Kyslík pro trojčata v okupaci. Katya pomáhá nedonošeným dětem: Chyběly katetry i výživa
„Mám takový zvyk, že když jdu někam na kávu nebo na oběd, stejnou částku, kterou utratím, pošlu na pomoc Ukrajině. Vždycky posílám víc na začátku měsíce než na konci,“ říká Kateryna Vandychová, koordinátorka projektu House of Europe v Českém centru v Kyjevě. Pochází z východní Ukrajiny, v rámci bohemistiky studovala i v Olomouci a v Praze se otočí několikrát do roka.
Válka ji změnila. Kateryna dřív patřila mezi lidi, kteří dlouho dopředu plánovali. To teď ale nejde. „Nikdy nevíte, kdy se situace zhorší a jak moc,“ řekla Blesk Zprávám. Ani ona nečekala, že k únorové invazi dojde. A když se to stalo, začala neúnavně pomáhat. Nyní běžně pracuje na projektech podporujících Ukrajinu.
S podpůrnými programy na Ukrajině spolupracovala Kateryna ještě před invazí. Projekty, dřív zaměřené na vzdělávání nebo zdravotnictví, se po vpádu ruských vojsk rychle přizpůsobily a zapojily se do pomoci ve válce. Ukrajinské značky dřív šily boty pro modelky, teď obouvají vojáky. Peníze na Ukrajinu se posílají během koncertů i stand up vystoupeních.
„Jeden kamarád dělá stand upy ve vesnicích a ve městech, které se vymanily z okupace. Z vybraných peněz pak třeba zaplatí opravu střechy nějaké babičky,“ řekla Kateryna.
Na začátku se nevědělo moc, jak pomáhat
Ukrajinci teď podporují svou zemi úpěnlivěji než na začátku války. „V prvních týdnech všichni panikařili a nevěděli, jak mohou pomoci. Já třeba netušila, jestli můžu jít válčit, když neumím střílet,“ vzpomínala Kateryna.
Začala se proto věnovat podpůrným projektům například v oblasti zdravotnictví, konkrétně neonatologie. „Lidé k tomu měli menší vztah, všichni mysleli na podporu armády. Co se ale mělo stát s dětmi, které se sotva narodily a už bojovaly o život?“ ptá se.
Pak začala mít válka jasnou frontu a malé projekty se sjednotily s velkými. To bylo důležité i proto, aby paralelně neposílali stejnou podporu na jedno místo. Lidé začali chodit do práce a mohli přispívat. Už nemuseli posílat peníze jen na bankovní účet, ale přímo organizaci.
„Menším příspěvkem pomohli velkým věcem, například pronajmutí radarového satelitu. A nejen Ukrajinci, ale i lidé z dalších zemí,“ připomněla.
Také začala fungovat pošta, zatímco se dřív se zásilky, které Kateryna posílala do nemocnic, mohly ztratit. „Skladiště, kde balíček zrovna byl, bombardovali Rusové. Přestože internet uváděl, že je balík na cestě, ve skutečnosti někde hořel.“
Dřív tak zásilky raději posílali přes známé. Nejlépe to šlo přes ty, kteří měli na autě značku regionu, do kterého měli jet. Zmenšili tím šanci, že budou Rusové jejich auto ostřelovat. Jednou ve Chmelnickém jela Kateryna se známým v taxíku, když jí z Černihivu zavolala lékařka, že se tam předčasně narodila trojčata. Holčička a dva kluci. Odpojili je však od elektřiny, zatímco děti potřebovaly kyslík.
Další potíží byl most, přes který vedla cesta do Kyjeva a Rusové ho zničili. „Lékařka tak miminko nesla přes ten rozbitý most v náručí na druhou stranu, kde čekala sanitka,“ řekla Kateryna. Vyhráno děti neměly, stále byl potřeba kyslík.
Jak bez vody a elektřiny připravit směs pro dítě? Pomohla Olomouc
„Když mě v taxíku slyšel řidič, jak se o tom bavíme, najednou mi nabídl, že tam ten kyslík doveze. Sám z Černihivu pocházel, jeho auto mělo černihivskou značku. S rodinou se zrovna přestěhovali s tím, že budou s přáteli nadále pomáhat,“ pokračovala. Navíc chtěl taxikář v bývalém domě něco vyzvednout.
Když se nabídl, že krabice odveze, Kateryna mu je v noci potichu předala. Nezbývalo než doufat, že se všechno podaří – a podařilo. „Jsem vděčný, že pomáháte mému městu,“ řekl jí muž potom, co kyslík a další pomoc předal.
Riziko předčasně narozených dětí se na Ukrajině zvýšilo o 23 procent. Přesný počet miminek, která se na svět podívala příliš brzy, není známý – spousta matek rodila kvůli válce doma nebo v lokálních nemocnicích, kde chyběly jak inkubátory, tak kyslík. Lékárny nefungovaly a dětem chyběly základní věci, pleny i plenky pro malé předčasně narozené děti nebo stříkačky a katetry.
„Co se týče výživy pro děti, nějaké směsi jsme měli, ale chyběla voda nebo elektřina, aby ji maminky mohly připravit. Z Olomouce nám pak poslali nějaký přístroj podobný mikrovlnce, ale na dětské mléko, které směs zahřálo,“ vysvětlila. Některé směsi pro větší děti zase nemusely být v lednicích.
Ukrajinci budou muset podle Kateryny pracovat se svým mentálním zdravím, aby předešli problémům. Ve zvláštním ohrožení jsou hlavně lékaři, kteří v okupovaných městech zůstali. „Představte si doktora, který riskuje svůj život pro záchranu někoho, kdo tu válku ještě nezažil, jen se narodil, aby hned bojoval o život,“ zdůraznila koordinátorka.
Sama se věnuje podpůrným, nejen psychologickým programům. Běží například projekt krizové podpory pro doktory a sestřičky z celé Ukrajiny. Jako jednu z cest vidí spojit lidi zasažené válkou s dalšími a dát jim pocit, že v tom nejsou sami. „Ne všichni to zvládnou, dalších 10 až 20 let podle mě Ukrajinci budou mít psychické problémy,“ předvídá.
Problém je, že dospělí často odmítají jít k odborníkovi. „Psychika mi bránila, abych se zabývala svými pocity, ale abych víc fyzicky pomáhala. Pak jsem ale pochopila, že se musím postarat také o sebe. I já se bojím být smutná, že to nezvládnu. Díky psycholožce ale vím, jak z toho ven, pomáhá mi pláč, tanec, lidé,“ vyjmenovala Kateryna.
Kateryna: „Už to není jen velké Německo nebo Francie, Česko patří mezi nejvíc podporující země"
Nutná podle ní bude také rehabilitace dětí, některé jsou zraněné, mají posttraumatický syndrom, mohly ztratit blízké. „Hlavně k nim musíme být upřímní, dát jim čas, poskytnout psychologickou pomoc,“ vysvětlila.
Mladším dětem podle ní může pomoci pochopit situaci pohádka nebo hra. „Zakazovat jim hrát si na válku psychologové nedoporučují. Budou to pak držet v sobě, budou vyrůstat se strachem. Musí ty zážitky zpracovat,“ popsala Vandychová.
Celková pomoc Ukrajině asi nikdy nepůjde spočítat, protože zahrnuje i neoficiální projekty nebo přátelskou výpomoc. „Když jsem jela s kamarádem pomáhat ze Lvova do Dnipra, platil benzín. Přispěl tím finančně nebo to bylo dobrovolnictví?“ ptá se Kateryna.
Zároveň ji mrzí, že jsou z války lidé v zahraničí unavení, kvůli uprchlické vlně se bojí o práci, teď se přidaly obavy o teplo v bytě. „Když ale Ukrajinci dostanou v Česku finanční podporu, utratí ji zase tam a pomůžou ekonomice, neodvezou si to na Ukrajinu,“ vysvětlila.
Kateryna připomněla, že Ukrajinci neprchají před chudobou, ale před životem, který jim zničila jiná země. Mnozí doma třeba podnikali, vydělávali dobré peníze. „A najednou stáli frontu na oblečení. Možná sem přijeli v pěkném autě, ale to bylo to jediné, co jim zbylo.“
Kromě toho podle ní válka změnila postoj Česka v Evropě. „Už to není jen velké Německo nebo velká Francie. Česko teď patří mezi nejvíc podporující země. A nejde jen o Ukrajinu, ale o budoucnost i dalších zemí. Je to hlubší problém, boj o svobodu, proti většímu zlu,“ zakončila Kateryna Vandychová z Českého centra v Kyjevě.