9°C
Autor filmů Tisícročná včela, Perinbaba či Bathory byl jedním z nejvýraznějších představitelů Československé nové vlny šedesátých let – společně s Jiřím Menzelem, Milošem Formanem, Věrou Chytilovou, Ivanem Passerem, Jiřím Papouškem, Jurajem Herzem a dalšími.
„Šedesátá léta, která jsem strávil na pražské FAMU, pro mě byla zázračným obdobím. Nejen proto, že Praha je magické místo. Hlavně jsme byli mladí a přišli jsme do doby, kdy do umění začalo tak nějak svítit. Díky rektorovi FAMU A. M. Brousilovi jsme trávili více času v kině, než na vyučování. Brousil sice byl ideologem socialistického realismu, ale představoval nám i zahraniční nesocialistické tvůrce. Shlédli jsme příliš mnoho filmů sovětských, východoněmeckých, bulharských, polských, rumunských, ale vedle toho i filmy západní – které ovšem musely projít přes výběrovou komisi. K tomu snímky argentinské, indické a mnoha dalších zemí, takže jsme měli kontakt se světem. Tohle nové generaci filmařů chybí. Viděli jsme díky tomu fantastické věci, směry filmu i to, jak se zdokonaluje po technické stránce. Znali jsme zoufalou, ale krásnou minulost a viděli před sebou budoucnost, jakou pro nás představovaly filmy Viscontiho, Pasoliniho, Felliniho. Když pak přišel nový typ filmového materiálu, černobílý Ultra 5, byli jsme duševně připraveni. Tak vlastně ona slavná filmová Československá nová vlna vznikla.“
*Proč byl materiál tak důležitý?
„S těmi předchozími se muselo i za bílého dne hodně svítit. Nový materiál to nepotřeboval. Dalo se s ním točit všude, i v noci. Kamera přestala být závislá na místě a my se s ní rozeběhli do celého světa. Spolu s tím se pohnula celá kultura, ze sklepů začali vycházet hudebníci jako Olympic. A všichni jsme se mezi sebou stýkali. Báli jsme se chodit do hospod, kde jsme věděli, že jsou špiclové, takže jsme se scházeli doma, třeba u Jana Muchy. Bydlel v centru s výhledem na Hradčany, a zatímco tajní chodili číhat po periferiích, pod svícnem byla největší tma. Pro nás to objevování světa, setkávání se, svobody. Zažívali jsme neskutečné věci. Režisér Honza Němec střílel po Martě Kubišové pistolí v paneláku, protože žárlil. Zavřeli ho za to, ale pak zase propustili. Ukazoval mi pak papír, že ho pustili, protože prý střílel z rodinných důvodů. Měl ještě z vojny výmluvu, že není zodpovědný za své činy. Prostě – bylo to bohémské období. Četli jsme Kafku, chodili ho číst ve skupině třeba třiceti lidí na hřbitov, vřela v nás revolta.“
*Čím jste revoltovali?
„Věděli jsme, že některé věci se nesmí říkat, tak jsme se vyjadřovali v jinotajích. Vzpomínám, jak v divadle ABC v padesátých letech vystupoval Vlasta Burian. Přišel na jeviště a hodil čepici na věšák. Spadla. Hodil podruhé, zase spadla. Potřetí jí pohrozil: „Budeš viset, čepičko!“ To lidé brali, protože tehdy se komunistický ministr obrany jmenoval Čepička. A nikdo mu nemohl nic říct. Takové jinotaje jsem měl rád. Pak už ale cenzoři hledali jinotaj ve všem. Kolega měl ve filmu slepou ženu, a někdo jim našeptal, že ta slepá je komunistická strana. Pryč. Později se nesměla používat číslovka 21, protože to bylo datum jejich příchodu. Nebo výraz pro levou ruku. To je přeci levačka, levice, jenže hned to viděli politicky. V Krátkém filmu, kde jsem skoro deset let pracoval, se měl točit dokument o přeučování praváků na leváky, a ten jedině kvůli tomuto nevznikl. Tvůrcům chybělo názvosloví, jak leváky pojmenovat. Cenzoři zkrátka hledali věci, které ani nebyly myšlené.“
*Dala se cenzura ošálit?
„Probíhalo to tak, že přišel chlapík, vytáhl razítka a koukal na film. Sekretářky za ním pořád běhaly, jestli něco nepotřebuje, kafe, občerstvení, my se hlasitě smáli a tleskali, abychom tím podtrhli určité věci nebo odpoutali pozornost od jiných, zatímco on celou dobu přemýšlel, co by mohl zakázat. Později jsem dokonce do filmu vkládal věci schválně, jimi jsem odpoutával pozornost, a doufal, že si jich všimne na úkor jiných. Říkal jsem tomu „bílý psík“. Naopak to byly věci, kterých, kdyby si nevšimli, by mi ve filmu vadily.“
*Po dokončení FAMU jste se vrátil na Slovensko, invazi jste prožil už tam?
„Srpen 1968 jsem zažil v Bratislavě. První film Kristove roky už jsem měl hotový a dělal jsem povídkový snímek Zbehovia a pútnici, a jedna jeho část se odehrává za druhé světové války. Natáčeli jsme v noci u takového starého mostu na samotě za městem, přijdu tam, a všude okolo tanky. Divil jsem se, kde je rekvizitáři sehnali, že jsou moc šikovní, že jich je dokonce víc, než potřebujeme, a oni, že jsou tu Rusové. Vojáci nás ani nechtěli pustit na plac, protože jsme tam měli nápisy Pozor, miny. Oni mysleli, že jsou tam skutečné miny, a nevěřili nám, že jsou to kulisy a rekvizity, které jsme tam od den dříve sami položili. Vrátili jsme se tedy do Bratislavy. Všechny rekvizity, nefunkční pušky a podobně jsme museli mít schované naspod v autech, aby si Rusové nemysleli, že se zbrojíme proti nim. Ani na hotelu nám je nedovolili nechat, co kdyby to tam prý našli. Jeli jsme okolo nich, natáčeli je na kameru šestnáctku, a oni nám mávali, protože mysleli, že je vítáme. Za tři dny už pochopili, že to s tím vítáním tak žhavé nebude, a jak někdo vytáhnul foťák, už stříleli.“
*Záběry sovětských vojáků ve filmu jsou reálné?
„Ano, použil jsem opravdové záběry. Ředitel na Kolibě řekl, ať si vezmeme kamery a jdeme točit do ulic. Vzpomněl jsem si, že existovala taková malá ruská frontová kamera na klíček, která když se natáhla, pořídila asi patnáctivteřinový záznam. Dala se schovat, nebyla k ní totiž zapotřebí žádná baterie, a materiálu v ní bylo asi na jednu minutu. Sehnal jsem si ji, dal do tašky, do té udělal díru, šel do města, a s ní tajně Rusy natáčel.“
*Proč prakticky každý váš film ze šedesátých let skončil za normalizace v trezoru?
„Třeba Vtáčkovia, siroty a blázni z roku 1969 byl film o svobodě. Jeho poselství je, že když ti zbourají dům, máš si ho postavit ve svém srdci. Když se upálil Palach, pozvali si mě estébáci na výslech a řvali na mě, že jsem motivoval kontrarevoluci a že mě zavřou. V tom filmu se totiž hlavní postava Yorick upálí. Prý jsem Palachovi poskytl návod. Vysvětloval jsem jim, že jsem film připravoval rok předtím, než se u nás něco dělo a že takhle se upalovali Indové, dávno před Palachem. To nevěděli. Následovalo Dovidenia v pekle, priatelia. V Praze už začínala normalizace, ale já věděl, že na Slovensko dojde o chvíli později, politické vlně to vždycky trvalo. Díky tomu se film roku 1970 sice povedlo skoro dotočit, ale pak hrozilo, že bude kompletně zničený. Měl jsem v něm totiž mnoho jinotajů, třeba dvě jeptišky, které natřou osla na rudo. U toho cenzor málem omdlel. Bilak film dokonce označil za protistátní a cenzoři se toho tolik lekli, že hned zničili všechny kopie. Když mě chtěli soudit, neměli kvůli tomu z čeho brát důkazy. Kupovali pak kopii pro filmový ústav z Itálie, protože se točilo v italské koprodukci. Tím se snímek zachránil. Po revoluci jsem ho mohl pořádně dokončit s tím, že jsem se někde v USA dostal k původním negativům a mohl materiál znovu sestříhat.“
*Co bylo oficiálním důvodem, proč jste skoro deset let nemohl točit?
„Ve filmu Zbehovia je scéna, kde se ukáže, že ruský voják bral hodinky mrtvým a má je připnuté na obou rukou od zápěstí až po lokte. Nastal vyhazov, jaký si nedovedete představit. Hlavní šéf ÚV přes kulturu na Slovensku doslova vyskočil a tak křičel, že oslintal a poplival všechny soudruhy v první řadě. Že prý kdyby mě poslal do Ruska, tak hned v Moskvě na letišti mě dělníci zatlučou do země. Já seděl vzadu a říkal si, že to je můj konec, co se mnou bude. Najednou jsem pro všechny v místnosti přestal existovat. Chodili okolo mě, míjeli mě pohledem. Věděl jsem, že bude zle. Ale hodně se o mě psalo venku, už jsem měl nějaké ceny, kontakty se západními produkcemi, které se zajímaly o můj osud, takže mě jen přeložili. Že mě dají na rok coby pokrokového socialistického umělce do Krátkého filmu. Po roce nic, po dvou letech nic. Nakonec jsem tam byl devět let. Pikantní je, že to, co mi zničilo život, vzalo nejplodnější roky, teď natočili sami Rusové. Viděl jsem v Karlových Varech současný ruský film, v němž podobná scéna s nakradenými hodinkami je. Je neskutečné, jak doba věci mění.“
*V Krátkém filmu jste točil dokumenty, bavilo vás to? Naplňovalo?
„Dokument byl v podstatě reklama. Reklamy se tehdy nedělaly na třicet vteřin jako dnes, ale i na třicet minut! Natočil jsem třeba film o plynovodu Stavba storočia, a hned získal cenu v Budapešti. Což se také nehodilo. Ale byl jsem za tu práci rád, zkusil jsem si spoustu věcí. Třeba jsem točil snímek Slovensko – krajina pod Tatrami, pro to jsem měl helikoptéru, se kterou jsem létal po celém Slovensku. Nebo jsem dělal film o Ondreji Nepelovi, ale nemohl ukázat, jak tento olympijský vítěz a mistr nad mistry bydlí. V paneláku, v maličkém pokoji, kam se nevešla ani kamera. Že vstává v půl čtvrté ráno, aby mohl trénovat. Věšel jsem mu do pokoje obrazy, aby to tam alespoň nějak vypadalo, točili jsme na jiných místech, a tvářili se, že je to u něj. Ani taková pravda se ukázat nemohla. Pak mi dali natočit hrozně hloupý film, který jsem si na radu Věry Chytilové celý přepsal. O sousedovi, který šmelí s cementem a staví z nakradených cihel. Jmenoval se Tri vrecia cementu a živý kohút. A hned byl zase problém, skoro to vypadalo, že budu muset skončit i v tom Krátkém filmu. Ukázali ten film Husákovi, aby prý viděl, co se vyrábí na Slovensku, že děláme ze záporných postav kladné. Husák si ho promítl, po jeho konci dlouho přemýšlel, a pak se otočil na ty, co mu ho přinesli, s otázkou: „Kterému zloději tenhle film vadil?“ A najednou nebylo zloděje… A hned film pustili ven. Ale další film mi dovolili, až když přišla perestrojka. Invaze prostě byla příležitostí, jak se vypořádat s nepohodlnými lidmi. Já ale nevěřil v heslo Se Sovětským svazem na věčné časy. Neemigroval jsem. Přestože mi bylo znemožněno pracovat, neztratil jsem víru. Mnoho mých kolegů uteklo, a pak se vrátilo s tím, že nám ukážou, jak se na západě točí filmy. Jenže natočili takové nesmysly, že jsme se nestačili divit…“
Zemřel Juraj Jakubisko (†84): Slovenský Fellini žil 11 let s transplantovaným srdcem. Videohub
