidi, ke kterým se chovala tak, jak se chovala.“ Tehdy jsem to ještě moc nechápal.
Do filmu jste si ji přece jen prosadil. Přesto se za hraní v něm styděla?
To jsem takhle potkal Jaromíra Hanzlíka a ten se mě ptal, co jsem té Jiráskové provedl. Že spolu točí Úsměvy a vymínila si, že se tam Slunce… vůbec nesmí zmínit. Ano, najednou to bylo pod její úroveň, když se jí pražští intelektuálové ptali, v čem to hrála. Právě proto už je ve filmu Slunce, seno, erotika tak málo.
Už jste ji tam nechtěl?
Bylo to jinak. Tehdy mi řekla: „Zdeňku, tohle není humor mého srdce. Já vím, že se ze seriálu neutíká, tak ti dám než tři dny a ještě budu zlobit.“ Koukal jsem na ni, jestli si nedělá srandu, ale myslela to vážně.
Co znamená, že zlobila?
Dělala problémy. Hned první den, kdy filmovala, přijela autem, prudce zastavila před maskérnou a třískla dveřma. A Helena Růžičková, která před tou maskérnou štrikovala ten svůj širokoúhlej svetr, jí říká: „Jiřino, tady je pohoda, mír a klid a nikdo není na ty tvoje stavy zvědavej, tak se zklidni.“ No a ona zase začala štěkat a třískla i dveřma do tý maskérny, kde bylo otevřený okno. A ta Růžičková jenom řekla: „No jo, z hovna Přemyslovna.“ A to ona slyšela. A v tom momentě to bylo tak, jak to bylo. No nic, měla své tři dny, přitom všechno, co tam výborně zahrála Jarka Hanušová, měla v podstatě hrát ona. Tehdy jsem řekl, že paní Jiráskovou už nikdy. To si radši oholím hubu a zahraju si to sám. Ona se k lidem chovala hnusně, přesně, jak tenkrát řekla Jiřina Švorcová. Neměli ji rádi.
Proč myslíte, že to tak bylo?
Zřejmě nějaký komplex, že není hogo fogo. Její maminka byla pradlena a jí hrozně vadilo, že není z nóbl buržoazní rodiny. Proto byla ve svém živlu, když se po revoluci díky Miloši Formanovi skamarádila s velvyslankyní Shirley Temple-Blackovou a mohly se procházet zabalený do kožichů po zahradě amerického velvyslanectví. To tehdy byla velice, velice důležitá.
Vyříkali jste si to někdy?
Jednou večer zazvonil telefon a na druhé straně byla ona. Povídá: „Hele chlape, já ti něco musím říct, já jsem se chovala opravdu jako kráva, a teď bych se ti chtěla hrozně omluvit, protože jsi úžasnej.“ A do tří neděl byla mrtvá.
Pojďme ještě k těm vašim narozeninám, co vás ve čtvrtek čekají. Plánujete oslavu?
Vůbec, oslavy jsem neměl rád už jako dítě. Navíc jaká sedmdesátka? To je kec, já budu mít druhé výročí svých pětatřicátin. (smích)
Ale bilancování se asi nevyhnete, ne?
Jaký bilancování? Proč? Natočil jsem pětadvacet filmů, zrežíroval šest oper, jeden balet, jeden muzikál a to stačí. Děkuji a Las Vegas, na shledanou, mějte se krasopisně. (smích)
