8°C
To se mělo psát 18. století a Praha tou dobou získávala svou proslulou barokní tvář. Stavěly se nejrůznější paláce, chrámy, honosná sídla. A i Pražský hrad a jeho nejbližší okolí doznávalo „barokních“ změn, jejichž uskutečnění lákalo umělce zdaleka. Třeba za vlády Marie Terezie, konkrétně v letech 1769 až 1770 zanikl tzv. Prašný most přes Jelení příkop. Slovo „zanikl” berme s rezervou, on totiž stojí dodnes - jen už ne ve formě mostu, nýbrž v podobě náspu.
Zamilovaná dívka z Malé Strany
Historický most si ale dost možná pamatovala jistá Brigita, „krásná mladá dívka, která bydlela s matkou na Malé Straně,“ uvádí v knize Praha město žen spisovatelka Magdalena Wagnerová. Prostá dívka zaujala jednoho italského kameníka, který tou dobou pracoval na Pražském hradě.
„Mladému muži se Brigita také líbila, slovo dalo slovo a Ital požádal Brigitu o ruku,“ líčí dále Wagnerová. „Dívka souhlasila, matka souhlasila, a tak se zasnoubili a stanovili datum svatby. Než k ní došlo, rozhodl se umělec navštívit své rodiče v Itálii, kde by jim radostnou novinu zvěstoval. „Před odjezdem však dívku zapřísahal, aby mu byla věrná a trpělivě na něj čekala, dokud se nevrátí.“
Žárlivost a závist
Cestování v té době nebylo tak snadné, jako známe dnes. Nestačilo sednout do auta, na autobus, na vlak či do letadla, a být v Itálii v rozmezí několika hodin. Tehdejší výpravy koňmo, na kočárech i pěšky mohly zabrat několik týdnů, ne-li měsíců, připočteme-li k tomu i cestu nazpět. Než se zamilovaný pár dočkal jeden druhého, proteklo, jak se říká, mnoho vody v řece.
A Ital „i když k tomu neměl sebemenší důvod, žárlil až k zbláznění,“ uvádí Wagnerová. „Když se žárlivý Vlach vrátil, ze všeho nejdřív obešel sousedy, aby se vyptal, jak se chovala jeho vyvolená po dobu, kdy byl mimo Prahu. Zašel také k jedné sousedce, která mladému páru nepřála, proto Brigitu ošklivě pomluvila.“
Smrt z lásky
Došlo proto k tragédii – asi ne prvnímu, určitě ne k poslednímu, které Jelení příkop pamatuje. Ital lžím uvěřil. A odhodlal se k hrůznému činu. Svou snoubenku „vylákal do Jeleního příkopu, tam ji v návalu zlosti zabil a nedaleko Mihulky zakopal,“ zmiňuje Wagnerová tzv. Prašnou věž, jinak též zvanou Mihulka, která z hradních věží stojí právě nejblíže Prašnému mostu.
Podle pověsti byl umělec vbrzku odhalen i odsouzen k trestu smrti. Svého činu údajně litoval. Minulost změnit nemohl. „A nešťastná Brigita dodnes po nocích bloumá Jelením příkopem, jako by hledala svého milého,“ uvádí Wagnerová.
Inspirace skutečností?
Historie Pražského hradu skutečně pamatuje obdobný případ, který se stal zkraje panování Karla VI. - otce Marie Terezie. Jde o jistého Bernarda Spinettiho, italského štukatéra, který zavraždil jistou dívku. Motivem byla také láska – avšak neopětovaná. „Dívka ho stále odmítala,“ líčí Wagnerová.
Pro svůj hrozivý čin si však neměl vybrat Jelení příkop, nýbrž u kostela sv. Jiří. „V záchvatu zuřivosti ji pobodal,“ uvádí spisovatelka dále. I Spinetti byl brzy chycen, usvědčen a odsouzen k smrti. Avšak tu podobnost končí, neboť se dožil vcelku vysokého věku – zemřel až roku 1748, poněvadž byl před smrtí nakonec omilostněn. A jeho štuková výzdoba by měla být k vidění v řadě pražských staveb – např. v Klementinu, v břevnovském klášteře nebo v Černínském paláci.
Nacistický mord
Jak bylo řečeno – ať už je pověst o Brigitě pravdivá či nikoliv, zdaleka by v jejím případě nešlo o poslední mord v Jelením příkopě. Ten nejtragičtější se odehrál v ještě blahé paměti pamětníků – 8. května 1945 v posledních dnech války.
Tehdy bylo „zavražděno 21 zajatých povstalců a civilistů,“ líčí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět v knize Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích. „Těla byla zohavena. Identifikováno bylo 11 obětí. Údajně byla mezi vojáky i jedna žena. V deníku architekta Pavla je s datací 10. května uvedeno, že těla ještě ležela na místě vraždy.“
K neuvěřitelnému zvěrstvu, v rámci kterého mělo dojít k nelidskému zohavení a mučení těl, těžko hádat, zda ještě živých, či už mrtvých – hovoří se o vypíchaných očích či rozpáraných břichách – došlo rovněž v blízkosti Prašného mostu. Na místě bestiální vraždy je dnes k vidění málo známý pomník obětem květnového povstání podle návrhu architekta Otto Rothmayera.
