7°C
První zdravotní komplikace, které postupně vedly k vážným problémům, začal Jakub (34) z Chrudimi pociťovat v roce 2018. Mladý otec v té době zažíval hektické období: s manželkou se starali o malého synka, rekonstruovali dům a Jakub také chodil do práce.
„Když přišla viróza, nebyl úplně čas ji vyležet, klasika – člověk to přechodí a říká si, že to nic strašného nebude. Jenže jsem byl hodně unavený, celkově jsem se necítil dobře a rodina už na mě začínala naléhat, abych si zašel k lékaři,“ popisuje období před 5 lety.
Vzpomíná na něj také tchyně Monika, která tehdy ještě netušila, jak těsně ji osud s Jakubem spojí: „Stejně jako moje dcera Kateřina, Jakubova manželka, jsem apelovala, aby se nechal vyšetřit u lékaře. Neznala jsem sice Kubův zdravotní stav, nijak jsem se po něm ani před svatbou nepídila a ve snu by mě nenapadlo, že by jeho únava mohla poukazovat na problém s ledvinami… Ale bylo mi jasné, že by měl být vyšetřen, aby se zjistilo, proč mu není dobře.“
Léčil se už dříve
Přestože se Jakub s ledvinami léčil už několik let předtím, byl jeho stav dlouho stabilizovaný. „Ve dvaceti letech jsem byl u lékaře, kde mi nějak špatně vycházely krevní testy. Následovala biopsie, jejíž výsledky ukázaly chronický zánět ledvin, se kterým jsem se potom léčil na Karlově náměstí v Praze. Během 10 let jsem v podstatě neměl žádné příznaky a výsledky byly dobré,“ popisuje období před vyslechnutím šokující diagnózy.
Ta překvapila nejen jeho, ale i nejbližší příbuzné, zároveň však rodinu ještě více stmelila. „Dodnes živě vidím okamžik, kdy k nám dcera přijela i s malým, celá ubrečená, že si Kubu nechali v nemocnici a nevypadá to s ním dobře. Byla jsem rozhodnutá se o ně postarat a psychicky je podpořit. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude dál. Kuba mě a manžela požádal, ať se mu postaráme o rodinu, ale to bylo přece samozřejmé. Následovalo čekání, jak se bude léčba a jeho stav vyvíjet,“ vzpomíná Monika.
Akutní selhání ledvin
Jakubovi bylo diagnostikováno páté, tedy nejpokročilejší stádium selhání ledvin, což je stav, který bezpodmínečně vyžaduje náhradu funkce ledvin dialýzou nebo transplantací. Poslední nadějí na zpomalení progrese tohoto zákeřného onemocnění byla biologická léčba, kterou však po zhruba šesti týdnech museli lékaři vyhodnotit jako neúčinnou.
„Zrovna jsem byl na dialýze, když mi lékař přišel říct, že mě budou překládat do IKEMu a budu registrován na seznamu žadatelů o transplantaci ledviny,“ popisuje Jakub. Dodává, že mu lékaři vysvětlili, že má dvě možnosti. Buď se v průběhu času objeví vhodný zemřelý dárce, což může trvat poměrně dlouho. Nebo mu jednu ledvinu k transplantaci daruje někdo z žijících příbuzných.
Hledala se ledvina
Jakub měl to štěstí, že se v jeho nejbližším okolí našlo hned několik lidí ochotných mu ledvinu darovat a s ní také šanci na nový život – jeho tchyně Monika i tchán a oba Jakubovi rodiče. Zbývalo, aby absolvovali všechna potřebná vyšetření a bylo tak možné s jistotou říct, kdo je skutečně plně kompatibilním dárcem. Nemuseli přitom ani na vyšetření jezdit do Prahy, ale mohla proběhnout v chrudimské nemocnici, odkud lékaři předávali výsledky k vyhodnocení do IKEM, kde měla proběhnout transplantace.
Jako nejvhodnější dárce se ukázala tchyně Monika. „Vlastně jsem uvažovala, že Kubovi daruji ledvinu, ještě než se to začalo řešit. Věděla jsem, že být odkázaný na dialýzu, není žádný med.“
Nejprve Jakub docházel na dialýzu do nemocnice třikrát týdně na 6 až 8 hodin. Později sice mohl provádět peritoneální dialýzu sám doma, ale stále šlo o časově velmi omezující aktivitu, nutnou čtyřikrát denně. K dialýze se také vážou přísná pravidla na příjem tekutin – Jakub nesměl přijmout v součtu ani 1 litr tekutin za den a musel dodržovat přísnou dietu, a navíc je i celiak, takže musí dodržovat bezlepkovou stravu.
„Může to znít jako klišé, ale inspiroval mě také příběh muže, jemuž daroval ledvinu kamarád, který jsem si přečetla v časopise. Tehdy mi došlo, že by to mohlo být řešení,“ vysvětluje obětavá žena. Také doplňuje, že nejprve jí ten nápad přišel trochu úsměvný, protože se sama od dětství léčí s vrozenou vadou ledvin. Nikdy s ní ale neměla větší potíže.
Když se blížil termín transplantace, Jakub stále myslel na to, aby vše dopadlo dobře a byl schopný se dál starat o rodinu a závazky. „Když má člověk manželku a dítě, je to velká motivace. Zároveň také myslí na ty zdánlivě přízemní věci, které jsou ale rovněž důležité – aby dokončil rekonstrukci nebo stihl splatit hypotéku. O sebe jsem se ale tolik nebál, spíš jsem myslel na to, aby operace nezpůsobila nějaké komplikace Monice. Obavy však rozptýlil lékař v IKEMu slovy, že se není čeho bát, protože jde „jen o transplantaci ledviny”, vzpomíná muž.
Humor i téměř na sále
A skutečně se jedná o transplantační zákrok, při němž je díky pokročilosti medicíny a špičkové práci lékařů prognóza dárce i příjemce výborná. Také Monika měla k lékařskému týmu IKEM důvěru, která vznikla již během předoperačních vyšetření: „Přístup veškerého personálu zde byl naprosto profesionální, všichni byli příjemní a velice lidští. Vždy jsem si připravila řadu otázek a pokaždé se mi snažili na vše odpovědět. Nejsem ten typ, který by věřil internetu, informace tam nejsou vždy správné.
Samozřejmě jsem také absolvovala psychologický posudek a nechyběla otázka, zda si uvědomuji, že ledvinu daruji někomu, kdo není můj pokrevní příbuzný – že se může náš vztah v budoucnu změnit, kdyby se například s dcerou rozešli. Na to ráda v žertu říkám, že kdyby se to stalo, bude mi muset ledvinu hezky vrátit,“ směje se.
Úspěšná transplantace
Velký den pro oba hrdiny nastal 19. září 2019. Jakub byl hospitalizován 3 dny před samotnou operací, kdy ještě jako přípravu podstupoval biologickou léčbu a dialýzy. U Moniky stačilo, aby přišla den před transplantací. „Už na sále se ukázalo, že mé tělo novou ledvinu přijímá dobře a po operaci jsem se snažil co nejdříve vstát z lůžka. První dva dny mě sice bolela jizva, ale když jsem se začal pohybovat, i to jsem takzvaně rozchodil. Pátý den jsem mohl domů a když mě propouštěli, v klidu jsem i došel sám na parkoviště,“ vzpomíná Jakub na svůj návrat k rodině, do klidné rekonvalescence.
V domácím režimu zůstal dva měsíce, kdy se snažil nabrat svalovou hmotu a kondici. Chodil na procházky, které mohl den po dni prodlužovat, protože se cítil stále lépe. Po uplynutí dvou měsíců byl také schopen se bez problémů vrátit ke kancelářské práci. „Následoval ještě pobyt v lázních a protože byla okolo moc pěkná příroda, snažil jsem se trávit co nejvíce času v lese a pomocí vycházek opět získávat fyzičku. A šlo to dobře, protože díky transplantaci se můj stav zásadně zlepšil a můj současný život je nesrovnatelně lepší, než ten na dialýze," dodává Jakub.
Fit už po týdnu
Také u Moniky vše proběhlo bez komplikací, i když se před samotnou operací trochu bála. „Při kontrole pět dní před operací se u Kuby objevila menší komplikace, nejprve to vypadalo jako menší zánět v oblasti pupíku, ale nakonec to bylo v pořádku. To se mi ulevilo, protože v případě nějaké infekce by bylo nutné posouvat termín transplantace. Samotný zákrok jsem nevnímala jako zvlášť zatěžující, přirovnala bych to k operaci slepého střeva. V nemocnici jsem byla ještě dva dny a poté jsem jela domů.
Chvíli jsem byla unavená, ale zhruba po týdnu jsem byla fit. Operační rána mne samozřejmě zpočátku trochu omezovala ve fyzické aktivitě. I když jsem zvyklá hodně sportovat, snažila jsem se dodržet předepsaných šest týdnů spíš klidového režimu. Po tomto šestinedělí jsem se ale mohla plně vrátit do života, jaký jsem vedla před operací. Do práce jsem se vrátila po dvou měsících, protože je fyzicky náročná, tak jsem měla dostatek času nabrat síly. Pak už to zas vše šlapalo ve starých kolejích,“ popisuje svoji rekonvalescenci s úsměvem.
Dnes je zcela zdravý
Nyní, tedy 3,5 roku po transplantaci, Jakub dochází ve dvouměsíčních intervalech do IKEMu na biologickou léčbu. „Odeberou mi krev a pak jdu na konzultaci k paní doktorce, která mi případně upraví léčbu. Po operaci na sobě nepociťuji nic horšího, jsem občas víc unavený, tak si jdu dřív lehnout, ale jinak se cítím dobře,“popisuje mladý muž svoji aktuální situaci a dodává, že celá zkušenost je dovedla k přehodnocení životních priorit:
„Určitě si víc vážím zdraví a času s rodinou – manželkou a dvěma syny. Omezil jsem aktivnější koníčky, už nevyhledávám nějaké vyloženě náročné sportovní aktivity. Mám pak svůj jeden koníček, a to včelaření, kterému se věnuji naplno. To je pro mě hnacím motorem, stejně jako náš dům, který postupně rekonstruujeme. Doufám, že se dožiju toho, až to bude vše hotové, což je ještě běh na dlouhou trať. A co se týče práce, mám vlastně všechno nastavené stejně jako před transplantací.
Všem, kdo zvažují, zda darovat ledvinu někomu z blízkých, bych chtěl vzkázat: určitě do toho jděte. Je to obrovská šance do dalšího života. Já za ni Monice moc děkuji, jsem jí obrovsky vděčný,“ dodává na závěr. Více informací o dárcovství je k dispozici na webu TransplantaceNeniTabu.cz.
Dbejte na prevenci
Jakub i Monika také vzkazují všem, aby nepodceňovali péči o své zdraví a docházeli na preventivní prohlídky k praktickému lékaři, při kterých probíhá bezbolestné a bezplatné vyšetření funkce ledvin – odběr moči, případně krve, pro laboratorní vyšetření. Pouze včas odhalené onemocnění ledvin je možné účinně léčit a zabránit nutnosti dialýzy či transplantace.
Mezinárodní transplantace ledvin má svoje přísné postupy IKEM
