7°C
Jihovýchod Prahy byl od pradávných dob mimořádně neskromný na osídlení a různé tvrze. Už v raném středověku existovalo hradiště v Hostivaři, tvrz stávala v Pitkovicích, opodál i v Uhříněvsi, také v Dolních Měcholupech, v Dubči, o něco východněji pak také ve středočeské Sibřině. Dříve, než byla přestavěna v zámek, vznikla ve středověku tvrz také v pražských Petrovicích.
Nezřejmé počátky
„První písemná zmínka o tvrzi pochází až z r. 1489, stavebně historický průzkum však posunul vznik objektu do 14. století,“ uvádí Petr Říha v knize Petrovice – 770 let: Historie, současnost a budoucnost městské části Praha – Petrovice. Říha vyslovuje domněnku, že tvrz je pravděpodobně starší, neboť petrovický kostel sv. Jakuba Staršího vznikal už někdy ve 13. století. „Není dobře možné představit si existenci kostela bez zástavby – a první zástavba byla na místě dnešního zámku.“
Ona první písemná zmínka ostatně nepojednává o založení tvrze, nýbrž o střídání jejích majitelů. „V r. 1489 prodali Václav a Heřman Petrovští plat na zdejší vsi a tvrzi staroměstskému kostelu sv. Linharta,“ dočteme se v knize Hrady, zámky a tvrze v Čecháh, na Moravě ve Slezsku, který sepsali historikové pod vedením Františka Holce, někdejšího ředitele Archivu hl. m. Prahy.
„Tvrz sloužila jako obytná budova většinou opevněného dvorce, což bylo správní středisko samostatného hospodářského celku, kterých bylo v okolí hlavního města bezpočet,“ zmiňuje Říha s poukazem na výše jmenované tvrze. Že přitom nešlo jen o nějakou „špeluňku“, ale o důstojné sídlo, dokládá fakt, že její majitel, shodou okolností jeden z husitských hejtmanů Václav Carda, uváděl za své jméno přídomek „z Petrovic.“ Tedy Petrovice uváděl za své sídlo. Považme, že mu přitom patřilo třeba město Úštěk nebo hrad Okoř.
Měcholupští a Petrovičtí
Petrovice leží v těsném sousedství s Měcholupy. Dolními i Horními – ostatně dlouhá léta v novověku se s Horními Měcholupy Petrovice vyvíjely pospolitě v rámci jednoho katastrálního území. Spojitost mezi těmito pražskými celky byla znát už v 16. století, kdy jistá „Magdaléna z Měcholup postoupila r. 1542 Petrovice své dceři Kateřině, provdané za Jana Hrzka z Mšena, který později ke svému jménu připojoval »seděním na Petrovicích,«“ popsali historici.
Tak jako husitská válka, která dala Petrovicích do značné míry „na frak“, zažívala ves i tvrz nemilé období během třicetileté války. Po řádění Švédů se v Petrovicích „stav obyvatelstva snížil o 50%. Zbyl zde funkční mlýn – ale bez mlynáře. V celých Petrovicích hospodařila tenkrát pouze rodina středního rolníka,“ vypočítává Říha. Tak jako biblický Lazar, i Petrovice doznaly svého vzkříšení, a obnovena byla i tvrz, která tvrzí zakrátko přestala být.
Jako vstup do svatostánku
„Roku 1716 koupil Petrovice František Karel Paceli z Adlersheimu a nechal ve vrchnostenském dvoře na místě této původní středověké tvrze vystavět barokní zámek,“ uvádí Říha. Tak získal objekt svou nynější podobu barokní stavby o půdorysu ve tvaru písmene L, která v dobách své největší slávy musela představovat důstojné a reprezentativní sídlo.
„Z plochy průčelí vystupuje rizalit (část průčelí stavby, která vystupuje z líce průčelí – pozn. red.) s polosloupy a štítem, v němž je umístěna klenutá nika se sochou sv. Floriána. Na západní straně leží zahradní terasa, která vznikla při poslední přestavbě počátkem 20. století. Na ni navazuje vysoká ochranná zeď, která je zdobena v celé výši patra zámku sgrafitem (grafická výzdoba omítky – pozn. red.).“ Pozoruhodná je také brána do areálu, kterou lze obdivovat z ulice, a která je „svým slohem přizpůsobena vzhledu kostela. Je upravena do romantické novogotické podoby.“
Honosné sídlo správce
Paradoxně ale přestavbou v zámek začaly Petrovice trochu ztrácet na významu. Ačkoliv bývalou tvrz nepotkal osud mnoha jiných staveb, které byly buď doslova srovnány se zemí, nebo z nich zbyly ruiny, pro své potenciální majitele přestala být lákadlem pro život. Zámek „byl totiž většinou obýván správcem statku a ne majitelem panství, který vždy disponoval ještě větším a honosnějším sídlem,“ líčí Říha.
V držení slepého chemika
Nebývalo tomu vždycky. V roce 1861 se petrovický zámek dostal do držení „francouzskému chemikovi Nicolasi Bellotovi, jenž se spolu se Sellierem stal zakladatelem známé žižkovské továrny na výrobu zápalek (kapslí na náboje) Sellier a Bellot,“ uvádí historikové. Tato česká firma, kterou zakládali dva francouzští podnikatelé v Praze, dosud existuje, zrovna tak existuje i žižkovský odkaz na existenci její továrny – je jím ulice U Kapslovny pod vrchem Parukářka.
Zmíněná továrna sehrála v životě obou Francouzů důležitou roli. Stala se zdrojem jejich obživy. V případě Bellota však sehrála ještě jednu pochmurnou roli. „Když 16. února 1832 hůlkou nazlobeně udeřil do zmačkaného papíru, který v továrně na podlahu nedbale odhodil některý z dělníků, netušil, že je v něm třaskavá rtuť. Přivodil tak explozi, při níž ohluchl a střepy brýlových skel mu vnikly do očí. Ztráta sluchu byla pouze přechodná, ale zrak se již lékařům zachránit nepodařilo,“ konstatuje Říha. V době, kdy Bellot, jehož do Prahy přivábila láska k Češce Alžbětě Vackové Petrovice kupoval, neměl patrně ani zdání, jak jeho sídlo vypadá.
Vršovické peníze majitele Bohemky
Po vyhlášení nezávislosti Československa zůstaly Petrovice ještě několik let v držení šlechtického rodu Silva-Tarouců. Ti jej však kvůli finančním nesnázím, které způsobila pozemková reforma zaměřená právě na šlechtické rody, byli nuceni prodat. Ucházel se o ně tehdy dokonce Ludvík Kolben, bratr známějšího Emila, jenž stál za vznikem vysočanského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Úspěšnějším oproti němu byl jistý Roman Danner, tehdejší správce zámku, jenž jej koupil v roce 1925.
Jednalo se o bratra zámožného majitele občanské záložny ve Vršovicích Zdeňka Dannera, z jehož peněz byly financovány důrazné úpravy, na základě nichž zámek vypadá tak, jak jej dnes známe. Fanouškům pražských Bohemians jistě není Dannerovo jméno neznámé. Zkraje 30. let totiž financoval výstavbu tzv. Dannerova stadiónu, který je dnes znám jako bohemácký Ďolíček. „Pochopitelně byl i prvním předsedou toho klubu,“ uvádí Říha.
Ďolíček koupilo město. Ředitel Bohemky vysvětlil, proč klub nemohl jít jinam. (2016) iSport TV
Zpět k zámku: „Objekt byl modernizován na pohodlný obytný dům s dobovou vybaveností. Do historických prostor bylo nutno vestavět několik koupelen a splachovacích záchodů. Podstatně se změnil i exteriér zámku,“ líčí Říha. „Před zámkem směrem k údolí Botiče byla zřízena terasa s působivým tarasem a na tu dobu poměrně velký bazén na koupání.“ Místní si určitě mohli říkat „jo Dannerovi, ti si žijí.“ A nebyli by daleko od pravdy, zmíněný Zdeněk Danner, který stavbu financoval, petrovický zámek využíval jako ideální víkendové sídlo kousek za Prahou – Petrovice se k hlavnímu městu připojily totiž až v roce 1968.
Hnědé a rudé chřadnutí
Období první republiky bylo doposud labutí písní petrovického zámku. Do jeho historie, tak jako do československých dějin, krutě zasáhla druhá světová válka. „Po dobu okupace byl Romanu Dannerovi majetek německou správou zabaven,“ líčí Říha. Využívalo ji tehdy gestapo. Po válce a konci hnědé nacistické diktatury byl sice rodině Dannerových zámek navrácen. Ne nadlouho. Hnědou totalitu v roce 1948 vystřídala totalita rudá.
Tak jako mnoho důstojných starobylých budov – kostelů i zámků, i ten petrovický přešel pod státní správu. V jeho kdysi reprezentativních prostorách byly zřízeny „kancelář Státního statku hl. m. Prahy,“ uvádí historikové vedení František Holcem. Od té doby zámek chřadl a pustl, poněvadž komunistický režim neměl příliš zájem, natož snahu, se o nemovité pozůstatky z minulosti starat.
Bída zmaru
Nadějí pro budoucnost zámeckého areálu se stal 17. listopad 1989, kdy komunistický režim v Československu skončil. „V roce 1992 předložil restituční nárok na uvedený majetek nevlastní syn Romana Dannera. Vše vypadalo tak, že restituce bude urychleně vyřízena a nový majitel se bude o objekt prohlášený za kulturní památku pečlivě starat a udržovat ho v dobrém stavu,“ uvádí Říha.
Nejbohatší bezdomovec
V té době na chátrajícím zámku bydlíval jistý Jan Šimůnek řečený „Otík“ – pozůstatek éry Státního statku, v němž pracoval. A na zámku zůstal coby bezdomovec i po roce 1989. Sousedy byl prý nejen trpěný, ale vlastně i oblíbený.
„Pomáhal, kde bylo třeba a snad neočekával ani víc, než trochu jídla a nějakou korunu,“ dodává Říha s tím, že šlo svým způsobem o „nejbohatšího bezdomovce.“ Jeho smutný osud se pak naplnil 4. listopadu 2002, kdy jej zavraždil nevlastní syn, „který potřeboval peníze při jednom ze svých útěků z výchovného ústavu.“ Že byl místními opravdu oblíben pak dokládá skutečnost, že jde o poslední pohřbeného na zdejším historickém hřbitově, který se nachází hned za zdmi petrovického panství.
Komplikace
O zámek se po roce 1989 přihlásili další restituenti, což vedlo k zdlouhavým soudním stáním. „Nejdříve rozhodnutím městského soudu v Praze dostala v roce 2001 zámek jeho neteř a okamžitě začala připravovat neodkladné opravy. Dostala i grant od magistrátu v částce přes dva miliony Kč na opravu střechy, ale týden před plánovanou opravou ústavní soud rozsudek městského soudu zrušil. Zámek pak dalším rozhodnutím soudu získala pro změnu praneteř bývalého vlastníka, která ale zámek ani pozemky neudržuje a nechala vše totálně zchátrat,“ uvádí Petr Ryska, autor projektu a několika knih cyklu Neznámá Praha, jehož cituje přímo web městské části Praha – Petrovice.
„V objektu zámečku se opětovně pohybuje skupina lidí, kteří tvrdí, že tam jsou se souhlasem paní majitelky. Já osobně z toho mám dojem, že to je skupina lidí, která tam spíše provádí řízenou demolici toho zámku,“ uvedla v roce 2017 pro pořad Reportéři ČT starostka Petrovic Olga Hromasová (ODS). „S majitelkou jsme vedli již několik správních řízení a pokaždé jsme uložili pokuty. Celkem se pohybují kolem jednoho milionu korun,“ sdělil tehdy pro televizi i mluvčí magistrátu Vít Hofman s dovětkem, že je objekt v havarijním stavu. Stav se nezměnil ani v roce 2021. Budoucnost jedné z nejcennějších budov Petrovic je tak stále zahalena v mlze.
