7°C
Přijde-li řeč na Karla Baxu, historik a emeritní ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka má jasno. „Pokud má město Praha dluh vůči některé ze svých významných osobností, platí to ve vztahu ke Karlu Baxovi. Nemá ulici, pamětní desku ani jinou upomínku, kromě pojmenování malé obřadní síně ve strašnickém krematoriu,“ zastává na stránkách pražského magistrátu. Nikdo jiný přitom v čele Prahy neseděl déle.
Slavný předek
Na svět přišel budoucí primátor 24. června 1862 v Sedlčanech – kde se mimochodem ulice s jeho jménem nalézá. „Pocházel z dvanácti dětí a rodiče poskytli šesti synům vysoké vzdělání,“ dozvíme se z článku Pražští primátoři (1784-1993) historičky Táni Jelínkové, jenž je obsažen v Pražském sborníku historickém.
Jeho otec byl řídící učitel, zatímco matka byla dcerou kupce. Právě po ní Baxa podědil i slavného předka. „Byl synovcem Karla Havlíčka Borovského (†34) a později vydal vzpomínky své tety, Havlíčkovy sestry,“ pokračuje Jelínková.
Blesk Podcast: 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského Jiří Marek
Ze Sedlčan do Prahy
Baxa byl od mládí pilný a nadaný žák. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, kde absolvoval i studium práv na Univerzitě Karlově. Následně „praktikoval Baxa v Táboře a Chebu, kde poznal těžký život českých menšin,“ poznamenala Jelínková. Trvale se Baxa v Praze usadil roku 1891, přičemž svou advokátní kancelář si otevřel v domě U Doušů, jejž bychom našli na adrese Štěpánská 648 – těsně poblíž Václavského náměstí a prakticky hned naproti Akademickému gymnáziu.
Baxa vs. Masaryk
Jako advokát byl Baxa uznávaný ještě za éry Rakousko-Uherska. „Do povědomí veřejnosti vstoupil jako obhájce Omladinářů ve známém procesu roku 1894 a později jako advokát souzených sociálních demokratů, anarchistů a pacifistů,“ píše Ledvinka. V případě procesu s Omladinou šlo o to, že Baxa zastupoval politiky a jiné demonstranty, kteří nejrůznějšími akcemi a protesty požadovali větší národnostní rovnoprávnost. Soud potrestal vězením řadu politiků i osobností z kultury.
V ještě mnohem známějším procesu se Baxa dostal do křížku s Tomášem Garrigue Masarykem (†87). Psal se 29. březen 1899 a v lese poblíž obce Polná za dosud nevyjasněných okolností byla brutálně zavražděna neznámým vrahem Anežka Hrůzová (†19). Za vraha byl podle nepřímých a neprůkazných důkazů označen židovský mladík Leopold Hilsner (†51), pro něhož žalobce požadoval trest smrti.
Oním žalobcem nebyl nikdo jiný, než právě Baxa, který zastupoval rodinu zemřelé. Proti tomuto rozsudku ale vehementně vystupoval právě Masaryk, který zastával, že je Hilsner nevinný. Proces, který byl veden silnou antisemitskou propagandou, na níž se podle Institutu terezínské iniciativy podílel i Baxa, skončil nakonec Hilsnerovým odsouzením – tedy Baxovým úspěchem.
Politikem
S manželkou Amelií (†94), kterou si vzal v roce 1905, a jež pocházela z Chorvatska, bydlel v domě na Staroměstském náměstí 609, tedy v domě U Zlatého slona. Ani tam ale nežili „věčně“. „Ve třicátých letech pak užívali reprezentačního bytu pražského primátora na Mariánském náměstí,“ uvádí Jelínková. Baxa byl prvním primátorem, který měl možnost této výsady, užívat si lukrativní rezidenci, která se dodnes nachází v horních patrech budovy Ústřední knihovny. Dnes tu probíhají převážně ceremonie, či zde výjimečně bývají ubytování prominentní hosté ze zahraničí.
Cesta k primátorskému řetězu byla v případě Baxy dlouhá a klikatá. „Již roku 1895 byl zvolen poslancem zemského sněmu a byl jím až do roku 1913. V letech 1901-1918 byl současně i členem poslanecké sněmovny říšské rady ve Vídni,“ píše Ledvinka. „Od roku 1911 se stal již natrvalo členem České strany národně socialistické (ČSNS).“ Ta pro budoucí Baxovo směřování sehrála klíčovou roli.
Když byl prezidentem nového samostatného státu zvolen roku 1918 Masaryk, vybral si za svého kancléře dosavadního starostu hlavního města Přemysla Šámala (†73), který se proto ze Staroměstské radnice stěhoval na Pražský hrad. Bylo zapotřebí určit nového starostu, jenž měl vzejít z voleb. A „ve volbách 15. června 1919 podle volebního řádu z téhož roku, zvítězila v Praze národně socialistická strana,“ která „měla právo na dosazení pražského primátora. Kandidovala svého poslance Karla Baxu, který byl i ostatními stranami zvolen.“
Starosta, který se stal primátorem
Baxova éra je synonymem olbřímího rozvoje Prahy. V letech, které mu osud vyměřil v čele hlavního města, prošla Praha neuvěřitelnými proměnami, jejichž dopady jsou znát dodnes. Praha například přestala být pouze „centrálním“ městem a rozrostla se o území, která jsou dnes její nedílnou součástí. „Zákon o vytvoření Velké Prahy byl vydán roku 1920 a vstoupil v platnost 1. ledna 1922,“ píše historik Josef Janáček v Malých dějinách Prahy. Co se tím rozumí?
„Podle tohoto zákona bylo spojeno s dosavadním městem Prahou (Praha I – VIII) třicet sedm obcí (některé s charakterem města) v jediný správní celek. Pražské teritorium tak s konečnou platností splynulo. Počet obyvatel podle sčítání z roku 1921 byl 676 657 osob,“ pokračuje Janáček. Historické jádro Prahy s přilehlými čtvrtěmi se tím tak rozrostlo třeba o Dejvice, Prosek, Kobylisy, Hostivař nebo Vršovice, také o Žižkov, Troju nebo Vysočany a řadu dalších čtvrtí, které čekal nebývalý příboj nového obyvatelstva. „Do prosince 1930 vzrostl počet obyvatel v Praze na 848 768,“ uvádí Janáček.
Tím veškeré změny nebyly u konce. Baxa, který se dle Ledvinky „aktivně podílel na přípravě zákonů o vytvoření Velké Prahy,“ k 31. prosinci 1921 skončil coby pražský starosta. Nejprve byl pověřen řízením hlavního města do konání nových voleb, ze kterých, když z nich vyšel vítězně, vzešel coby „vrchní starosta Velké Prahy a v této funkci začal užívat nově pro ni zavedeného titulu primátor hlavního města Prahy, který byl převzat z titulatury staroměstských primasů-primátorů z 16. století.“
Nová tvář Prahy
„Baxa svým rozvážným vystupováním dokázal vždy sjednotit zástupce soupeřících stran ke společné práci pro město,“ vysvětluje Jelínková. „Nade vše miloval Prahu a zůstal až do konce života věrný svému vyznání: Praha byla, je a bude česká.“ Nejen to. „Cílevědomě investoval obecní jmění do rozvoje města.“ Co všechno se za necelých 18 let podařilo uskutečnit? Mnohé.
„Byla zahájena obnova Pražského hradu, dostavěna katedrála sv. Víta, adaptováno Klementinum pro Univerzitní knihovnu, zrušeno vybírání mostného, postaveno mnoho význačných staveb jako Veletržní palác, Masarykovy domovy (dnes Fakultní Thomayerova nemocnice v Krči – pozn. red.), Městská knihovna, Trojský most (tak se tehdy jmenoval nynější most Barikádníků – pozn. red.), plynárna v Michli, Elektrické podniky, Památník národního osvobození, Jiráskův most, Petřínská hvězdárna, krematorium (krematorium ve Strašnicích je jedním z největších světových krematorií – pozn. red.), Vojenská nemocnice, Filozofická fakulta,“ vypočítává historička.
A výčet tím zdaleka není u konce! Jelikož Prahu čekal obrovský boom obyvatel všech možných sociálních skupin, koncepčně se pracovalo i na nových čtvrtích. Některé z nich jsou dodnes chloubou města! Třeba jako „sídliště na Babě (koncepci navrhoval Pavel Janák), na Ořechovce (Jaroslav Vondrák), na Spořilově (J. Barek) a jinde,“ popisuje Janáček. Prosazoval se funkcionalismus, takže z let První republiky se dodnes dochovaly třeba vršovický kostel sv. Václava, žižkovský Dům Radost, obchodní dům Baťa na Václavském náměstí atd.
Byla to doba, kdy se i okolní svět začal ve velkém zajímat o Prahu, její architekturu, památky a historii. „Roku 1929 navštívilo Prahu 114 000 cizinců,“ píše Janáček. Z toho důvodu bylo nutné modernizovat dopravu. V letech 1933 až 1937 bylo postaveno letiště v Ruzyni, které před covidovou pandemií využívalo miliony cestujících. V té době se v Praze také poprvé rozjely trolejbusy, rozrostla se tramvajová doprava, později doplněná i o autobusy. Ty koncem 30. let zajížděly i do Troji, kde byla na ploše 24 hektarů otevřena roku 1931 Zoologická zahrada. Dnes je svou rozlohou téměř trojnásobná. V roce 1929 vzniklo na Florenci autobusové nádraží, které svůj účel plní po dnešní dny.
„Baxa byl také od mládí sportovcem. Cvičil v Sokole, byl horlivým turistou a jedním z prvních českých lyžařů.“ píše Jelínková. Proto obrovský vzmach doznal také sport. „Zápasy kopané přitahovaly tisíce diváků a nejznámější pražské kluby, Sparta a Slavie, se staly populárními i za hranicemi,“ popisuje Janáček. V roce 1932 na Štvanici vznikl zimní stadión – první svého druhu v Československu, na kterém se o rok později konalo vůbec první mistrovství světa v hokeji u nás. Naši hokejisté vybojovali bronzové medaile.
„Vedle nesčetných hřišť na kopanou, z nichž nejslavnější byly stadióny Sparty a Slavie na Letné, vznikala i sportoviště pro lehkou atletiku, plavecké bazény, kryté lázně, školní hřiště a cvičiště. Na Strahově byl vybudován stadión pro masová vystoupení cvičenců při sokolských sletech,“ zmiňuje Janáček Velký strahovský stadion, který je největší na světě. Na druhou stranu z map zmizela řada ostrovů, které se do té doby na Vltavě nacházely. Zejména v oblasti Karlína.
Vášnivý muzikant
O Baxovi se ví, že byl od mládí hudebně nadán. „Již v šesti letech vystoupil na koncertě jako malý houslista,“ uvádí historička. Vášeň jej nepustila ani ke stáru. Když coby primátor provázel Prahou delegaci až z Francie, někdo na něj vznesl požadavek, aby před ní zahrál v Obecním domě na varhany. „Baxu to vůbec nepřivedlo do rozpaků a zahrál jim staré francouzské písně,“ líčí Jelínková s dovětkem, že jindy vystoupil společně s Janem Masarykem (†61) – synem prezidenta.
Hákových křížů se nedočkal
Službě Praze zasvětil Baxa prakticky zbytek života. Pro vysoký věk a problémy se zdravím nakonec rozhodl dobrovolně vzdát se postu primátora. Rezignoval 5. dubna 1937, prakticky v předvečer jedné z nejtragičtějších kapitol českého národa. Dožít se jí nestihl.
Na Nový rok 1938 Baxu postihla mrtvice. „Nemoc měla s počátku průběh pro nemocného příznivý a byla naděje, že se dr. Baxa pozdraví. V noci na dnešek se však přidružil zesílený zánět plic a opakoval se záchvat mrtvice v mnohem těžší formě. Tento druhý nápor byl smrtelný,“ informovaly Národní listy, kde o něm politik František Ježek (†79, ČSNS) také psal, jako o „nejpopulárnějším občanu hlavního města“.
Baxa skonal 5. ledna 1938, „a byl tak ušetřen potupného obsazení milované Prahy hitlerovskými hordami.“ Pro vlastence tělem a duší by byl pohled na vlaječky s hákovými kříži v ulicích Prahy jen těžko stravitelný. Pohřben je ve Strašnicích.
