7°C
Rakety poznáš, a debila ne? S překladatelem Sevrukem o roce války na Ukrajině, naštvaných Češích a Oscaru pro Navalného
Alexej Sevruk v Česku žije od svých dvanácti let. Má tu rodinu, vychovává děti, ale nadále udržuje silné vazby s přáteli i spisovateli na Ukrajině a překládá jejich tvorbu do češtiny. Pracuje jako archivář v Památníku národního písemnictví a brzy mu vyjde román. Blesk ho oslovil s prosbou, zda by dokázal přiblížit aktuální situaci na Ukrajině.
Dojal mě tvůj nedávný příspěvek o ukrajinském dobrovolníkovi Serhiji Posochovovi, který se bez vědomí své ovdovělé mámy přihlásil do armády a nedávno padl. Píšeš o svých vzpomínkách na něj a mě napadlo, že ztráta po roce války už asi zasáhla na Ukrajině většinu lidí.
Možná se najdou i takoví, kdo o nikoho nepřišel, ale většinová zkušenost patrně bude taková, jak říkáš. Nejsou na to statistiky, vojenské oběti se tají, ale jsou známy ty civilní. A je jich moc. A bohužel jsou po celé Ukrajině. Nejenom při frontových oblastech nebo na okupovaných územích – kde si jen můžeme domýšlet, co se tam děje. Toto je třetí člověk, kterého jsem znal a který zahynul za poslední rok. A to už skoro třicet let žiji v ČR a válku sleduji odsud, z bezpečného zázemí, přes sociální sítě.
Řekl bych, že za poslední rok přece jen zapracovala únava válkou, jak s ní Rusko nepokrytě počítalo. Jak tohle Ukrajinci vnímají? Dokážou nadále mobilizovat světové veřejné mínění ve svůj prospěch?
Takzvanou únavu válkou paradoxně nepozoruji na samotných Ukrajincích. Tedy únava tu samozřejmě je, protože, co si budeme povídat, i jeden den toho, co už přes rok zažívají Ukrajinci, je, mírně řečeno, unavující. Ale jednak tu funguje adaptace, základní vlastnost živých organismů. Protože i nejhorším podmínkám se dá přizpůsobit. Myslím tím, například když si píšu v chatu s kamarádem z Kyjeva a on mi mezi slovy jen tak mimochodem oznámí, že teď začal vzdušný poplach. Ale je pozdě a on do krytu prý nepůjde, všem už natolik otrnulo, že snad jen rodiče s dětmi se stěhují do sklepů.
Takže prostě ignorují rizika?
Ostatní hrají tuhle ruskou ruletu. Další příklad: stand-up komik si dělá legraci z toho, jak racionálně a poučeně jeho děti reagují na takový poplach a jejich projev parafrázuje slovy: „prosím tě, tati, uklidni se, jestli chceš, půjdeme do sklepa, ale máme ještě tak půl hodiny, než to sem doletí, a máme přeci tady někde protivzdušnou obranu.“
Všiml jsem si, jak často se humor objevuje na videích z přední linie bojů. Vojáci na nich poskakují a tančí, dokonce vtipkují, i když na ně z oblohy Rusové házejí zápalný termit…
Humor je obecně to, co pomáhá Ukrajincům nezešílet, uchopit a opanovat situaci. Výmluvná je např. hláška z ukrajinského blogu věnujícího se partnerským vztahům. Jedná kamarádka píše druhé: „Takže to jako vážně říkáš, že dokážeš podle sluchu rozeznat práci naší protivzdušné obrany od dopadu ruských raket, ale normálního chlapa od debila rozeznat nedokážeš?“.
Cítím, že v tom humoru je něco víc, že nejde o žádné švejkování, ale spíš o neustálou vůli vzdorovat?
A to je další důležitý faktor – vůle přežít, ustát to, vyhnat okupanty a nastolit mír. Ta je rozhodně silnější než jakákoliv únava. Stejně tak jako každý Ukrajinec zná někoho, kdo padl na frontě, zná také někoho, kdo se stal svědkem ruských zvěrstev – ať už se jedná o chování ruských vojáků na okupovaných územích, nebo o dopady ruských raket do ukrajinských obytných čtvrtí – to mají všichni Ukrajinci denně doslova před očima. Dokonce i těm lidem, kteří v minulosti mohli mít nějaké sentimenty k Rusku, se za poslední rok často otevřely oči. Nezapomínejme, že ruskou agresí jsou nejvíce postiženi rusifikovaní Ukrajinci, obyvatelé velkých průmyslových měst jihu a východu, které Rusové, podle své vlastní propagandy, přišli chránit. To jejich města vymazává Putinova armáda, jejich děti jsou nenávratně unášeny a u nich Rusové ve filtračních táborech hledají sebemenší projevy „ukrajinského nacionalismu“.
Takže válka ukrajinskou společnost stmelila?
Ano, na všem zlém je něco dobrého. Rusko nemůže Ukrajině nabídnout nic jiného než utrpení, bídu, chudobu, zmar, devastaci a smrt. Povědomí o tom, že v téhle válce Ukrajině jde o holou existenci, je nebývalé silné. Mobilizovat světové veřejné mínění je pak životní nutností, v tom panuje celospolečenský konsenzus i mezi dříve znesvářenými frakcemi, skupinami, stranami a jejich podporovateli. Protože tuhle válku možná vyhrají příslušníci Ozbrojených sil Ukrajiny, ale bez západních zbraní se to neobejde.
Česká republika se ráda chlubí tím, že v podpoře Ukrajiny hraje první housle. Sílí ale hlasy, které tuto podporu rozporují a říkají, že bychom se měli v první řadě věnovat řešení svých problémů. Jak tohle vnímáš?
Únavu pochopitelně pozoruji i v Česku. Stále však platí, že vůle pomáhat dobré věci je větší. Ze svých pozorování, která jsou podložená statistikami, si dovolím udělat závěr, že jen zlomek populace je lhostejný vůči tomu neštěstí, co se děje na Ukrajině, a jen zlomek tohoto zlomku je pak proruský. Bohužel, jedná se o dost uřvaný a agresivní zlomek. Iniciativy a jednotliví dobrovolníci, kteří pomáhají teď, pomáhali i před rokem a ve většině případů už od roku 2014, kdy Rusko napadlo Ukrajinu poprvé. Kolektivní Západ si tehdy udělal chybný závěr, že jde o nějakou interní věc, něco na způsob rodinné hádky, a ne světonázorový globální konflikt. Teď se to myslím výrazně zlepšilo. Je to nakonec také v zájmu evropských států, USA, NATO, aby se Ukrajině dostalo největší možné podpory.
S Ruskem je to podobné jako se šikanou na škole: agresor si dovolí to, co ho ostatní nechají dělat. Rusko si po léta dělalo to, co chtělo. „Zpacifikovalo“ Čečnu, přičemž provádělo genocidu a srovnalo Groznyj se zemí, podobně jako teď ničí ukrajinská města. Zaútočilo na Gruzii, sebralo si, co chtělo, pak přišla okupace Krymu a Donbasu – za neurčitého mumlání celého světa. Jenže pokud dnes NATO neposkytne pomoc svým spojencům, dokáže ji zítra poskytnout svým členům? Těm menším, kteří jsou nejvíc „na ráně“? Co všechno ještě dokážeme přehlížet? Myslím, že zhruba tímhle směrem se ubírají úvahy západních spojenců Ukrajiny.
Zdá se mi, že drobné přehmaty, nešikovné výroky některých politiků a světových osobností vnímají Ukrajinci velmi vyhroceně. Proč to vidí tak dramaticky?
Protože jim jde o život. Ukrajinci, pochopitelně, velmi citlivě reagují na jakékoliv světové snahy relativizovat ruskou hrozbu nebo ruské zločiny, na sebemenší snahu „vyprat“ image Ruska. Jakýkoliv představitel Západu, který se o něco takového pokusí, by měl prostě skončit. Trump, římský papež, Amnesty International nebo samotný Roger Waters – všichni by měli pocítit, že jejich nepodpora Ukrajině jim zapříčiní takové reputační ztráty, které jsou neslučitelné s jakýmkoliv dalším veřejným fungováním těchto osob a institucí. A to prosím říkám jako horlivý fanoušek skupiny Pink Floyd.
Nedávno médii proběhla kontroverze nad Oscarem, kterého získal ruský film o Navalném, Zdůrazňovalo se, že zatímco Zelenskyj na vyhlašování cen Akademie prostor nedostal, pozornosti se dostalo Navalného rodině, přitom Navalnyj například podporoval anexi Krymu. Jak tohle vnímáš?
Na jednu stranu mám pochopení pro tyhle snahy najít „hodného Rusa“, nějakého jednookého mezi slepými, s kým se dá jednat, třeba i o poválečném uspořádání Ruska. Na druhou stranu nevidím důvod, proč by Zelenskyj měl dostávat prostor na vyhlášení Oscara. Mnohem důležitější je fakt, že dostává prostor před americkým Kongresem nebo na jednáních v Ramsteinu. Teď je holt v roli politika, ne herce, a měl by zvládat především tuto svou roli.
Znepokojivá je ale jiná tendence. Ukrajinci pozorují Rusko hodně zblízka a hodně dlouho. Nedělají si zbytečné iluze o Rusech, ani o těch „hodných“. Tato koloniální válka s prvky genocidy nevznikla jen tak, její náznaky lze vystopovat v minulosti. Je jasné, že obecně existují Rusové, kteří pomáhají přiblížit porážku Ruska, sám pár takových znám. Ale v kontrastu s pomocí této hrstky spravedlivých jsou projevy širokých ruských mas o to obludnější. Ti, kteří po desetiletí pěstovali fašismus à la Putin, kteří na Ukrajince koukali s despektem a otevřenou nevraživostí – což je třeba moje osobní zkušenost i s řadou, řekněme, liberálních Rusů, ti, kteří se teď ve svých sociálních sítích radují z toho, když další ruská raketa zasáhne ukrajinský panelák, a dělají z obrazů zmaru rádoby vtipné memy, ti, ve kterých se probouzejí protestní nálady pouze tehdy, když se ukazuje, že „jejich chlapci“ nejsou dostatečně dobře vybaveni k tomu, aby mohli relativně bezpečně zabíjet Ukrajince.
Myslím, že každý rozumně uvažující člověk chápe, že většinová ruská společnost je pasivní, nemá přístup k reálným informacím a je velmi důvěřivá vůči propagandě.
Nejen že je pasivní – ona je pasivně agresivní. Veskrze nakažená imperialistickým myšlením, velkoruským šovinismem, kulturním (a nejen kulturním) rasismem vůči sousedním národům. A tady to začíná být nebezpečné. Tato snaha „očistit“ kolektivní Rusko, jehož zástupcem je mj. Navalnyj, v očích světové veřejnosti, propůjčit mu symbolický (a často nejen symbolický) kapitál, když se tohle děje na pozadí nekončících ruských zločinů na mírumilovných obyvatelích Ukrajiny – tahle snaha je vykoupena cenou krve ukrajinských civilistů. Tohle jednání ze strany takových autorit – jako americká Akademie filmového umění a věd – je prostě chucpe. A ne proto, že by hodní Rusové neexistovali. Pokud se jakkoliv podílíte na celosvětovém dobrovolnickém hnutí podpory Ukrajiny, tak dříve nebo později na takového narazíte. Ale protože jejich procento je tak mizivé, že prostě nemůžou reprezentovat Rusko. Rusko je to, co zabíjí.
Jasně, ale to je de facto otázka „kolektivní viny“. Co si mají Rusové počít? Není namístě přistupovat k nim trochu smířlivěji?
Nevím, jestli viny, ale určitě je to otázka kolektivní zodpovědnosti. Oni jsou zodpovědní za své reprezentanty, za válku s prvky genocidy, kterou rozpoutal jejich stát, za tohle všechno zlo, které páchají jejich vojáci. V Praze a jinde v Česku je hodně takzvaných ruských obchodů nabízejících potraviny z postsovětských zemí. Řada z nich se po 24. únoru loňského roku změnila na obchody „bez příznaku“. To je myslím dobrá cesta. Ať si sportovci bez příznaku vystupují na olympiádách a herci bez příznaků ať dostávají Oscary. Při tom všem by Ukrajinci měli dostávat tolik místa ve veřejném prostoru, kolik jsou schopni unést.
Myslím, že tohle je něco, co dobře chápe také řada našich spoluobčanů. Dovolím si odcitovat svého kamaráda, básníka Ondřeje Buddeuse. V jedné diskusi nedávno napsal: „Dokud nějaké ruské gesto nebude akceptovatelné pro Ukrajince, není akceptovatelné pro mě. Je to jednoduchá přímá logika a člověk o tom nemusí moc přemýšlet, protože Ukrajina ví. Ve věci Ruska si budu i nadále nastavovat vnitřní kompas podle ní.“ Někdo prostě ten svůj vnitřní kompas takhle nastavený má. Doufám, že tato jednoduchá logika jednou prosákne i k udělovačům Oscarů.
