Volejbalistka Králová emigrovala i kvůli zneužívání otcem: V Nizozemsku se stala evropskou šampionkou

Nadějná československá volejbalistka Irena Králová se narodila listopadu roku 1968 do právnické rodiny v Praze. Odmala byla vedena ke sportu. „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou,“ zavzpomínala pro Paměť národa sportovkyně. Nakonec rodiče Ireně vybrali volejbal čistě z praktických důvodů. Irena měla dobrou výšku a volejbal se rodičům zdál jako bezpečnější sport, díky hřišti oddělenému síťkou.

Králová ve dvanácti letech začala hrát za tým Rudá hvězda Praha, což byl špičkový pražský klub. Trenéři teenagerce předpovídali velkou kariéru, její talent se nedal zapřít. Brzy se Králová dostala i do reprezentace, o které tajně snila. Přiznala ale, že to nebylo jednoduché období. „Pamatuji si, jak mi maminka drhla kolena odřená do krve, aby je zbavila škváry ze hřiště,“ popsala volejbalistka.

Sexuální zneužívání

Se stupňujícím tlakem na hřišti se zhoršovala i situace uvnitř rodiny. Navenek slušná rodina, jejíž dospělí členové byly v komunistické straně a jednalo se o vážené a vzdělané občany, si totiž nesla tíživé tajemství. Irena byla svým otcem od třinácti let sexuálně zneužívána a matka o všem věděla. „Samozřejmě, že jsem se bránila. Byla jsem robustní postavy a dokonce jsem jednou otci vyrazila i pár zubů. Nepomohlo to,“ přiznala bolestivě volejbalistka.

Běžíme za ty, kteří to nevzdali: Akci Paměti národa podpořil Mikýř i Neužil

Sport se tak pro Irenu Královou stal únikem od strastí domova a v hlavě se jí začal spřádat plán na únik dlouhodobý – opustit Československo a emigrovat. Ten uskutečnila v roce 1988. V srpnu toho roku vyrazil národní tým na soustředění a sérii přátelských zápasů do Nizozemska a Německa.

V závěru pobytu měly hráčky povolený výlet do blízkého města Ede, kam se Irena vydala s kamarádkami na nákupy. Prohlížet si zboží v obchodech ovšem nechtěla. „Řekla jsem holkám, že jdu vedle do krámu, přitom jsem vyrazila na vlakové nádraží. S sebou jsem měla jen nákupní tašku, nevelké množství západoněmeckých marek, kartáček na zuby a cestovní pas,“ uvedla Králová.

Nehledejte mě

Dodnes bývalá úspěšná sportovkyně vzpomíná na moment, kdy se měly všechny hráčky sejít u autobusu. „Celou dobu jsem koukala na hodinky. To si pamatuju doteď. Za pět minut čtyři jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ Ale to už jsem vystupovala v Amsterodamu, Pak byly čtyři, a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím, a už musím koukat jenom dopředu,“ řekla Paměti národa Králová.

Běh pro Paměť národa. | Paměť národa

Následovaly týdny nejistoty a strachu, přesto se Irena nevzdala a zařekla se, že se do Československa nevrátí. Členové týmu ji začali ihned hledat, našli ale jen dopis v knize v hotelovém pokoji: „Nehledejte mě, do Československa se nevracím. Přijel si pro mě můj přítel. Sbohem, Irena.“ Když se o nečekané emigraci vlastní dcery dozvědělï rodiče, zuřili. Pro oba dívčiny rodiče znamenala emigrace dcery na Západ zásadní problém v jejich profesní kariéře.

Otec ji chtěl vzít sekerou

Ireně byl dokonce vyměřen trest v trvání pěti let odnětí svobody za „zběhnutí do ciziny“. Ani přes přemlouvání rodičů se ale volejbalistka do rodné vlasti nevrátila. „Táta tě chtěl vzít sekerou, žes mu zničila kariéru,“ řekla v minulosti matka Ireně. Rodinné vztahy tak zchladly a rodiče se dcery dokonce zřekli.

Chladná poprava Čechů pár dní před koncem války: Pamětník připomněl brutální praktiky nacistů

Ireně se povedlo v Nizozemsku usadit a dále rozvíjet slibnou volejbalovou kariéru. Dostala se do tamního národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a v roce 1995 dokonce zlatou. Jako hráčka se zúčastnila i olympiád v Barceloně a Atlantě.

Spřetrhané rodinné vazby

Ve 33 letech nakonec volejbalistka ukončila sportovní kariéru a v roce 2011 se vrátila se do Prahy se svým manželem, se kterým zplodila dvě děti. Přetrhané vazby s rodiči nakonec Irena obnovila. Přiznala ovšem, že to bylo velmi bolestivé. Matka jí po návratu pomohla vyřídit žádost o milost za dříve udělený trest „zběhnutí do ciziny“.

Nakonec k sobě dokázali najít cestu i s roky nenáviděným otcem. „Místo dominantního elegána tak, jak jsem si tátu pamatovala z dětství, jsem potkala drobného stařečka. Našel v sobě ale sílu a po letech se mi omluvil za všechna příkoří, která mi způsobil. Pár měsíců nato nečekaně zemřel,“ dodala závěrem ve svém vyprávění Irena Králová.

Celý příběh Ireny Králové a mnoho dalších příběhů si můžete přečíst na portálu Paměť národa.