8°C
Josef Mánes, Vojtěch Hynais, Václav Brožk – co jméno, to pojem, který se dodnes drží v obecném povědomí Pražanů i díky nejrůznějším prostranstvím, stavbám či jiným objektům, které jejich jména nesou. Kdo by neznal Mánesův most, Hynaisovu oponu v Národním divadle, Brožíkův zasedací sál ve Staroměstské radnici.
Do stejné generace patří i Antonín Chittussi, jehož jméno nese v Praze Chittussiho ulice, která protíná jeden z nejpozoruhodnějších a nejromantičtějších parků v Praze – Willyho Brandta. Navzdory jeho originální členitosti a až remízkovitému vzhledu, kdy je prakticky „utopený“ ve vilové zástavbě Bubenče, jej znají snad jen zamilované páry, které zde nalézají špetku toho intimního útočiště před jinak rušným okolím. A podobné je to dnes i s Antonínem Chittussim, jehož malby a umělecký odkaz zná málokdo, byť byl ve své době jedním z nejslavnějších českých malířů.
Cesta do Prahy
Chittussi se narodil 1. prosince 1847 v Ronově nad Doubravou. Už jeho jméno dává tušit italské kořeny – zatímco matka byla Češka, otec pocházel právě z Itálie. Antonín „pochází z rodiny, která, pokud víme, neměla nic společného s uměním, přišla však z města starých cihlových paláců, jejichž dvory se otevírají skvostnými tichými loggiemi do překrásných zahrad ferrarských. Snad až odtud si v sobě nesl Antonín Chittussi zvláštní atavismy, stesk po kráse, štípený druhým rodovým vlivem,“ uvádí v Chittussiho biografii historik umění Jan Marius Tomeš.
Zatímco jeho předkové se živili obchodem, mladý Antonín u sebe zpozoroval už v mládí nevšední výtvarný talent. Když mu bylo 19 let, odstěhoval se do Prahy, kde sice nejprve zkoušel studovat na Vysoké učení technickém, ale plně se prosadil až na Akademii výtvarných umění. Její prostředí mu ale brzy přestávalo stačit.
Vyhazov ze školy
Chittussiho celoživotním motivem byly malby krajin – v té době se však Čechy ocitaly doslova v příboji vlasteneckých témat souvisejících s národním obrozením. Na této vlně se nesla i výuka na Akademii. „Od roku 1866 (…) neměla ani krajinářskou školu,“ uvádí Tomeš. Byť se Chittussi pokoušel těmto trendům přizpůsobit, v čemž se mu snažil pomoct Mikoláš Aleš – další slavné jméno české malby – historických maleb s Chittusiho podpisem nalezneme poskrovnu. Maluje historické motivy i portréty, ale už se začínají klubat na svět i některé jeho krajinomalby.
Patrně právě kvůli vlivům prostředí Chittusi několikrát opouští Prahu a vydává se putovat po Evropě – Mnichov, Vídeň, Uhry. Podle Tomeše tehdy Chittussi hledal svůj styl, jímž se zanedlouho proslaví a kterým minimálně v Čechách předběhne svou dobu. Jeho procítěné malby krajin nezapřou příklon k impresionismu, který se tehdy začal pozvolna prosazovat ve Francii. Mezi jedny z jeho prvních obrazů patří například malby pražské Davle a Troje či Petřína, „obrázky stále ještě neumělé a váhavé, byť citově jímavé“.
Chittussiho profesní dráhu nicméně poznamenal nepříjemný incident. Mohl za něj tehdejší profesor Akademie Alfred Woltmann, který byl znám pro svůj přeemotivovaný příklon k německému nacionalismu. V jeho důsledku hanil české umění, které na jedné přednášce označil za „odnož umění německého. Upřel mu původnost, a pokud nějaké hodnoty shledal, připsal je vlivu Německa,“ líčí Tomeš. Mladí čeští malíři ještě během přednášky ostře protestovali, přičemž za iniciativou nespokojenosti stál právě Chittussi spolu s Mikolášem Alšem. Oba za to byli ze studií vyloučení, a dokonce je čekalo několikadenní vězení!
Malíř v uniformě
V roce 1878 putuje Chittussi, který se mezitím živil coby ilustrátor, do Hercegoviny. Nikoliv pracovně ale z vojenské povinnosti – Chittussi je totiž záložníkem 21. pražského pluku, který byl do Herzegoviny vyslán, aby ji pomáhal okupovat. „Co tam viděl, prohloubilo vrozenou melancholii, zdvojilo prudkost jeho reakcí, dědictví po italských předcích, vystupňovalo nedůvěru k lidem a podepřelo pochyby o dobrém uspořádání společnosti, založené, jak sám poznal, na surovém kořistnictví,“ líčí Tomeš. „Podle jeho vlastních slov vzdor, odpor k člověčenství posílil obrat k přírodě.“
„Začínající malíř byl už tehdy pokládán za velkou naději českého umění a zprávy z bojiště, kde se tažení rychle proměnilo v záludný zápas ohrožující kohokoliv, kdo byl oblečen do rakouské uniformy, daly vzniknout vážným a jistě odůvodněným obavám o jeho život; vedly dokonce pokusům vyprostit Chittussiho z vojenských povinností,“ líčí Tomeš.
Nebyl by to malíř, kdyby s sebou kromě pušky nesl i plátna a štětce s barvami, takže i během vojenské mise Chittussi maloval, jak jen se dalo. V té době také coby malíř doznává prvních výraznějších úspěchů – jeho malby, k nimž byl často skeptický, jsou zastoupeny na výstavách v Praze a ve Vídni.
Svůj k svým
Když opouští uniformu, vydává se na „toulky“ Evropou, které zakončí v Paříži. Zdejší umělecké prostředí mu zcela uhranulo. „Paříž přinesla nejdříve oslnění, na jeho rubu pak deprese a pocity méněcennosti malíře, který nejenže málo umí, ale který ví, že málo umí a nemá za sebou sebevědomí vyvěrající z velké tradice,“ popisuje Tomeš. Chittussi si uvědomil, jak moc jej české malířské umění „brzdilo“, a snažil se navyknout moderním trendům, v čemž mu francouzští malíři pomáhali.
„Vypravuje se o něm, že chodíval ráno, když se otvíraly obchody, na bulváry před velké obrazové výklady, kde bývaly vystaveny obrazy fontainebleauské školy, a vytahoval zpod svrchníku potajmu vlastní malé skizzy, které si přinesl ke srovnání. Pod vlivem těchto vzorů dohonil zázračně rychle a s ohromnou energií všechno, co mu technicky chybělo,“ píše historik umění. Chittussi se v Paříži zkrátka „našel“, poněvadž zdejší malíři byli na rozdíl od těch českých nebo německých daleko více nakloněni krajinářství.
„Nejenom žil v ovzduší, které nasakuje impresionismem; vytušil změněný poměr ve vztahu malířství a člověka. Chittussiho vztah k přírodě, motiv nehledané krajiny, světlost barev, převaha barvy a konečně touha zachytit chvění vzduchu, typicky impresionistický panteism, to vše nám vysvětluje, proč mladí impresionisté pochopí smysl jeho díla, ale vliv Chittussiho na vznik impresionismu (u nás) bude spíše tematický,“ cituje Tomeš jednoho ze svých kolegů historiků.
A má pravdu. Za průkopníka impresionismu v českých zemích totiž bývá daleko častěji zmiňován Antonín Slavíček (jehož syn Jan byl rovněž známým malířem – pozn. red.), který byl o generaci mladší než Chittussi. Ten během svého několikaletého pobytu ve Francii maluje řadu velkoplošných pláten nejčastěji s vodní tematikou. Řeky, potoky, rybníky, moře, rašeliniště – to bylo „jeho“.
Zároveň pomáhá prosadit povědomí o české krajině ve Francii. Tomeš například zmiňuje mimořádný úspěch Chittussiho obrazu Z Českomoravské vysočiny, kterému se obdivovali návštěvníky pařížského Salonu Královské akademie. Pozornost budí i jeho Údolí Vltavy u Roztok nebo Vltava v Tróji nebo Údolí Doubravky za soumraku, které maloval při svých výletech nazpět do Čech.
Praha jako „na obrázku“
Snaží se též malovat panoramata velkoměst – například Paříže i Prahy, kterou namaloval v roce 1889. Obraz Praha ze Strahova je dokonce jeho vůbec největším obrazem.
Maloval jej při pohledu „z klášterní terasy přes koruny ovocných stromů, obalených bílými květy, na hnědavé bloky domů nad Úvozem, na promodralé pozadí a na oblohu krásně nad mořem domů klenutou,“ popisuje Tomeš. Do jisté míry se jedná i o Chittussiho pomyslnou „labutí píseň“. Ač má v plánu malovat ještě další velká panoramata – sní například o Římě – do jeho života začíná promlouvat osudná nemoc – tuberkulóza plic „způsobená vlastní neopatrností v druhé polovici osmdesátých let a dalším nedbáním o sebe“.
Umělec odchází...
Nemoc se na Chittussiho osobnosti zle podepsala. Podle jeho současníků vedla k řadě neuróz, které pramenily nejspíše i z toho, že mu znesnadňovala práci. „O záchranu zničeného zdraví se pokusil pozdě,“ líčí Tomeš. Na léčení se vydal do Tater, kde se ještě pokouší malovat. Do svých maleb ve velké míře přenáší i svou náladu. „Šedí kamenů a skal už prosakuje jiná šeď – šeď rezignace.“ Nakonec se vrací do Prahy, kde ve Vinohradech coby třiačtyřicetiletý umírá symbolicky na svátek zamilovaných – 1. května 1891. Pohřben je na Vyšehradě, přičemž mu náhrobek zdobí pozoruhodný kříž, který mu nechali zhotovit přátelé.
„V českém krajinářství poslední čtvrtiny devatenáctého století zaujímá Antonín Chittussi jedno z nejvýznamnějších míst. Typem svého nadání je zjevem ojedinělým. Měl vzácné nadání, které i v podmínkách velice nesnadných našlo vlastní cestu,“ hodnotí jej Tomeš. Zatímco řada jeho slavných současníků zažila věhlas v Čechách a drží si jej dosud, Chittussi svými obrazy šířil věhlas Čech za jejich hranicemi.
I díky němu tak české umění začínalo získávat ohlas ve světě a přestáválo být pejorativně vnímáno jako „odnož německého umění“. Jeho obrazy se dodnes draží v aukcích i za miliony korun. Třeba v jedné z nejrenomovanějších aukčních síní v Čechách byl jeho nejdražší obraz vydražen za 1 400 000,- Kč. Jiný z jeho obrazů přesáhl dokonce hodnotu milionů dvou.
