9°C
Kláro, proč jste s rozptylem čekala tak dlouho?
„Musela jsem počkat, až bude všechno kvést. A chtěla jsem Jardovi zároveň na zahrádce uspořádat takový rozlučkový mejdan. Takže přišla spousta jeho přátel v čele s Jarkou Obermaierovou a bylo to moc pěkné. Také jsem čekala na náhrobní desku z bílého mramoru, na které je křížek a zlatý nápis Jaroslav Hanuš, Šejk Rokytnický. Můj muž se narodil v teritoriu řeky Rokytky a byl na to patřičně pyšný.“
Kolem kamene je zasazena spousta kytiček s různými cedulkami a vzkazy.
„Ano. Jardovi přátelé na pietní akt přinesli dle svého vlastního výběru rostlinky, které sázeli v okolí kamene. A já jsem každému dala cedulku, která se dává k sazeničkám, a oni na ni napsali Jardovi to, co chtěli.“
A co bylo potom?
„Buřtyjáda a hudba ve stylu country, kterou miloval. Každý dostal do ruky buřta, chleba, hořčici, klacek. Jarda miloval buřty a já jsem si dala záležet. Už dopředu jsem měla v mrazáku připravené ty nejlepší buřty z okolí, masité s pořádnými kousky špeku. Bylo prostě veselo, přesně tak, jak by si to manžel přál. Nenáviděl truchlení a špatnou náladu.“
Jak jste se vlastně spolu seznámili?
„S Jardou nás spojila reklama na prací prášek Vizír. Mnozí si asi vzpomenou – vy zíráte, my zíráme, Vizír! Pracovala jsem tehdy pro český štáb jako tlumočnice z němčiny. Byla jsem jako ve snu. Odmala miluju divadlo a film. Jen jsem tak očima přejela lidi kolem sebe a stalo se to. Zamilovala jsem se do tichého, introvertního chlapa s úžasně chlupatýma rukama. Úplně jsem viděla, jak mu ležím v náručí. A pak se to stalo. Psal se rok 1992. Jemu bylo čtyřicet a mně táhlo na třicet.“
V té době byl ale pan režisér ještě ženatý s Jaroslavou Hanušovou, která proslula jako Jaruš ze zábavního pořadu Možná přijde i kouzelník.
„To byl. Oba jsme měli relativně spokojená manželství a děti. Kdybychom se nepotkali, asi by se žádné rozvody nekonaly.“
A jak Jaruš reagovala na vaše vzájemné vzplanutí s jejím manželem?
„Jarka byla chudák. Udělala jsem jí z manželství totální guláš. Nebyla jsem schopná najít sílu a odejít od svého muže. Bála jsem se změn. Obávala jsem se reakcí okolí. Tak to bylo takové – ale jo, ale ne... Jako by mi bylo patnáct. Nakonec jsem se rozhodla a opustila svého manžela. Jarka mi později řekla, že právě tohle období bylo pro ni drastické. Ta nejistota.“
Potom jste se ale skamarádily.
„Velice. Jezdily jsme spolu na chalupu k Jirkovi Lábusovi. Večer u vína se pravda osvěžila. Měla jsem ji ráda. Byla obrovsky sečtělá a vzdělaná. Kromě toho byla s Jarkou neskonalá sranda.“
A co na to vaše děti?
„Děti tvořily tým. Hanušovic i moje. Nikdo z nás je nechtěl trápit. Trávili jsme společně Vánoce, narozeniny a dovolené. Ať si říká, kdo chce, co chce, my na ty chvíle vzpomínáme s láskou. Mám spoustu fotek a rodinných videí. Je na nich vidět, že děti k sobě našly cestu přirozeně. Asi je o prázdninách Rumburak zaklel nějakým dobrým kouzlem. Nás asi taky. Smála jsem se, že my dvě s Jarkou nejsme sou-družky, ale sou-ženy. Význam toho slova se dá číst různě. S dětmi se stýkáme i po letech. Jen Jaroušek, syn mého muže a Jarky, je nějak mimo hru. Je mi to líto...“
Čím vám Hanuš tak učaroval?
„S Jardou to byla láska na první pohled. On i já jsme zahořeli jako starý noviny. Dochází mi to, když dneska čtu jeho milostný dopisy, procházím to všechno znova. Psal mi každý den. Poznámkové bločky jsou plné jeho úhledného písma – kytičko moje voňavá, heboučká, se mnou se nemusíš ničeho bát, usmívej se a buď veselá, budeme pořád spolu a já tě miluju... Kromě velký lásky jsme oba milovali muziku, film a divadlo. Při jeho profesi tak bylo furt o čem mluvit.“
Vím, že jste mu psala i písňové texty do seriálu Život na zámku.
„S těmi písňovými texty je to tak trochu legrace. Sice jsem je napsala, ale ve finále v seriálu zazněl jen kousek jedné. Podkresluje milostnou scénu mezi paní Jiráskovou a panem Brodským.“
Váš manžel zemřel loni v prosinci doma v Čerčanech, když prohrál boj s rakovinou dutiny břišní. Poté se vše odehrálo, jak bylo za starých časů na vesnici zvykem.
„Ano. Umyli jsme ho, oholili, oblékli do svátečního, navoněli a uložili do postele. A místo pohřební služby k nám přijížděli kamarádi a loučili se. A nikomu neběhal mráz po zádech. Naopak. Hanuš se totiž v té posteli usmíval. Jako by byl na TýTý.“
Museli jste se moc milovat.
„S Jardou to byla a je láska až za hrob. Umřel mi v náručí. To ostatní bylo velmi přirozené. Kromě toho jsem v tom nebyla sama. Pomáhali lidé z mobilního hospice a naše děti. Všechno šlo neuvěřitelně spontánně. Byl krásně oblečený a v obličeji klid a mír. Ještě jsem si vedle něj lehla a dospala ty nedospané noci. Bylo to zvláštní dotýkat se toho milovaného člověka a nemít odpověď... Potřebovala jsem pak mít kolem sebe kamarády. Poslala jsem jim esemesky a spousta jich přišla, včetně Obrdy čili Jarky Obermaierové.“
Ta patřila už dávno do rodiny.
„Přesně tak. Jarka je prostě neuvěřitelně fajn. Mateřská a vlídná. Ženská každým coulem a nikdy nezklame, co se legrace týká. Na Jardův úmrtní den přivezla černý dort. Pak se zastavila u postele, kde ležel, a řekla – Jardo, prosím tě, co blbneš?!“
Jste pravnučka slavného architekta Josefa Gočára. Zdědila jste po něm něco? A co že nežijete v nějakém jeho architektonickém skvostu?
„Co jsem zdědila po pradědečkovi, to věru nevím. Možná zasmušilý pohled a talent udělat dům domovem. Žiju ale v domě po manželových prarodičích. Takové domy vznikaly na Benešovsku ve dvacátých letech jako Baťovy cvičky. Jeden vedle druhého. Sloužily letním hostům z Prahy. Paradoxně Hanušovic vila stojí ve stejné ulici jako dům mojí prababičky. Asi jsme se tu v Čerčanech museli s Jardou vídat. Viděli jsme se ale opravdu až na natáčení Vizíru.“
Žijetete v domě, kde váš manžel předtím žil s Jaruš z Kouzelníka. A na něm je pamětní cedule s nápisem: Zde žila a nikdy nic nevytvořila Jaroslava Hanušová.
„Tu pamětní desku sem nechal umístit Lábus Jarce ke čtyřicátinám. Vlastně to bylo tenkrát proti zákonu. O takové věci se muselo žádat na oficiálních místech. Deska je na přední fasádě. Těší mě, že se tu lidé zastavují, fotí, čtou i Jardovu firemní cedulku na výuku rétoriky a herectví, která je upevněná na vratech. Je to vlastně taková pouliční vlastivěda.“
S manželem Jaroslavem máte dva syny. Starší z nich se jmenuje Hanuš Gočár.
„Hanuš Gočár byl Jardův nápad. Teda myslím to jméno... Jinak dítě jsme poctivě dělali víc než rok. Když jsme se dozvěděli, že budeme mít kluka, chtěl to Jarda symbolicky spojit. Tak máme svá příjmení v synově jménu. A mladšího syna Josefa chtěl mít Josefem vlastně hlavně Jarda. Těšilo ho, že to jméno bude lidem něco připomínat. Hanuš je muzikant a Josef se vrátil k původní Gočárovic profesi. Oni byli pivovarníci, takže Pepa se drží pípy a rodové tradice.“
Máte čtyři pejsky a nejmladší, pětiměsíční fence čivavy říkáte Jarda.
„Čivava Jarda je opravdu holčička. Chtěla jsem a chci pořád volat to jméno a teď mi vlastně při tom všem stesku dělá radost, že můžu křiknout – Jardo, poběž, jdeme na procházku! A ona okamžitě nadšeně přiběhne. To by můj muž nikdy neudělal. Byl narozený ve znamení Lva. Miloval dobré jídlo, vášnivé milování a lenošení. Zbožňoval svou práci, ale rozhodně ne procházky.“
Učíte jazyky a začala jste psát knížky. Co vás k tomu vedlo?
„Jazyků učím pět. Takový ten průřez Evropou. Vždycky se směju tomu, že učím pět jazyků a vlastně si pokaždé uvědomuju, jak málo umím. Jazyk je živý, vyvíjí se, je rychlý a adaptabilní. Někdy mám pocit, jako by se kolem mě řítil rychlík. Stojím jen s otevřenou pusou. Učím se v letu. Všechno dělám v takovém tom ženském běhu. Vlastně i psaní knížek. Vyrostla jsem v rodině architekta Gočára a spisovatele Řezáče. Na začátku mé literární dráhy jsem jen chtěla zanechat dětem vzpomínky. Pak mě to přerostlo.“
VIDEO: Pohřeb Jaruš Hanušové (+66) z Kouzelníka: Kaiser, Lábus a Srstka v slzách!
Pohřeb Jaruš Hanušové (+66) z Kouzelníka: Kaiser, Lábus a Srstka v slzách! Blesk TV
Učila jste i zpěváka kapely Psí vojáci Filipa Topola, který zemřel v pouhých osmačtyřiceti letech. Je pravda, že byl do vás zamilovaný?
„S Filípkem jsem chodila do základky na Malé Straně. Někdy v sedmasedmdesátém roce, což pro mě osobně nebyl rok Charty, ale rok mého prvního gymnaziálního ročníku, jsem Filipa doučovala češtinu ke zkouškám na gympl. Pamatuju se na ty chvíle jako dnes. Soustředil se především na to, jak mi koukat pod sukně, když jsem sedávala na jeho pracovním stole. Mně bylo šestnáct a jemu táhlo na patnáct. Byl pro mě malej. Když ale sedl ke klavíru, tak se stal velkým. On mě miloval, ale já byla starší, tak co s tím v pubertě? Jaký byl? Vlastně asi tenkrát dospělejší než já. Talent hudební i literární. Žil rychle.“
Kolik jste napsala vůbec knížek? A co chystáte teď?
„Knížek mám na kontě devět. Začalo to literárním přepracováním rozhlasového seriálu Rodinka Kaisera a Lábuse. V roce 2014 jsem začala vydávat vánoční knížky. Dárky pro svoje děti a kamarády. Je to vlastně taková veselá a odlehčená zpověď. Nerada píšu smutné věci. Veřejně mi vyšel Učitelčin snář aneb Život na z/n/ámku. Rádio Hradec Králové nahrálo část Voslích můstků a teď se chystají rozhlasově zpracovat Učitelčin snář. Letos jsem dopsala knížku Doktor, co schová všechno? Je o alzheimeru. Ani tahle kniha není smutná. My lidi se totiž potřebujeme smát... To ostatně bylo hlavně heslo mého muže Jaroslava Hanuše.“
Jak vznikal rozhovor
Za Klárou Gočárovou jsme přijeli do Čerčan, když zrovna stříkala skalku, na které rozptýlila manžela. Udělala nám kafe a její synové upekli buřty, které si nechali speciálně vyrobit. Povídali jsme si na zahradě a kolem nás běhaly ukrajinské děti, které Klára učila česky. „Jsem tu po manželově smrti taková osamělá, tak jsem ubytovala dvě maminky,“ vysvětlila.
