9°C
Váš příznivec Karel Gott vám prý říkal: „Musíš mít před sebou velké sny, nechat volně plynout čas, netlačit na pilu a pak se ti všechno splní. Třeba i koncert v Carnegie Hall jako mně...“
„Ač jsem Karla nikdy moc neposlouchal, vždycky jsem si ho nesmírně vážil jako zpěváka a obrovského profíka. Čím víc jsem se ale dostával do tajů muziky a zpěvu, tím víc jsem poslouchal i jeho nahrávky, které pro mě byly velmi poučné a inspirativní. On byl totiž skutečně výjimečný. Svého času to byl hlas, který neměl ve světě konkurenci. Když jsem byl v angažmá v Orchestru Václava Hybše, občas jsme se s Karlem někde potkali, ale já měl pocit, že mě vůbec neregistruje. Pak mě najednou někde oslovil zničehonic křestním jménem a já z toho byl celý bez sebe.“
A začali jste si povídat o swingu, který Karel miloval?
„Přesně tak. A mně došlo, že takové znalosti jako on má jen málokdo. Když jsme se pak po letech začali potkávat v rozhlase, kde jsme oba vysílali své hudební pořady, troufám si říct, že se z nás stali přátelé. Karel pak začal dokonce chodit jako divák na mé koncerty, čímž mi dělal neuvěřitelnou reklamu. Lidi pak přišli domů a říkali – tak jsme byli na tom Smigmatorovi a představ si, chodí na něj i Gott! A na dalším koncertě jich bylo zase o něco víc.“
V Carnegie Hall budete zpívat i písně Franka Sinatry, ostatně se vám také přezdívá český Sinatra. Nedurdí se Laďa Kerndl, který nosí tuto přezdívku celý život?
„Laďa se určitě nedurdí. Naopak! Vím, že má velkou radost, že jde někdo v jeho šlépějích. Vždyť to byl právě on, kdo byl mou největší inspirací. Když mi bylo deset let, slyšel jsem ho poprvé naživo a v tu chvíli mi bylo jasné, že přesně tohle bych chtěl taky jednou dělat. Zpívat swing, jezdit po světě a bavit publikum. Kdykoli mám nějaký úspěch, vydám nové album, vystoupím v televizi, vyjde se mnou rozhovor, Laďa mi vždycky zavolá a je z něj cítit, jak velkou radost ze mě má.“
Sinatrův hit I´ve Got You Under My Skin jste si zazpíval i v duetu s kanadskou hvězdou Michaelem Bublé…
„Bylo to před třemi lety na Bublého koncertě v pražské O₂ areně. Setkali jsme se už ale pár týdnů před tím v Torontu, kde jsem s Michaelem dělal rozhovor pro Český rozhlas. Jako dárek jsem mu tehdy věnoval puky našich hokejistů Patrika Eliáše a Jiřího Bubly. Michael je totiž velkým hokejovým fanouškem a majitelem vlastního hokejového klubu Vancouver Giants.“
Na newyorském koncertě vás doprovodí skupina legendárního swingového zpěváka Tonyho Bennetta. Jak jste k nim přišel?
„Tonyho Bennetta jsem viděl poprvé jako třináctiletý v televizi. Zpíval tehdy písně na přání svých přátel a kolegů a já byl tím koncertem doslova uhranut. Jeho stylem, výrazem, noblesou, humorem, ale především hlasem. Hlavou mi tehdy prolétla myšlenka, že bych ho moc rád viděl a slyšel zpívat živě, ale protože je to už starší pán, tak že se mi to asi nepoštěstí. A vidíte, jeho koncert jsem viděl naživo šestkrát a třikrát jsme se osobně setkali.“
Jak k tomu došlo?
„Poprvé jsem se na jeho koncert vypravil coby student konzervatoře do Londýnské Royal Albert Hall. Z ušetřených peněz jsem si koupil vstupenku, zpáteční jízdenku na autobus, ale na hotel už mi nezbylo. Po tom obrovském hudebním zážitku jsem tak celou noc bloumal Londýnem a snažil se zůstat v bdělém stavu, abych někde na lavičce v parku nezaspal ranní odjezd autobusu. O několik let později mě Tony po koncertě v Berlíně přijal ve své šatně a já tak měl možnost si se svým největším pěveckým vzorem asi patnáct minut povídat. Vůbec by mě tehdy nenapadlo, že se potkáme ještě dvakrát, a že mi v Praze nabídne, abych zahájil jeho koncert.“
S kontrabasistou kapely Marshallem Woodem jste navázal vyloženě přátelský vztah.
„A když jsem před pár měsíci podepsal koncertní smlouvu s Carnegie Hall, Marshall byl první, komu jsem o tom napsal. No a jeho reakce byla neuvěřitelná. Okamžitě mi napsal, že pro něj bude ctí mě v tomto kulturním svatostánku i s dalšími muzikanty Bennettova quartetu doprovodit. Co si přát víc? Český Honza a americká jazzová extraliga! Sen, který se pomalu, ale jistě stává realitou.“
Je pravda, že jste »kurýroval« Paula Anku, který napsal nesmrtelnou Dajánu i největší hit Franka Sinatry My Way?
„V rozhlasovém pořadu Klub Evergreen se věnujeme především swingovým legendám a písním Velkého amerického zpěvníku. A tak čas od času dostaneme od pořadatelů koncertů nabídku, abychom se s hudebními osobnostmi, o kterých mluvíme v rádiu, potkali osobně. A tak se stalo, že jsme Paula Anku jako zástupci českého showbyznysu vítali v Praze na letišti. A vzhledem k tomu, že do Prahy přiletěl mírně nachlazený a trápil ho chrapot, dostal od nás jako dárek dva velmi účinné léky – vincentku a slivovici! Moravská dvojkombinace zafungovala opravdu skvěle. Koncert druhý den odzpíval bez sebemenšího zaváhání.“
Letos na jaře jste působil jako překladatel na koncertě v Lucerně megahvězdy a krále milostných romancí Engelberta Humperdincka. Jak jste se k tomu dostal?
„Bude to znít možná neuvěřitelně, ale Engelbert mě požádal o pomoc. Když totiž přiletěl letos v dubnu do Prahy, seznámila nás promotérka koncertu Lucie Kličková. Krátce jsme si popovídali, Engelbert mi podepsal několik svých elpíček, která mám ve sbírce, a já myslel, že to tím končí. Ovšem na večeři se Lucie zeptal, jak je na tom jeho české publikum s angličtinou a zda bude rozumět jeho průvodnímu slovu mezi písněmi. Dozvěděl se, že to příliš valné není, a tak mi zavolali a požádali mě, jestli bych celý koncert v Lucerně nepřekládal do češtiny.“
Takovou legendu jste nemohl odmítnout!
„Ne, i když zkušenosti s překladem tohoto typu jsem neměl. Ale musím říct, že jsem to celkem zvládl. Před koncertem jsme si dali sklenku koňaku a po něm další. Více než hodinu a půl jsme si ve velmi přátelské atmosféře povídali. Vyprávěl mi o Sinatrovi, Deanu Martinovi, ale taky o celoživotním konkurentovi Tomu Jonesovi. A především o svém vůbec největším kamarádovi z branže Elvisovi Presleym. Se slzami v očích také vzpomněl na svou manželku Patricii, která mu před dvěma lety po dlouhé těžké nemoci zemřela. Bylo to tak srdečné a inspirativní setkání! Engelbert mi dal dokonce své telefonní číslo a řekl, že je mi kdykoli k dispozici a že bychom spolu mohli třeba i něco natočit. Ať se určitě ozvu.“
Bohuš Matuš: Gott mi pomohl dostat se z depek a vyhoření.
Necítíte tady u nás doma tak trochu závist?
„Samozřejmě že se s ní občas setkávám. S úspěchem přichází ruku v ruce závist. Někdy mě to i trochu zamrzí, obzvlášť od lidí, které jsem měl rád a vážil si jich, ale náladu a chuť do další práce si tím kazit rozhodně nenechám. Lidi sice závidí výsledky, ale zdaleka by nebyli ochotni investovat tolik, co do plnění svých snů a vizí vkládám já. Nejlepší je držet se přístupu – přej a bude ti přáno! Mně to funguje na sto procent.“
Na to, kolik vám je let, jste se dostal dost daleko. Co byste ještě chtěl dokázat?
„Nadále dělat to, co dělám. Muzika mě nesmírně baví a naplňuje, takže pevně doufám, že budu zpívat minimálně do pětadevadesáti let jako Tony Bennett. A taky bych rád v souvislosti se svým jménem vymazal nálepku český Frank Sinatra. Ač si toho označení velmi vážím, chtěl bych, aby se jednoho dne říkalo – Smigmator rovná se swing a swing rovná se Smigmator. I když zpívám písně, které zpíval Sinatra, zpívám je po svém.“
V Americe je tato praxe naprosto běžná. Zpěváci si odjakživa půjčovali písně z repertoáru svých kolegů.
„Jistě. Jednou to byl Frank, kdo nazpíval píseň jako první, jindy zase Tony Bennett nebo třeba Barbra Streisandová či Ella Fitzgeraldová, ale každý k tomu přistupoval po svém. A tak to dělám i já. Občas to proložím samozřejmě i písněmi autorskými, ale – jak říkám – Velký americký zpěvník je pro mě bible!“
S manželkou Kateřinou máte čtyřletého Freda a ročního Ronyho. Proč jste jim dali právě tato jména?
„Líbilo se nám jméno Alfréd, ale k už dost neobvyklému příjmení Smigmator bylo příliš dlouhé. Proto Fred. A když jsme čekali druhého syna, k Fredovi by Aleš nebo Zdeněk rozhodně nešel. A protože se nám oběma líbí práce českého výtvarníka Ronyho Plesla, rozhodli jsme se pro Ronyho.“
Co vám dělá radost, když zrovna nekoncertujete?
„Když se ráno po koncertě doma probudím, naši dva kluci za mnou vlezou do postele a Fredík mi řekne – tatínku, já tě tak miluju! S manželkou taky moc rádi cestujeme. A je nám úplně jedno, jestli pracovně nebo ve volném čase. Teď jsme zrovna byli ve slovinském Piranu, kam jezdíme už dvanáct let. Rádi poznáváme nová místa, sem se ale musíme minimálně jednou ročně vždycky vrátit. Přímořský Piran je naše srdcovka.“
Jak vznikal rozhovor
Jelikož miluji Elvise, musela jsem do Lucerny na koncert jeho kamaráda Humperdincka. A tam jsem se poprvé potkala s Honzou Smigmatorem a začali jsme si povídat. V rozhovoru jsme pokračovali po jeho návratu z letošní rodinné dovolené ve Slovinsku. Nyní vyráží po vlastech českých na svoje vyhlášené Jazz Pikniky, které časopis Forbes označil za jeden z nejoriginálnějších kulturních počinů doby covidové.
