9°C
Kirpal se narodil pravděpodobně v létě 1770, přičemž svůj život zasvětil především politice. Podle historičky Táni Jelínkové byl nejprve „magistrátním radou v Mladé Boleslavi. V Praze působil od r. 1797 jako magistrátní rada,“ píše ve studii Pražští primátoři, obsažené v Pražském sborníku historickém XXVI. „Byl též radou c. a k. apelačního (odvolacího) soudu,“ doplňuje dlouholetý ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka na stránkách magistrátu hl. m. Prahy.
Předčasně zesnulý purkmistr
Do čela Prahy jej vyneslo předčasné úmrtí jeho předchůdce – Jana Jiřího Karla, který zemřel v úřadu v na podzim roku 1819. „Na uvolněné místo pražského byl dosazen 20. května 1820,“ uvádí Jelínková. Do té doby vykonávali funkci pražští radní, mezi kterými byl právě i Kirpal.
„Z jeho úřední kariéry v Praze před dosažením úřadu purkmistra zaslouží zmínku činnost v dohlížecí komisi magistrátu pro divadlo v letech 1808–1814,“ uvádí Ledvinka.
„Byla to doba nejtužší divadelní cenzury, pod jejímž tlakem v roce 1809 na čas úplně zanikla česká představení ve Stavovském divadle a ochotnická představení na jiných scénách byla povolována jen zcela výjimečně. Teprve roku 1812 skupina ochotníků vedená Janem Nepomukem Štěpánkem úspěšnou inscenaci státně loajální vlastenecké hry Obležení Prahy od Švejdů prosadila opět ve Stavovském divadle alespoň občasné provádění českých her.“
Tři roky v čele města
Jak bylo řečeno, osud Kirpalovi vyměřil vcelku krátký čas. „22. února 1823 zemřel,“ uvádí Jelínková s tím, že se tak stalo konkrétně u něho doma, v centru metropole v tzv. Staré rychtě v Rytířské ulici. Budova mimochodem dosud stojí, od roku 1958 je památkově chráněna a dnes ji využívá mimo jiné Hygienická stanice hl. m. Prahy. Před 200 lety však dům poskytoval mimo jiné služební byt pražským purkmistrům.
Tím byl Kirpal tři roky. „Za jeho úřadování se neudály žádné převratné změny,“ podotýká Jelínková. Jelikož byl součástí vedení města i v předešlých letech, na některé okolnosti by se ale přece jen nemělo zapomínat.
Průmyslové velkoměst
Začátkem 18. století se z Prahy začalo stávat průmyslové velkoměsto, na čemž měl i Kirpal určitý podíl. „V letech 1805 – 1825 vzrostl počet dělníků v pražských manufakturách jedenapůlkrát, ve stejné době však týmž temnem rostla produkce i v manufakturách na Smíchově a v Karlíně,“ líčí historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy.
Ty v té době byly samostatnými městy; Smíchov byl k Praze připojen až roku 1922, zrovna tak i Karlín. Praha sestávala „jen“ z Hradčan, Malé Strany a Starého s Novým Městem pražským. Pro úplnost dodejme, že podle Janáčka disponovala takováto Praha k roku 1822 zhruba 92 000 obyvateli, což by z ní i dnes učinilo jedno z největších českých měst.
„Roku 1821 podle (neúplných) údajů pracovalo v Praze 20 kartounek, 4 výrobny rukavic, 1 manufaktura na zpracování rybích kostí, 1 manufaktura na zpracování kůže, 1 svíčkárna, 9 pálenic, 1 porcelánka, 3 barvírny a 9 výroben cikorky,“ vyjmenovává Janáček. „Praha se už ve dvacátých letech stávala významným střediskem průmyslové výroby a pro její další rozmach v tomto směru bylo důležité, že se zde pevně uchytil průmysl potravinářský, spotřební a chemický.“
Je na místě citovat Václava Ledvinku, že po dobu jeho působení „magistrát podporoval zakládání četných textilních manufaktur – kartounek – ve městě i na předměstích.“ V letech 1817 – 1825 také v Praze vznikl vůbec první činžovní dům.
První přístav
Historici se každopádně zaměřují ještě na dvě skutečnosti, které byly provedeny v době, kdy Kirpal stál v čele Královského hlavního města Prahy. Ta se coby velkoměsto podílela na výstavbě říčního přístavu v Karlíně, který byl zbudován v roce 1822.
Šlo o stavbu „zahájenou Pražskou společností pro plavbu plachetní, která po uzavření smlouvy o svobodné plavbě po Labi (1821) provozovala lodní dopravu mezi Prahou a Hamburkem,“ uvádí Ledvinka. Jednalo se o první „větší“ přístav, který v dnešní Praze – Karlíně vznikl.
Konec trhovců na mostě
Nu a druhá skutečnost? Dnes si bez nich asi Karlův most jen sotva umíme představit. Nejrůznější prodejci se svými stánky, u nichž nakupují turisté různorodé suvenýry, obrázky, karikatury, kýče a tak podobně. Pokud jste mysleli, že jde o výdobytek moderní doby – ne ne ne. Už před dvěma sty lety tomu tak bývalo, ač se tehdy prodávalo asi trošku praktičtější zboží.
A i to bylo magistrátu trnem v oku, proto „v r. 1822 došlo ke zboření krámků na Karlově mostě,“ píše Táňa Jelínková. Šlo o 15 krámků z cihel a dřeva, které měly „hyzdit“ malostranský konec mostu mimo jiné i tím, že „poněkud vyčnívaly přes mostní zábradlí.“
